Vtrhla do domácností i do ložnic. Dvorská lyrika ve středověku podněcovala platonické vztahy, ale i nemanželský sex. Maturita z češtiny

Foto: Wikimedia Commons / volné dílo

Popisek: Ilustrace z rukopisu Meister der Manessischen Liederhandschrift

Ve 21. století se literatura nezaslouženě ocitla na pokraji kulturního i společenského dění, a tak už se ani nechce věřit tomu, že byly časy, kdy se stala nedílnou součástí života vyšších společenských vrstev, dokonce i života intimního. V dobách, kdy číst uměl jen málokdo, literatura, nesoucí převážně podobu zpívané lyriky, ovládla dvory akvitánských šlechticů a zahájila vítězné tažení Evropou. Vtrhla do domácností, ba i do ložnic. Ovlivnila citové vztahy partnerů a často podnítila oživení sexuálního života tehdejších lidí.

Dvorská kultura se svým pojetím kurtoazní lásky se zrodila v literatuře. K ideálům vrcholného středověku patřila platonická láska a dvorné vystupování rytíře. Vznešený muž obdivoval paní svého srdce, skládal jí poklony, veřejně se jí dvořil, ve fyzickém smyslu slova však měla jeho láska zůstat nenaplněna. Ovšem ne vždy u toho zůstalo.

Prostředek k zušlechtění drsných středověkých mravů

Dvorská láska (francouzsky amour courtois) bylo středověké pojetí lásky, které kladlo důraz na vznešenost a rytířství. Dobová literatura je plná příkladů zářné odvahy a statečnosti. Vznešení muži se kvůli paní svého srdce vydávají za dobrodružstvím a konají hrdinské činy a skutky, jen aby se jí zalíbili. Jindy nelítostní válečníci spřádají dobro ve jménu ženy a lásky obecně.

Tento druh lásky byl původně literární fikcí vytvořenou pro zábavu šlechty, ale postupem času se vznešené představy o lásce měnily a přitahovaly širší publikum. Ve vrcholném středověku se kolem těchto myšlenek vyvinula „hra na lásku“ jako soubor společenských praktik. Dvorská láska zušlechťovala mravy, a proto byla považována za společensky přínosnou.

Láska jen pro urozené

Ideály kurtoazní lásky mohli v praxi realizovat pouze příslušníci šlechty. Básník dvořící se dámě měl být urozený, i když mohl být chudý. Dvorská kultura pomohla rozšířit představu, že rozhodující není původ a bohatství, ale charakter rytíře a jeho činy. Vyzdvihovány byly vlastnosti jako oddanost, zbožnost či galantnost. Tyto ideály oslovovaly chudší rytíře, kteří v nich spatřovali cestu k možnému společenskému vzestupu. Vyskytli se ale i neurození trubadúři a někteří si díky svému umění vysloužili šlechtický titul.

Manželství mezi příslušníky šlechty většinou nenaplňovala moderní představu láskyplného vztahu. Kultura kurtoazní lásky přinášela způsob, jak prožít cit, který v manželství scházel. Vztah nemusel nabýt sexuálního charakteru. Milenci se v tajnosti scházeli, jejich láska se stupňovala. Důležitější než akt tělesné lásky však zůstával něžný cit.

Kurtoazní kultura se zrodila v Akvitánii

Dvorská kultura vznikla na konci jedenáctého století v Akvitánském vévodství.

Akvitánie neboli Okcitánie je historické území nacházející se na jihu dnešní Francie. Ve vrcholném středověku zde pulsoval život na velkolepých šlechtických dvorech, jejichž vládci okázale demonstrovali své bohatství, obklopovali se přepychem, pořádali honosné hostiny, živili početné dvořany i umělce.

Dvořany se stávali šlechtičtí synkové, kteří nepřišli na svět jako prvorození. Každý vznešený rod si cenil vysokého počtu potomků, avšak majetek se mezi ně nedělil, dědil pouze nejstarší syn. Ostatní se o sebe museli postarat sami. Neměli však mnoho možností. V časech války se rytíři uplatnili jako bojovníci, v míru to bylo mnohem složitější. Společensky přijatelným se pro ně stalo pobývat trvale na dvoře některého z velmožů.

Dvořan měl k pánovi, jenž ho živil, jisté společenské závazky, ale nejednalo se o práci v pravém smyslu slova, tu vykonávali neurození sloužící. Dvořan si mohl užívat zábav a radovánek, ale pokud se jeho poměry nezměnily, musel se smířit s tím, že je závislý na svém velmoži. Nemohl se oženit, neměl vlastní domácnost, nerozhodoval o místě svého pobytu ani náplni svých dní.

Písně o lásce tvůrci adresovali manželce svého pána

V tomto prostředí plném přepychu, ale i závislosti se zrodila kurtoazní kultura. Kromě dvořanů pobývali na šlechtických sídlech také umělci – artisté, akrobaté, herci, básníci, hudebníci. Bavili šlechtu během četných a dlouhotrvajících slavností a nekonečných hostin. V oblibě šlechta měla písně o lásce. Adresátkou obdivu se obvykle stávala velmožova manželka.

V tomto kulturně podnětném prostředí se na akvitánských (okcitánských) šlechtických dvorech zrodili slavní trubadúři neboli trobadoři, urození mladíci, kteří si sami skládali hudbu i text. Vlastní milostné písně pak zpívali a doprovázeli svůj zpěv hraním na hudební nástroj, nejčastěji na loutnu.

Pojmenování trobador pochází z okcitánského slova trobar, což znamená tvořit. Trobador je tedy tvůrce.

Trubadúr a urozená dáma, foto Wikimedia Commons / volné dílo

Mezi touhou a jejím naplněním

Z Akvitánie se dvorská kultura rozšířila na šlechtické dvory v Provence, Champagne a v Burgundsku. Kurtoazní láska našla výraz v lyrických básních trubadúrů, kteří se prohlašovali za vazaly své dámy.

Vzorem ideální ženy pro ně byla manželka vysoce postaveného šlechtice, jemuž chudí rytíři sloužili, bohatá a mocná vládkyně hradu. Když byl manžel mimo domov, například na křížové výpravě, vládla domácnosti a rozhodovala o veškerých záležitost šlechtického sídla. A někdy fakticky vládla, i když manžel zůstával doma.

V lyrice opěvovaná kurtoazní láska se pohybovala na pomezí mezi erotickou touhou a duchovním dosažením. Byla láskou zároveň nedovolenou, ale přitom morálně přijatelnou, vášnivou i ukázněnou, ponižující a povznášející, pozemskou i transcendentní.

Trubadúři, trouvéři a minesengři

Básně trubadúrů nebyly adresné, což umožňovalo oslovit jakoukoliv dámu v publiku. Každá šlechtična si mohla myslet, že právě ona se stala předmětem tajné vášně. Mnohoznačnost básní vedla ke složité koketerii, která umožňovala trubadúrům využívat vlivu žen jako prostředku k získání společenského postavení.

Dvorská kultura se šířila Evropou a téma kurtoazní lásky zachytili ve své tvorbě nejen trubadúři, ale také trouvéři a minesengři. Jejich písně vyprávěly i příběhy o mužích zamilovaných do žen, které nikdy nespatřili. K probuzení něžného citu jim stačilo, že vyslechli popis dokonalosti dané dámy. Spása, dříve hledaná u kněží, nyní přicházela od obdivované paní. Existovaly i trubadúrky, které vyznávaly něžný cit k mužům.

Slavní tvůrci z řad mocných

K slavným trubadúrům patřil Vilém IX. (1071–1126), akvitánský vévoda, hrabě z Poitiers, statečný rytíř a křižák, jenž proslul jako milovník žen. Zachovalo se 12 básní tohoto akvitánského vladaře. Důležitou roli při šíření dvorské kultury sehrála jeho vnučka Eleonora Akvitánská (1124–1204), dědička bohatého kraje, krásná, vzdělaná, kultivovaná a odvážná vévodkyně, která se osobně zúčastnila druhé křížové výpravy.

Tato mimořádná žena přinesla ideály dvorské lásky z Akvitánie nejprve na francouzský královský dvůr a poté do Anglie. Její osud byl výjimečný v tom, že se postupně stala královnou obou velmocí oddělených Lamanšským průlivem.

Básně v okcitánštině skládal Eleonořin syn, rytíř, válečník a anglický král Richard I. Lví srdce (1157–1199). Eleonořina dcera z prvního manželství Marie Francouzská (1145–1198) se provdala za Jindřicha I. ze Champagne a uvedla kurtoazní kulturu na dvůr jeho hrabství na severovýchodě Francie.

Kurtoazní pojetí lásky se rozšířilo i do dalších částí Francie a zbytku Evropy. V severní Francii se trobadorům říkalo truvéři. Své písně už netvořili v okcitánštině, ale v místních dialektech.

V Německu se vžilo označení minesengři, které je odvozeno od hornoněmeckého slova minne, což znamená láska. Patřil k nim i český král Václav II. (1271–1305), jenž ovšem tvořil v němčině.

Život podle literatury?

V literatuře se zrodil koncept kurtoazní lásky. Do života lidí své doby se promítl například v podobě zvyklostí doprovázejících rytířské turnaje. Rytíř bojoval v barvách paní svého srdce. Pokud zvítězil, stala se tato dáma nekorunovanou královnou krásy.

Otázkou však stále zůstává, zda byla dvorská láska praktikována v reálném životě ve větší míře tak, jak „předepisovala“ středověká literatura. V trubadúrských básních existuje široká škála postojů, a to i napříč díly jednotlivých básníků. Některé básně jsou fyzicky smyslné, okázale si představují nahé objetí, zatímco jiné jsou vysoce duchovní a hraničí s platonickým pojetím něžného citu.

Ilustrace z Codex Manesse od Walthera von der Vogelweide, foto Wikimedia Commons / volné dílo

Cizoložná, nebo čistá?

Jisté proto není ani to, zda o dvorské lásce skutečně uvažovat jako o sexuálním vztahu. Do určité míry byla erotická, nejen platonická – trubadúři mluví o fyzické kráse svých dam a o citech a touhách, které v nich ženy vzbuzují. Není však jasné, co by měl básník dělat: žít život věčné touhy směřující svou energii k vyšším cílům, nebo vztah fyzicky naplnit?

Švýcarský spisovatel a kulturní teoretik Denis de Rougemont se domnívá, že trubadúři byli ovlivněni názory stoupenců náboženského hnutí katarů. Příslušníci této sekty odmítali vše tělesné a prostřednictvím dvorské lásky metaforicky oslovovali ducha a duši svých dam. Rougemont také tvrdí, že dvorská láska se hlásila především ke kodexu rytířství. Loajalita rytíře ke králi proto vždy stála nad jeho závazky k milence.

„Cudný dotek s nahým tělem milence“

Někteří historikové poukazují na křesťanský rozměr dvorské lásky, jiní tvrdí, že šlo o cizoložnou lásku, jejímž účelem bylo fyzické naplnění. Středověká autorka Christine de Pizan dvorskou lásku odsuzuje a ve své Knize tří ctností (kol. 1405) uvádí, že dvorská láska je používána k ospravedlnění a zakrytí nezákonných milostných vztahů.

Častěji se ale hovoří o čisté lásce, jak ji koncem 12. století popsal francouzský kaplan Ondřej (Andreas Capellanus, také André le Chapelain) v latinsky pasném traktátu De amore (O lásce): „Čistá láska spojuje srdce dvou milenců s pocitem slasti. Začíná rozjímáním a náklonností srdce, přechází k polibku a objetí, cudnému dotyku s nahým tělem milence, ale vynechá naplnění, protože to není dovoleno těm, kteří chtějí milovat čistě.“

Alba neboli svítáníčka

Ve středověké literatuře se objevují odkazy na ženu ležící na lůžku v náručí milence. Jedná se o typický námět trubadúrské poezie. Středověké lyrické básně, jejichž tématem je ranní loučení milenců, se odborně označují jako svítáníčka, alba či jitřní písně. Samotná existence tohoto literárního žánru naznačuje, že alespoň někdy platonická láska vyústila ve skutečný pohlavní styk.

Případů, kdy společensky žádoucí platonická láska přerostla v opravdový vztah se vším, co k němu patří, pak přibývalo s příchodem ideálů renesance. V literatuře toto téma zpracovali autoři jako Dante Alighieri, Petrarca či Geoffrey Chaucer.

Náboženství lásky založené na sexuální přitažlivosti

Termín „dvorská láska“ se začal používat až v 19. století, kdy ho zpopularizoval francouzský medievalista Gaston Paris. Kurtoazní láska měla být podle něj jakousi zušlechťující disciplínou, v níž milenec přijímá nezávislost své milenky a snaží se, aby se jí stal hoden tím, že se bude chovat statečně, čestně a vznešeně, bude konat hrdinské skutky a podrobí se řadě zkoušek, čímž vyvolené prokáže milostný zápal a nasazení.

Středověký rytíř nesměl očekávat, že obdivovaná žena skončí v jeho náruči. Podle Parise ovšem nemůžeme v tomto případě hovořit o platonické lásce, neboť byla vždy založena na sexuální přitažlivosti.

Odborník na středověkou literaturu, irský spisovatel C. S. Lewis charakterizoval dvorskou lásku jako směs pokory, zdvořilosti a cizoložství. Šlo podle něj o jakési „náboženství lásky“.

Zdroje: britannica.com, Wikipedia, plus.rozhlas.cz, Polášková, T. Literatura, edice Maturita, e-stredovek.cz.

Vložil: Vladimíra Krejčí