Poezii miluji a je jmenovatelem téměř všeho, co dělám. Anna Beata Háblová, to je architektura příběhu a příběhy architektury. Plus její poetrycore...

Foto: Se svolením Anny Beaty Háblové

Popisek: Anna Beata Háblová

ROZHOVORY NA OKRAJI Anna Beata Háblová publikovala básnické sbírky Kry (Mox Nox, 2013), Rýhy (Arbor Vitae, 2015), Nevypínejte (Dauphin, 2018) a O mé závislosti nikomu neříkej (Dauphin, 2020). Příležitostně moderuje večery s tématy poezie, umění a architektury. Za architektonické návrhy i teoretické práce získala ceny Young Architect Award 2010 nebo Young Planning Professionals Award 2012.

V roce 2017 jí vyšla populárně naučná kniha Města zdí o historii, interpretaci a východiscích obchodních center ve vztahu ke městu. Od roku 2018 přispívá do Ranních úvah na rozhlasové stanici ČRo Vltava. Její předposlední knihou na pomezí žánrů jsou Nemísta měst (Host, 2019) o opomíjených, pomíjivých a míjených místech. Básně i úryvky z knihy Nemísta měst byly přeloženy do několika evropských jazyků. Je členkou Asociace spisovatelů. Její poslední knihou je román z uměleckého prostředí Směna. Román Směna byl porotou vybrán do devátého ročníku mezinárodní překladatelské soutěže Susanny Roth. Povídky z knihy Nemísta měst byly porotou vybrány do překladatelského projektu CELA (Connecting Emerging Literary Artists).

13 – 17. 9 2023 budete v pražské galerii DOX  na akci Festival of Arts, Literature & Learning. Povězte mi prosím o něm něco více. Řekněme o jeho architektuře a jeho architektech. Vy tam budete přece vystupovat nejenom jako představitelka rapu, takzvané poetrycore, ale také v diskuzi věnované architektuře příběhu.

Prostředí DOXu mám ráda, nejen pro všechny architektonické vrstvy, které obsahuje. Architektem konverze fabriky na galerii byl Ivan Kroupa, později přibyla polštářově strukturovaná „vesmírná stanice“ od Petra Hájka nebo dřevěná „vzducholoď“ od Martina Rajniše. A právě tento aerodynamický prvek vzducholodě, kde se odehrávají literární akce, je symbolem festivalu FALL.

Jen tak na okraj. Jak dlouho rapujete a co je to vlastně za odnož rapu ta poetrycore?

K rapu mám blízko už několik let díky tomu, že se věnuji slam poetry. To je v podstatě rap bez hudby. A protože jsem básnířka, do textů se mi dostává hodně poezie. Proto jsem to nenazvala hardcore, ale poetrycore. Ale některé texty jsou i vtipné, což je díky Martinovi Kyšperskému, který mi k nim dává podněty. Celkově máme oba ze vzájemné spolupráce radost, songy nám kvetou pod rukama.

Příroda, přirozenost má svůj úžasný vnitřní řád. Stavba lastur, uspořádání semen ve slunečnicích, tvary rostlin, ptactva i podmořského živočišstva či makromolekulární struktura mikroorganismů či DNA, které nalézá své vyjádření v jazyce matematiky. Fibonacciho posloupnost, zlatý řez, itinerativní rovnice atd, atd. Máme se kde učit, co říkáte?

Ano. Principy organického světa ve své architektuře využíval například Jan Kaplický, i když amébovitá architektura může být občas nepraktická. Zato zlatý řez se dá využít téměř všude, s ním se nedá nic zkazit.

Želbohu nejenom v té klasické architektuře se mnohdy nedržíme přirozenosti a výsledky jsou žalostné. Tak to je také s architekturou příběhu. Můžete postavit báseň podobnou chrámu anebo také nějaké ponuré špeluňce plné sprostoty. Architektura příběhu je téma značně komplexní, není-liž pravda?

Festival FALL je o překonávání hranic mezi uměleckými obory, které si obvykle žijí ve svých vlastních světech, ale zas tak moc se nepotkávají. A to je škoda, protože kdyby se víc znaly, mohly by se navzájem obohacovat. Výjimkou je třeba architektura, která občas čerpá z konceptualismu nebo sochařství. Ale u nikoho jsem například neviděla, že by inspirací pro architekturu mohla být konstrukce povídky, a právě něco takového v rámci workshopu Architektura příběhu spolu s Matteem Pericolim ukážeme. Nepůjde o to hledat v příbězích architektonické popisy, ale o prostorové a hmatatelné vyjádření podstaty povídky, respektive její vnitřní struktury. Zní to hodně abstraktně, ale když se do toho člověk ponoří, dokáže tím do obou oborů hlouběji nahlédnout. Protože to, jak prostory architektury užíváme, je příběhem obývání. A zároveň literatura se neobejde bez poměrně bytelné struktury, která ji drží, aby se nerozpadla.

Možná nejlépe osvětlíme věc na příkladu. Jde o dojem, který v nás pohled na nějakou stavbu zanechá. Totéž lze říci o jakémkoliv uměleckém výtvoru. Hudební skladbě, románu, básni. Jistě, obsah je důležitý, ale ten je podpírán v případě hudby téměř neviditelnou vnitřní strukturou.

Můžete mi uvést nějaké příklady ať již děl stavebních či básnických, prozaických, jež na vás zapůsobila právě díky ladnému vnitřnímu ustrojení, řekněme díky své architektuře?

Z hlediska příběhů jsou pozoruhodné stavby Charlese Rennie Mackintoshe, který v nich pracuje s úzkými i velkolepými, prosvětlenými i tmavými prostorami tak, aby docílil určité gradace a pointy. A naopak zřetelnou a chytrou strukturu mají povídky třeba kanadské spisovatelky Alice Munro nebo českého prozaika Jana Balabána.

Víte co mne zaujalo? Obálka vašeho posledního románu… Říkal jsem si, ta obálka má něco do sebe. Copak vás to přivedlo od poezie až k románu?

Přivedla mě k tomu zvědavost. A také touha zpracovat prostředí uměleckého světa, které jsem položila do kontrastu se supermarketem, kde hlavní hrdinka pracuje. Román se jmenuje Směna a je o cestě mladé umělkyně, která je semletá potřebou se nějak uživit. Je to o jejím výtvarně poetickém pohledu na nepoetické věci a události. O kontrastu mezi dobou studia a pozdější realitou. Celým románem se také line lehká detektivní zápletka.

Obálku dělala moc šikovná grafička Alena Gratiasová z nakladatelství Host, která jí pojednala jako sprejovaný obraz, aniž by věděla, že jsem v té době zrovna se spreji na plátně pracovala. Shodou okolností nějaký sprejovaný obraz bude vystaven i v rámci skupinové výstavy Za slovy, která bude mít v rámci festivalu FALL v DOXu vernisáž. A v tomto obraze bude poezie také k nalezení.

Poezie, to už je zase trochu jiný svět než svět románů. Koneckonců již díky své jinak ustrojené vyjadřovací formě, která umožňuje básníkovi mnohdy na malé ploše říci více než tisíc stránek nějakého románového opusu. Anebo to říci jinak, jelikož i ten opus může být krásný, ale z jiných důvodů než báseň. Můžete být prosím mojí průvodkyní po světě vašich básní?

Poezii miluji a je jmenovatelem téměř všeho, co dělám. Propojuji jí s architekturou, obrazem i hudbou, a pozoruji, jak se tyto světy navzájem ovlivňují. Napsala jsem čtyři sbírky básní, každá je jiná, jak se mi básnický jazyk postupem času vyvíjel. V poslední sbírce O mé závislosti nikomu neříkej vyprávím o věcech, které se mě zásadně dotýkají. Jsou to čtyři hlavní témata: klimatická krize, vztahy mezi lidmi, virtuální svět a jedna z mých profesí – město a architektura. Jednou z charakteristických básní z podkapitoly Há dvě ó je třeba tato: Vítr je na nule / hlasy ptáků hodnotí tuto situaci / slepé rameno řeky si protírá oči / vyplavuje serotonin / do synaptických štěrbin krajiny / jsem vymačkaná z poezie / píchám si do žil ticho / o mé závislosti nikomu neříkej.

Jiný typ poezie obsahuje předposlední sbírka Nevypínejte, kde jsou básně takovými postřehy z prostředí periferie Prahy. Například tato, s názvem Předměstí: Nic se tady léta nemění / Až když se keř po prudkém větru ohne / zaznamenáš něčí siluetu / jak ho narovnává.

A zpět rovnýma nohama na zem. Zeptám se na vaši práci architektky. Napsala jste několik zajímavých knih z oboru. Víte o nich jistě více než já, který si letmo přečetl anotace, ale i ty mne zaujaly.

Populárně naučné knihy o architektuře jsem napsala dvě. Tou první je Města zdí, o obchodních centrech ve vztahu ke městu. Shrnula jsem zde zásady stavění podobných objektů tak, aby městu neškodily, ale naopak byly městotvorné. Jde o to, aby tento druh staveb měl především živý parter (kavárny, restaurace a jiné služby na úrovni chodníku), aby investoval do veřejného prostoru ve svém okolí, aby měřítko objektu bylo v souladu s okolní zástavbou, aby byl propojený s více městskými funkcemi a aby jeho vnitřní pasáž navazovala na síť ulic a fungovala jako zkratka odněkud někam. Už v této knize jsem objevila kouzlo příběhů, kde se snažím historii a vývoj obchodních center popsat jako pozoruhodné drama.

Druhou knihou jsou Nemísta měst, o všelijakých opomíjených, pomíjivých a míjených místech. Opomíjená místa jsou ta, která si vymazáváme z mentálních map. Jsou zarostlá, nevzhledná, zanedbaná. Ale pokud nejsou zřídlem zločinu, mohou být pro město i velmi prospěšná. Přežívají zde rostliny a ptáci, které bychom nenašli nikde jinde, mnohdy ani na venkově. Divoká příroda ve městech má také potenciál zmírnit přehřívání. Jiným příkladem nemíst jsou i skládky, které někde představují obrovský problém, jinde (v případě rozumné velikosti a dobré revitalizace) mohou posloužit jako navštěvovaná výletní místa. Příkladem dočasných míst jsou třeba festivalová městečka nebo uprchlické tábory. Je to urbanismus, který lze rychle postavit a následně zase sbalit. Tato kniha je kombinovaná s povídkami, které každou kapitolu předchází. Jejich úlohou je vtáhnout čtenáře hlouběji, ukázat perspektivy urbanismu skrze příběhy.

Bývá již mým zvykem, že většinou zeptám autorů, autorek na jejich budoucí tvůrčí záměry. Jaké jsou ty vaše?

Ráda bych pokračovala v práci na dalších rapových textech. Kromě toho mám také rozpracovaný druhý román, ale jeho dokončení je zatím v nedohlednu, protože se mi stále nedaří najít dostatečně koncentrovaný čas, kdy bych se mohla soustředit jen na psaní.

Vložil: Jiří Kačur