|
KAPITOLA 1, druhá část
(08:45 SELČ)
Události potom nabraly překotný spád. Do dvou týdnů ji Adrián navštívil
v její pražské garsonce, byl představen její zatrpklé opuštěné matce, která
bydlela jen o ulici vedle („Nechodí do kostela? Ten španělský neznaboh už
nikdy nepřekročí můj práh, Diano! – Jasně, mami. Sbohem!“) a v Astronomickém
ústavu v Ondřejově mu hned všichni zobali z ruky („To je ale
řízek, Diano. Vedle něj si připadám jako malá kudrnatá holčička s velkou
mašlí a ďolíčky ve tváři – Jasně, šéfe. Já taky.)
Diana mu oplatila jeho barcelonskou pohostinnost a pro změnu mu
ukázala svoje město. Pražský hrad, Karlův most, Kampu, Orloj, Vyšehrad…
Když se ruku v ruce proplétali davy turistů na Vltavské náplavce,
zahleděl se Adrián do řeky a pronesl: „Miluju vodu. V jakémkoliv skupenství
a kdekoliv na světě.“
„To mě teda u potápěče docela překvapuje,“ rýpnula si do něj rozšafně. Stiskl její dlaň
natolik, až trochu nadskočila. „Máš pěkně proříznutou
pusu, hvězdičko,“ napomenul ji naoko přísně. „Večer tě budu muset v posteli
trochu umravnit. Dostaneš alespoň dvě lekce.“
Ta slova ji zastihla naprosto nepřipravenou. Najednou byla vzrušená.
Přesto neodolala pokušení a zadrmolila: „Pán si nějak věří…“
Adrián se zmrazil v pohybu a její srdce strachy div nevyskočilo z hrudi.
Jeho pohled vydal za sto čertů. „Říkalas něco?“ varovně nadzvedl obočí.
A kruci… „Já – Já mlčela jako ryba,“ vykoktala a dech se jí úžil.
„Jako ryba?“ A jeho oči zabloudily k řece za dívčinými zády.
Vytušila jeho záměr vteřinu předtím, než si ji přehodil přes rameno
jako pytel brambor a odnesl ji ke kamennému obrubníku. Znenadání
však začala hystericky pištět a bouchat ho do zad. „Pusť mě! Prosím!
Au! Pusť mě!“
Překvapený Adrián ji položil na zem. „Co tak vyvádíš?“ zeptal se jí
zmateně. „Přece sis nemyslela, že tě tam opravdu hodím?“
Myslela. Nevypadalo to, že žertuješ. Zastrčila si za ucho pramen
neposlušných vlasů. „Já… Styděla jsem se ti to přiznat, ale – ale já jsem se
nikdy nenaučila plavat…“ Hlas jí trochu přeskakoval. Můj tatínek mě to chtěl
naučit, dodala v duchu. Ale už to nestihl. Bože, víc jsem se před potápěčem
asi shodit nemohla.
Neurčitě se na ni zadíval a ona se nemohla zbavit dojmu, že to
celou dobu věděl. Jak by mohl? „A to jsi jela na dovolenou k moři?“
zeptal se jen.
Objala se pažemi a špitla: „Moře mě fascinuje a děsí zároveň.“ Začala
usilovně studovat vzorek na kočičích hlavách pod svými nohami.
„Dobrá odpověď,“ překvapil ji reakcí a celou ji objal. „Plná pokory. Máš
mnoho tváří, Diano Merhautová. A proto tě miluju.“
Vyděšeně k němu zvedla hlavu. Cože??? Byla úplně paralyzovaná,
i když její dušička metala salta přes celou náplavku. Vsadila bych svoji
ledvinu na to, že to budu muset říct první já. V koutku oka se jí zaleskla
slzička. A on to na mě vybalí tak věcně a samozřejmě… až se stydím, že
jsem kdy pochybovala. „Taky tě miluju. A něco mi říká, že to víš už
dávno.“ Pevnost vlastního hlasu ji udivovala. Sebevědomě se zašklebil. „Jsi docela
průhledná, Diano. Takže jo,
tušil jsem to.“
Umlčela ho polibkem.
Poté se procházeli zavěšeni do sebe. Až se zastavili u jednoho pouličního
umělce, který se svou kytarou překvapivě úspěšně vzdával hold písničce
Yesterday od Beatles. Diana potlačila další slzičku dojetí a vhodila mu do
nastaveného klobouku několik drobných. „Miluju Brouky,“ špitla přiškrceně.
„Svět by byl temnější místo bez jejich hudby.“
A pokračovali dál.
„Pověz mi něco víc o potápění,“ požádala Adriána tiše.
Očividně byl rád, že s tím sama začala. „To praktikuju jen kvůli turistům.
Mojí skutečnou vášní je freediving. Víš, co to je?“
„Hloubkové potápění?“ odtušila.
„Správně. Bez výstroje. Disponuju docela unikátní schopností zadržet
v sobě osm litrů vzduchu a pomocí takzvaného pakování, kdy používám
jazyk jako píst, natlačím do plic další čtyři litry. Pod hladinou přepíná srdce
na úsporný režim. Dokážu osmdesát tepů za minutu stáhnout na takových
pětatřicet. V extrémních hloubkách dokonce na deset. To už jsem skoro jako
tuleň. Lepšího učitele plavání bys těžko našla. S touhle tvou mikroskopickou
vadou na kráse si hravě poradím. Neboj.“
Tak o tom nepochybuju, pomyslela si okouzleně. Vážím si ho asi pro
milion věcí. A tohle je další. S ním není nemožné nic. A tehdy poprvé o něm
začala uvažovat jako o nějakém olympském bohu, který si ji vyvolil mezi
všemi smrtelnicemi.
Nakonec si Adrián zařídil přechodný pobyt a zdržel se v Praze skoro rok.
„Ráda bych poznala tvoje rodiče,“ oznámila mu jednou v posteli,
položená na jeho chlupaté hrudi. Prsty přitom kroužila po jeho bradavkách.
Nechápu, jak se někomu můžou líbit ti depilovaní metrosexuálové. Jo můj
Adrián, to je aspoň chlap s velkým Ch.
Ten se zadíval do stropu. „Táta umřel před sedmi lety. A maminka má
Alzheimera. Z dědictví jí platím takové luxusní sanatorium na předměstí.
Sourozenci žádní. Jsem jejich jediný korunní princ.“
Přes očividně soucitný tón postřehla v jeho hlase známku nečekané
tvrdosti. Jako by mluvil o cizích lidech, a ne o své rodině. Adrián se znenadání líně protáhl, až
jí málem z nočního stolku shodil
sošku obtloustlého smějícího se Buddhy. Tak tak ji v letu zachytila. „Dávej
pozor,“ napomenula ho. „Někdy jsi jako slon v porcelánu. Mohl jsi mi rozbít
mého Buddhu. Eva mi ho přivezla z Thajska jako suvenýr.“
Pobaveně se zašklebil. „Jé, tak to pardon. Všude je mě zkrátka plno.
A jen pro informaci: tohle není Buddha.“
Zamračila se, aby mu vzápětí oponovala: „Ale jistěže je to Buddha. Je to
ten nejbuddhovatější Buddha na světě. Podívej, jak je krásně kulatý.“
Rozesmál se. „No právě! Pravý Buddha neměl ani šedesát kilo. Buddha
vlastně ani není jméno, ale titul. Znamená to osvícený. Ten, koho bys správně
měla mít na nočním stolku, se jmenoval Siddhártha Gautama. Narodil se
v šestém století před Kristem jako zhýčkaný princ v indickém královském
paláci. V devětadvaceti už měl plné zuby té zlaté klece a vydal se do světa
poznat skutečný život. A stal se poutníkem. Spíš chrastil kostmi, než že by
před sebou tlačil pupek.“
Zadívala se na něj lehce nedůvěřivě. „Tak koho mi to Eva vlastně
přivezla? A proč si celý svět myslí, že je to Buddha?“
„Tenhle?“ Jemně do sošky cvrnkl prsty. „Dovol, abych ti představil
zenového mnicha jménem Čhci-Cch´. A ne, nenamáhej se to vyslovit.
Narodil se patnáct let po Buddhovi, a navíc v Číně. Tam mu říkali Budai.
Byl to veselý chlapík. Šprýmař, co rád bavil hlavně děti. Během staletí
splynul se skutečným Buddhou a stal se klíčovou postavou buddhismu,
taoismu a šintoismu.“ Pronesl to s takovou nostalgií, jako by mluvil o starém
dobrém příteli.
Diana trochu pobledla a pomyslela si: Tak s tímhle chlapem bude
zatraceně těžké udržet krok! Teď ho musím ohromit něčím duchaplným. No
tak, holka, přemýšlej! Máš přece magisterský titul! „Pamatuješ, jak jsme
včera koukali na film o Janu Husovi? Tak na mužného vousáče zapomeň. Prý
byl vždy hladce oholen a na rozdíl od Buddhy už tlustý byl.“
Adrián se hlasitě rozesmál.
O měsíc později ji na Petříně požádal o ruku. A byla to žádost se vším
všudy. Nechyběl poklek ani prsten z bílého zlata.
Bylo to tak spontánní, šílené a absolutně nereálné. Mámu by klepla
pepka. A v práci by z toho asi taky nebyli dvakrát odvaření. Co moje kariéra? Vůbec ho neznám.
Tolik mi toho o sobě tají. Nemohu si ho vzít. Miluju ho, ale
zkrátka to nejde.
Adrián nejspíš vytušil její rozpaky, postavil se a zašeptal jí do ucha:
„Pomoz mi. Když jsem byl mladší, mnohem mladší než dnes, nepotřeboval
jsem nikoho, aby mi pomáhal. Ale ty dny jsou dávno pryč… Můj život se
změnil ve všech možných směrech… Zdá se, že má nezávislost mizí v mlze.
Vím, že tě potřebuju jako nikdy předtím…“
Diana se hned rozbulela jako želva. Adrián citoval text písně Help od Beatles.
Vzali se o pár dní později. Obřad byl skromný a slavilo se přímo u dvoumetrového
ondřejovského dalekohledu.
Pod hvězdami, kterým snad ani nemohli být blíže.
O tom, kde hodlají žít, nikdy nepadlo ani slovo. To bylo přece jasné hned
od začátku.
***
Z rušné plážové promenády odbočili do jedné z mnoha postranních
romantických uliček se starými patrovými domy a maličkými balkony, na
kterých jste kromě sušícího se prádla mohli vidět odložené skateboardy,
kolečkové brusle i jízdní kola.
Pohádka pokračuje, zasnila se Diana a opřela si o nohu pojízdný kufr
na kolečkách.
Adrián vedle něj s žuchnutím položil svoji těžkou sportovní tašku.
„Pamatuješ si, který je to vchod?“ zkoušel ji.
Byla tady jen jednou. Zavedl ji sem až tu poslední noc. A najednou to
bude její domov. „Že by hned tady, kde je na jednom ze zvonků napsáno
Abelló?“ Ukázala na něj prstem.
„Máš oči jako rys, miláčku,“ pochválil ji.
„Jinak bych nemohla pozorovat hvězdy.“
Zaváhal. „Ty víš, že nás dokážu uživit oba. Ale o hvězdy tě připravit
nemůžu. To je jasné. Slibuju, že ti tady najdu brzy práci.“
„Okay. Beru tě za slovo. Zatím můžu u tebe v baru leštit skleničky,“
navrhla s nadsázkou.
„Aby tě opilí turisti plácali po zadku?“ zamračil se vesele. „Na to velice rychle
zapomeň, drahá. Měj na paměti, že jsi vdanou paní ve velice zbožné zemi.“
|