Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Literární kritika je disciplína minulosti, nyní frčí opisování marketingových vábidel z obálek, míní nakladatel Daniel Podhradský

20.09.2023
Literární kritika je disciplína minulosti, nyní frčí opisování marketingových vábidel z obálek, míní nakladatel Daniel Podhradský

Foto: Se svolením Daniela Podhradského (stejně jako obrázky v textu)

Popisek: Daniel Podhradský

ROZHOVORY NA OKRAJI Nezávislé knihkupce v této zemi lze napočítat na prstech, a tudíž cesta kvalitní knihy ke čtenáři je tak trochu zoufalá, v knihkupectvích nejsou a v médiích se o nich nedozvědí, protože recenze jsou často propojeny s masovou inzercí, což je zase doménou korporátu, říká v našem rozhovoru majitel nakladatelství Dauphin pan Daniel Podhradský.

Daniel Podhradský (*1967), český nakladatel, majitel nakladatelství Dauphin. Vystudoval lesnictví. Pracoval v Bavorsku jako hajný. V 90 letech se vrací domů, do Čech. Jako vášnivý čtenář si založil nakladatelství Dauphin, v němž dodnes vydává kvalitní knihy, s nimiž se můžete setkat na festivalu malých nakladatelů a krásných knih Bookfest již v sobotu 23. září v kampusu Hybernia v Praze.

Knihy, nádherné knihy z nakladatelství Dauphin znám již léta. Již z let devadesátých, kdy jsem provozoval živnost knihkupce. Jezdíval jsem si pro ně do jedné z ulic pod pražskými Malvazinkami a mám matný dojem, že jsem tehdy musel nakladatele Daniela Podhradského potkat.

Nedávno jsem z tiskové zprávy zjistil, že se 23. 9. bude konat v prostorách kampusu Hybernská knižní festival nakladatelů krásných a kvalitních knih a jejich autorů BookFest, který již má za sebou několik úspěšných ročníků.

Nakladatelství Akropolis, Nautilus, Aula a mnoho dalších zde představí milovníkům krásných knih svoji produkci. Nechybí mezi nimi samozřejmě ani nakladatelství Dauphin. Tak jsem si řekl, že by nebylo od věci pohovořit s nějakým nakladatelem. Vždyť bez jejich úsilí by se ke čtenářům ty krásné a zajímavé tituly nikdy nedostaly. A to nesou tu svoji kůži na trh. Nelítostný trh. 

 

Pane Podhradský, patříte mezi organizátory BookFestu. Mohl byste ho prosím našim čtenářům přiblížit? Nepletu-li se, tak v doprovodných akcích bude vaše nakladatelství představovat novou básnickou sbírku Jana Vozky Tygře, tygře.

Snad si mohu troufnout říci, že BookFest je takové moje knižní festivalové dítě. Prezentace malých nakladatelů na různých veletrzích a trzích byla vždy značně problematická, vysoký nájem tržního malého místa vždy představoval, že my malí jsme byli nuceni naši prezentaci téměř vždy dotovat, pokud jsme se dostali s prodejem na nulu byl to takový malý zázrak, a to jsme do toho nemohli počítat čas, dopravu, ubytování. Bylo to prostě takové smutné, dehonestující. Pokoušel jsem se to s různými malými festiválky trochu zvrátit, namátkou mohu jmenovat ParukářkaBook na žižkovské Parukářce či knižní slunovrat v holešovickém Knihkopci. První reálnou vlaštovkou změny byl Tabook. Ten, když skončil, zůstalo takové smutné prázdno. Uprostřed covidu jsme tedy udělali v Plzni kamikadze akci Knižní Jižní a to na nádraží; byl to zásah! A vzhledem k tomu, že covidové aktivity našich korporátních kolegů vygenerovaly značnou existenční hrůzu, semkli jsme se my malí (tedy spíše do objemu financí než do kvality produkce) a vytvořili Cech nakladatelů, spolek, který má pracovat v zájmu literatury, čtenářů a jejich nakladatelů. BookFest se tak stal první naší aktivitou, zatím ho provozujeme v Praze, Plzni, Českých Budějovicích a chceme oslovit i další krajská města. A proč to? Inu, protože ani v krajských a univerzitních městech nejsou naše knihy v knihkupectvích. Proč, to však není otázka na mne.

Tygře, tygře je prozaická prvotina Jana Vozky, pro mne veliký objev srovnatelný s prvotinami Jana Balabána. Je to skvělá zpráva, že v české literatuře vznikají i kvalitní díla, nejen bazální čtivo, které bývá jako literatura mylně prezentováno a často i hodnoceno. To, že jsem knihu vydal já, není příliš podstatné, důležitá je kvalita.

Jan Vozka: Tygře, tygře

Kniha z rodu povídek Jana Balabána. Mihotavé záznamy dávné slávy a patřičnosti s nadhledem i ironií zachycující třpytivost našich životů. Postavy, které potkáváme denně na ulicích, ale nic o nich nevíme, naše strachy a pocity, které mizí nebo v hlubině setrvávají. Ach Tygře, tygře! Vyšlo 3. 8. 2023, vydalo nakladatelství Dauphin (foto obálky s jeho svolením).

 

Jaké to je chodit s kůží na trh? Něco o tom vím, jelikož jsem se v tom prostředí pohyboval několik desetiletí.

To netuším, já chodím na trh s knihami a je to v poslední době značně bolestné. Došlo k velké korporátní koncentraci, řada známých kvalitních značek byla prodána, takže distribuce často vlastní portfolio nakladatelů s dlouhou historií a vysokým kreditem. Což samo o sobě není špatné, neradostné však je, že mimo svůj vlastnický či zájmový okruh se jiné knihy do knihkupectví nedostanou. Nezávislých knihkupců v této zemi lze napočítat na prstech a tudíž cesta kvalitní knihy ke čtenáři je tak trochu zoufalá, v knihkupectvích nejsou a v médiích se o nich nedozvědí, protože recenze jsou často propojeny s masovou inzercí, což je zase doménou korporátu. V praxi jsme se s tím setkali v době covidové, knihkupectví byla zavřena a nám paradoxně tržby neklesly, leckdy naopak. Jednoduchá věc, čtenář normálně přijde do knihkupectví a vybere si z toho, co je na pultech, a tam prostě naše knihy nejsou. Když byla knihkupectví zavřena, šel na e-shopy a tam našel, co skutečně chce, ne co je mu podsouváno či nuceno, a tak si je koupil. A možná v tom byla i velká solidarita, čtenáři kupovali, aby nás podpořili, soucítili. Díky za to.

Obdivuji, že také vydáváte poezii, a to současným básníkům. A to v tak nepoetických časech. Bravo. Mohl byste se prosím o některých z nich zmínit?

Nevím, koho prioritně jmenovat, mohu jen říci, že česká poesie je v nebývalé formě. Je mezi námi řada špičkových básníků, troufnu si říci na světové úrovni. A pak vyšší desítky vysoce kvalitních autorů. Jenže o tom nikdo neví, nikoho to moc nezajímá a především to moc neumíme prodat. Když jsem o tom hovořil s předchozím ministrem kultury, strašně se divil, myslel si, že si z něho tak trochu utahuji. Což ve výsledku znamená, že byť sebekvalitnější sbírky se prodá řádově ročně nižší desítky kusů. Kniha na sebe nevydělá ani za deset let a autoři si vydání často platí, protože grantové možnosti jsou omezené a verše by takto nemusely vyjít nikdy. Takové je to smutné, české, ostudné. Jo, teď mne napadl Vít Janota, jeden z nejlepších, ten si zasloužil pro nezájem médií od kritika přízvisko letec pod radarem”. Inu, žijeme v době, kdy věci neurčené k epidemii je nutno prodat.

 

Vít Janota: Vzestup a pád říše stínu

Vyšlo 5. 10. 2022 u nakladatelství Dauphin (stejně jako dalších 12 sbírek tohoto výjimečného básníka). Krásný tisk s výtvarným doprovodem Miloslava Mouchy; tato kniha byla portálem iLiteratura zařazena na seznam nejlepších knih roku 2022. Foto obálky se svolením nakladatelství Dauphin.

 

Ze všech stran slyším, lidi nečtou a ti mladí, to už je prý hotová pohroma. A při sledování přehledů knižních novinek, kterých vychází každý měsíc neuvěřitelně mnoho, si kladu otázku. Tak kdo si tedy ty knihy vlastně kupuje, když už vlastně nikdo nečte?

Vzhledem k tomu, že mé knihy se moc nekupují, ale lidé je znají, mohu si myslet opak, že knihy se nekupují, ale přesto čtou. Ona ta pohroma mladé generace je tu již od Plinia staršího, že? Myslím, že největší problémem je přechod od dětské literatury, která je hojně podporována, na literaturu skutečnou. Modelový příklad je, že náctiletá/ý si přečte recenzi, kdy kniha je vychválena do nebes, zakoupí ji a zjistí, že to je normální kravina. Pak to zkusí ještě jednou a pak už to nezkusí. Nemá se kde a jak orientovat, literární kritika je disciplína minulosti, to, co se za ni vydává, je opisování marketingových vábidel z obálek nebo naopak báječné studie třeba o frekvenčních výskytech v Nerudových verších. Mezitím nic, nebo téměř nic, často pak matoucí nic, kdy vychvalované jsou knihy z nakladatelství, kterému patří chválící periodikum.

Poprosil bych o srovnání situace na našem knižním trhu se zahraničím. Knižní kultura zde má dlouhou tradici, ale kochat se tím, že jsme bývávali kdysi národem čtenářů, nikomu nepomůže. Jak tedy na tom s tou knižní kulturou jsme ve srovnání třeba s našimi nejbližšími sousedy?

To si netroufnu příliš soudit, beletrii našich nejbližších sousedů přestávám poslední dobou sledovat. Nicméně co se týče kultivace knižního prostředí si troufnu říci, že za oněch třicet let, co knihy vydávám, se u nás k lepšímu nezměnilo mnoho. Co vidím u sousedů, je to však pravý opak, literatura tam má vážnost vysokou, četné pobídky a respekt, mluvím o bratrech Slovácích, Maďarech, Slovincích, Srbech či Polácích z osobní zkušenosti. U nás se lidé spíše diví, proč to všechno pořád neděláme zadarmo, vždyť je to pro nás přece koníček a zábava, tak co, že? Nikdo už si nepřipouští, že slovo je primární a jeho výrazem literatura, další umění pak bývají z něj zhusta odvozeny. Čili kdyby nebylo českého slova, mluvíme teď německy se zvláštním dialektem jako v Korutanech a jenom pár blouznivců by se zabývalo jako v srbské Lužici jakýmsi divným slovanským jazykem, k tomu je ta zatracovaná literatura, k tomu, aby jazyk rostl, vyvíjel se a ve výsledku aby Krajské listy mohly vycházet v češtině.

Máte vůbec čas na čtení? Když jsem provozoval antikvariát, tak jsem měl sice knihy v rukách od rána do večera, ale na čtení jsem tak, jak jsem ho měl předtím, než jsem se do toho antikvariátčení pustil, mnoho neměl. A navíc není čtení jako čtení, jestli mi rozumíte?

Víte, jak se to vezme, snažím se číst vše, co vydávám a zároveň k tomu potřebuji jistý support, takže to vychází na jednu vydanou knihu třeba dvě tři přečtené. Četbu pro radost a poučení tedy mám časově značně omezenou, zábavě v četbě se spíše vyhýbám, není čas na legrace a snažím se věnovat spíše textům objasňujícím tento svět, čili esejistice, filosofii, teologii, patristice a srandám podobným.

Jaké novinky či zajímavé tituly byste nám doporučil z vašeho edičního plánu na tento rok?

George Steinera: Jazyk a ticho - nedávno zesnulého polyglota a komparatisty zvaného poslední z velikých, David Deutsche: Předivo reality jeho kosmogonickou touhu po teorii všeho, srovnatelnou s Hofstadterovým Gödelem… zlobivého génia Teda Hughese, melancholického pražského romantika Paula Leppina, mám připravenou řadu překrásných Rusů, Platonova, Charmse, vysočinského barda Petra Mazance, Koliho Bofaneho z rovníkové Afriky, což se sranda; která mrazí a konečně a především J. A. Pitínského: Bratři Bigleové na dvojskifu, překrásný text vysoké literatury, výjimečný, okouzlující, bajkoslovnou féerii v marasmu komerčního českého čtiva ojedinělou.

Jan Antonín Pitínský: Bratři Biglinové na dvojskifu

Kniha je právě v tisku. Jde o textovou feérii na pomezí hájemství poesie a prózy. O vlakovou road movie na cestě nehostinnými krajinami až na práh smrti. O lvovskou thrillerovou bajku, ve které je cosi z bahenní evropské minulosti. Vyjde u nakladatelství Dauphin (foto obálky s jeho svolením).

 

Jak jsem zjistil na Databázi knih, vy jste, pane Podhradský, spoluautorem jedné populárně naučné knihy. A řekl bych, že dodnes poměrně aktuální. Copak vás přivedlo zabývat se právě afrodisiaky?

Myslel jsem si, že jedna blbá kniha, kterou si sám napíši, vydělá na tři moudré. Mýlil jsem se, asi byla málo blbá.

Pane Podhradský, přeji vám, aby se letošní BookFest vydařil tak jako ty předcházející, a také vám přeji mnoho elánu do vaší krásné a záslužné práce.

Díky, už to, že se svými celoživotními kolegy a přáteli opět setkáme, bude radost, stejně jako mi je radostí tento rozhovor.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur