Chci relativizovat zažitý koncept kolektivní viny. V případě divokých odsunů msta často dopadla na nevinné. Kateřina Tučková o literatuře i historii
21.09.2023
Foto: Se svolením Lunky Hatašové
Popisek: Kateřina Tučková
Kateřina Tučková (1980, Brno). Vystudovala historii umění a český jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Během studií bydlela v centru Brna, kterému se přezdívá brněnský Bronx. Díky tomu napsala román Vyhnání Gerty Schnirch (Host, 2009) o dívce z místní česko-německé rodiny, za který získala čtenářskou cenu Magnesia Litera (2010). Ve své třetí knize nazvané Žítkovské bohyně (Host, 2012) se pak znovu zaměřila na českou historii. Zachytila v ní příběh výjimečného rodu léčitelek z oblasti Bílých Karpat, které přežily čarodějnické procesy, útlak církví i protektorátními úřady, aby byly nakonec zničeny bezohledností komunistického režimu. Velikou čtenářskou pozornost si získal její další román Fabrika – příběh textilních baronů z moravského Manchesteru.
Než se, paní Tučková, pustíme do otázek spojených s vašimi romány, dovolím si vám položit poněkud obecnější dotaz. Literatura. Ano, jaký tedy je vlastně její význam? Přinášet stále nové a nové příběhy? Pobavení? Rozptýlení od starostí všedního dne?
Význam literatury? To je ovšem otázka na poměrně obsáhlou esej! Ale v podstatě jste na ni odpověděl – i já si myslím, že literatura je prostředek k předávání a sdílení příběhů, stejně jako zkušeností předchozích generací, je to způsob uchování našeho historického a kulturního dědictví ve slovesné formě, která může sloužit k poučení i k zábavě. A pro mě konkrétně je to srdeční záležitost. Odmala vnímám svět nejen svou vlastní zkušeností, ale i prostřednictvím knih. Některé mě ve své době silně ovlivnily, jiné mě ve vzpomínkách provázejí dodnes. Literatura je prostě moje velmi dobrá přítelkyně.
Tak zpět k tomu hlubšímu pohledu na letní krajinu naší domoviny. Hle, tam na severu vidím Hrubý Jeseník, Slezsko a Bílou Vodu. Znám to tam. Pocházím z Bruntálu. Právě ten zapadlý cíp pohraničí je pro mne obestřen subtilní hrůzou. Váš román se tam odehrává? Co vás přivedlo do těchto odlehlých končin?
Příběh řeholnic internovaných v malé pohraniční obci, Bílé Vodě. Respektive přišla jsem tam bádat do místního muzea a pak se do toho místa opakovaně vracela a zamilovala si ho tak, že jsem po něm pojmenovala i svůj poslední román.
|
 Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat – prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?
Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele – její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…
Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.
Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).
|
Shodou okolností mám celkem blízký vztah k Bílým Karpatům. Pochopitelně jsem tehdy nikdy neslyšel o Žítkovských bohyních. Řekněme, že znám pouze místo děje a název. Ten budí pozornost. Takže pro změnu se podíváme, jestli dovolíte, do Karpat?
Samozřejmě.
Ten příběh poukazuje na to, že skutečnost má mnoho vrstev. A také na to, že některé z nich nejsou přístupné použitím klasických metod evropského racionalismu či dogmat petrifikovaných náboženských systémů. Ženy mají prostě do jistých úrovní skutečnosti snadnější přístup. Čím to je?
Řekla bych, že to není výhradně ženské specifikum, ale že jde o schopnost citlivých jedinců, tedy i mužů. Ale je pravda, že v případě žítkovských bohyní se ale umění „bohovat“ předávalo z matky na dceru, takže to byl ženský fenomén – ačkoliv i mezi bohyněmi se objevil jeden muž, božec, prý býval specialistou na zaříkávání bouřky. I tak si ale myslím, že umění nahlédnout hlouběji do lidských duší nebo na určité skutečnosti není schopnost pouze ženská.
Já mám Brno spojeno s Robertem Musilem, ale teprve při čtení vaší bibliografie jsem byl obohacen poznatkem, že se mu říkávalo moravský Manchester. Této kapitole historie Brna je věnován váš román Fabrika.
Ano, Brno bylo kdysi evropsky významné centrum textilního průmyslu, továrny vyrábějící vlněná sukna prosperovaly, produkty z Brna vyhrávaly mezinárodní soutěže, do brněnských látek se prý koncem 19. století oblékala i anglická královna. Moravská metropole se díky schopnostem a kontaktům textilních podnikatelů významně vzmohla, mnozí z nich financovali chod veřejných institucí a tedy i výstavbu krásných budov, pečovali o veřejný prostor například parkovou výsadbou. Díky nim Brno známe takové, jaké je dnes. Škoda, že jsme na mnohé, kteří se o rozvoj Brna zasloužili, zapomněli – většina významných továrníků z 18. a 19. století byla německé národnosti nebo židovského původu, takže po skončení druhé světové války z nich nezbyl v Brně nikdo. Židé byli odvezeni s transporty a většinou nepřežili holocaust, Němci byli z Brna odsunuti. A s nimi skončila i nejvýznamnější epocha moravského Manchesteru.
Získala jste přední literární ceny. Nebyla jste tak trochu úspěchem svých knih překvapena a zaskočena?
Byla jsem překvapená především udělením Státní ceny za literaturu. Měla jsem za to, že podobné ceny se udělují za celoživotní dílo – a já mám pocit, že mám pořád ještě co říci.
|
 Dlouho očekávaný přelomový román o ženách, víře a zlu.
Bílá Voda. Takto poeticky se jmenuje pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Právě sem o několik století později přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí, která ji přivedla na pokraj sebevraždy. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim zosobněný démonickým páterem Plojharem odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy dostala na výběr: vrátit se do civilního života, nebo s ostatními sdílet jejich příští osud. Nezaváhala ani na okamžik. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a vystavena ponižování v komunistickém kriminálu i mučení, aby se vzdala víry v Boha. Marně. Lena však zjistí, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a brzy pochopí, že démoni obcházející minulost bělovodských řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu...
Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).
|
Ať tak či onak. Vaše knihy propojuje podle mne několik palčivých témat naší novodobé historie. Válka, poválečný odsud německé menšiny, komunismus. Právě ten odsun je skutečně neuralgickým bodem, ale vnímání situace se liší podle perspektivy. Jinak ji vnímali lidé těsně po válce, jinak ji vnímáme dnes. Pokusila jste se porozumět odsunu také v dobovém poválečném kontextu? Nepokouším se odsun zjednodušovat, naopak bych rád lépe porozuměl. Proto se ptám.
Samozřejmě, že jsem se o to pokusila, ale jak se mi to podařilo, těžko zhodnotím já. Nicméně chtěla jsem poukázat na zapomenutý střípek naší historie a relativizovat zažitý koncept kolektivní viny, protože podle mě násilí vždycky zůstane násilím a pokud se o něm mlčí, usazuje se to někde hluboko v našem kolektivním podvědomí. V případě divokých odsunů navíc msta často dopadla na nevinné – třeba jako byla jednadvacetiletá matka půlročního dítěte z mé knihy, Gerta Schnirch – a to prostě není ospravedlnitelné.
Inu, minulosti neutečeme. Každá doba čelí problémům, výzvám. Jaké to jsou podle vás záležitosti, s nimiž se nyní musíme vypořádat?
Minulosti sice neutečeme, ale můžeme se o ní otevřeně bavit. To je výzva, ke které se ve svých knihách opakovaně vracím já. O jiných podstatných tématech si ráda přečtu, jako stěžejní teď vnímám klimatickou změnu a nástup AI.
Můžeme se těšit na nějaký nový román?
Z práce na Bílé Vodě, která mi trvala deset let, už jsem se oklepala a pomalu si připravuji podklady pro novou knihu. Ale těžko se mi mluví o rozdělané práci, tak prosím omluvte, že nebudu konkrétní.
Vložil: Jiří Kačur