RECENZE Brigitte Giraud, Žít rychle. Text, který vás bude bolet
29.09.2023
.png)
Foto: Wikipedia commons / Librairie mollat, se svolením
Popisek: Brigitte Giraud
Proto mám rád detektivky. Jakkoli zvláštně to zní, mají svým způsobem šťastný konec. Přes všechno to zlo se nakonec doberete cíle. Viník padne, lidem se alespoň trochu uleví. A příště nanovo. Jenomže to se pohybujeme na poli krásné literatury.
Brigitte Giraud, dvaašedesátiletá Francouzka, která se narodila v alžírském městě Sidi Bel Abbès, svou knihou Žít rychle (Odeon, 2023) nabídla kus pravdy, kus teorie, a velké množství bolesti. Navzdory krátkému rozsahu románu (160 stran) se ty listy propíší do paměti.
Odeon je v tomto přístupu ke čtenářům mistr.
Ačkoli jsem to psal několikrát, znovu zdůrazním dva tituly: prvním je Nebe a druhým Prsa a vajíčka od Mieko Kawakami. Obě knihy přeložila Klára Macúchová a osobně doporučím jejich text přerušovat.
Žít rychle je stejný, přitom jiný materiál. Je totiž nemilosrdně autentický. Vznikl z šoku i posedlosti.
Ve chvíli, kdy se autorka se svým mužem a malým synem stěhovala do nového domova, do vysněného domu, přišel životní zlom. Dvacet let pak pátrá a nachází osudové náhody, které způsobily tragédii, s níž je těžké se vyrovnat.
Její intimní zpověď zasáhla čtenáře a ocenila ji i porota, když její dílo, vzešlé z bolesti, odměnila nejprestižnějším literárním oceněním ve Francii, cenou Goncourt. Mezi její držitele patří skutečné autority, jako například Robert Merle, Patrick Modiano nebo Mathias Énard.
Zdroj Odeon, se svolením
Děj knihy je v tomto případě sekundární. Už na začátku zjistíte, že autorčin muž zemřel při nehodě na motorce. A to je vlastně vše, co potřebujete vědět. Drtivá většina látky se totiž věnuje především slovu ´kdyby´. Osobně ho nemám rád, nepoužívám ho téměř nikdy. To slovo pro mě neexistuje, nemám rád kombinace, návraty do minulosti. Nic z toho, co bylo, není možné změnit. Mrtví zůstanou mrtví, chyby se nevypaří, křivdy nezmizí.
| „Dům se stal svědkem mého života bez Clauda. Skeletem, v němž jsem se musela naučit žít. A v němž jsem údery palicí, mocnými jako můj hněv, bourala příčky. Byl to poněkud zchátralý dům se zaneřáděným pozemkem, který jsme doufali proměnit v zahradu. Měla jsem dojem, že místo renovování ničím, plením a vyhlašuju válku tomu, co se mi vzpírá, omítce, kameni, dřevu, materiálům, které jsem mohla mučit, aniž mě někdo potrestal vězením. Byla to moje malá pomsta osudu, kopat do plechových křídlových dveří, bodat nůžkami do špinavé pytloviny, rozbíjet okna a přitom řvát.“ |
Pro Brigitte Giraud však kniha představuje rehabilitaci a bezesporu smíření (konec o tom jasně vypovídá). Jednotlivé kapitoly, kratší i delší, se věnují okolnostem úmrtí a slovu ´kdyby´. Je to jako hra na kočku a myš. Čekáte, odkud přijde pohroma. Nevíte, co se stane potom. Trnete. A ta deprese se každým novým listem prohlubuje.
Už jsem řekl, že lineární vyprávění není podstatné, je druhotné. Forma, jakou autorka zvolila, je navýsost krásná a objevná. To ale pouze v případě, že se neponoříte do jejich myšlenek a nebudete tuto hru hrát. Pak by se vám totiž mohlo stát, že začnete otvírat dávno zazděné dveře.
Každopádně je to jízda do hodně odcloněné části lidské duše.
Přeložila Alexandra Pflimpflová.
Dávám 86 procent.
Vložil: Zdeněk Svoboda