Aby byl autor čten, nemusí ze sebe hned dělat kašpara, říká v našem rozhovoru básník Ondřej Hložek

Foto: Se svolením Ondřeje Hložka

Popisek: Ondřej Hložek

ROZHOVORY NA OKRAJI Ondřej Hložek se narodil 17. března 1986 v Opavě. Vystudoval českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě. Vystřídal řadu zaměstnání, nyní pracuje jako asistent pedagoga na základní škole. Je to básník, literární recenzent, pořadatel autorských setkání. Vydal řadu básnických sbírek, naposledy Slezský nonstop (nakl. Klenov, 2022). V závěru loňského roku mu vyšla prozaická prvotina, novela Asi jsme cestou něco ztratili (nakl. Petr Štengl). Jeho básně byly přeloženy do řady evropských jazyků. Jeho texty vyšly ve sbornících Nejlepší české básně 2017 a 2018 (nakl. Host). Žije v rozkročení mezi Slezskem a Vysočinou.

Pomalu jsem si začínal myslet, že básníci jsou vymírajícím druhem. Ale nejen vy mne svým dílem přesvědčujete, že tomu tak naštěstí není. Prozraďte nám něco o své tvorbě a zdrojích své inspirace.

Máte pravdu, asi jsou vymírajícím druhem. Alespoň ti, kteří se nehoní za senzačním prodejem vlastních knih, kteří se neprezentují řvavou reklamou, jejich kvalita píár nepředhání kvalitu textu. Zase není dobré sedět někde za bukem a čekat na objevení. Ale mám dojem, že pro to, aby byl autor čten, nemusí ze sebe hned dělat kašpara. Pak vznikají různé bizarní situace, kdy se autor pivního undergroundu dostane jako nominant na popovou cenu za literaturu. To mi přijde jako zářivý paradox dnešní doby. I ten underground je zabalen do keců promotérů. Ale vychází to ze situace. Dnes nejde o kvalitu textu. Jde o cirkusáctví.

Ve vlastních textech se nechávám dost často inspirovat tím, co vidím kolem sebe. Mé rodiště i celé severozápadní a jihozápadní Opavsko ve směru k nádrži Slezská Harta a nahoru ve směru k Jeseníkům – to jsou místa, kde se inspirace prostě objevuje na každém rohu. Stačí se posadit do hospody kdekoliv v těch místech a poslouchat. Za chvilku je toho na knížku. Ve vlastní tvorbě jsem vždy upřednostňoval odkaz. Nejen metatextový, ale i s ohledem na oblast, kde jsem se narodil. Takové zárodky uměle vytvořených mýtů. Ostatně, ty bolesti a křivdy, ať už domnělé nebo skutečné, tam jsou při hranicích pořád v některých hlavách otevřené.

Tomu rozumím. Opava, Sudety. Já pocházím z Bruntálu a mimo jiné jsem právě o pojmu Sudety hovořil s přítelem historikem Jirkou Pondělíčkem, který pravil, že to slovo se objevuje již v Ptolemaiově Geografii, kde je horský pás mezi Děčínskými skalami a Orlickými horami označen jako Sudeta. Pangermánské hnutí na přelomu 19. a 20. století ho použilo, aby dodalo svým snahám zdání starobylosti, ačkoliv, pravda, německé osídlení pohraničních oblastí sahá již hluboko do středověku. Vy se tedy této dosti citlivé záležitosti také věnujete?

Dlouho mi byly některé podrobnosti vlastní rodiny dost skryty. Ale můj prastrýc z tátovy strany Přemysl se tím zabýval. Vytvořil rodinnou genealogii podle dochovaných archivních záznamů. A v jedné větvi se dostal až do 15. století. Rodina sídlila po celou dobu v obci Gross Dittersdorf, která je nyní, rozbořená, součástí vojenského újezdu Libavá. Další část rodiny dosídlovala obec Staré Těchanovice kousek od přehrady Kružberk, babička měla od roku 1968 chatu na Podhradí u hradu Vikštejna. To jsou střepy z reality, které jen tak nevytlučete z hlavy, aniž by to ve vás nic nezanechalo. 

Jak jsem si povšimnul, některé vaše práce byly přeloženy do několika jazyků a vy sám jste se účastnil literárních setkání ve Vídni. Sbírka Trautes Heim byla například přeložena do němčiny.

Ta kniha vznikla záměrně dvojjazyčně, její název je původní, německý. Odkazuje na jméno jedné vily, která stojí v Opavě. Kniha je složena ze dvou souborů, v tom s názvem Řečí srn se vypravěč srovnává s působením otce ve svém životě. Ten byl spjat s přírodou natolik těsně, že si v závěru života vyčítá, jestli své děti příliš nepřiblížil městu. Druhá část s názvem Trautes Heim pak hovoří o mizení lidí z životního prostoru obecně.

Četl jste Kroniku našeho rodu od Adalberta Stiftera?

Nečetl, ale paradoxně se jménem tohoto autora jsem se dosti sblížil na literární rezidenci na podzim 2021, kterou jsem absolvoval v Horní Plané, kde se Stifter narodil. Nakoupil jsem v místním muzeu řadu knih z autorovy produkce, postupně se jimi prokousávám, do toho mi přichází spousta dalšího čtení, některé prostě upřednostním před původně plánovaným, to se nedá nic dělat. Ale jednou dojdu i k té Kronice.

Ptal jsem se proto, že mne zaskočila jistá tajuplná propojenost věcí. Já ji čtu právě teď a na Databázi knih objevuji Dědečkovu almaru, vaši knížku vydanou v roce 2020. Mezi těmito knihami je prostě jistá spojitost, což není až tak překvapující. Tak nám prosím popovídejte o té Dědečkově almaře.

Dědečkova almara je splátka dluhu mým dědečkům, které jsem nepoznal, neboť stačili umřít dřív, než jsem se narodil, respektive vyrostl. Je tam několik pohádek, ale také povídání o dětství v devadesátých letech. Knížku kreslila fixami výtvarnice Jana Hrádková. Ty ilustrace jsou něco, co mám moc rád. Dětská kniha byla takový dlouho plánovaný odskok od básní. Asi je mi jedno, jak moc kvalitní ty příběhy nakonec jsou, plnil jsem si tehdy svůj sen o knížce pro ty nejmenší. Proč? Protože jako dítěti mi rodiče četli. Tak ať mají i další rodiče svým dětem co číst.

A jaký je váš vztah ke klasikům? Kteří básníci zdobí polici s vašimi nejoblíbenějšími knihami?

Jsem moc rád, že jsem se v posledních letech dostal ke knihám, které byly vytištěny a rozebrány v 90. letech. Mám tak kompletní tvorbu Bogdana Trojaka, sbírku Ludwig od Kateřiny Rudčenkové, ale třeba i knihu Tadeáše Birona Neviditelné slunce, které zůstalo asi dvacet kusů, neboť zbytek autor utopil ve studni. Velmi dlouho jsem čekal na sebrané vydání Karla Šebka, snažím se podpořit knihy z nakladatelství Adolescent, Aula a Triáda. To je kvalita, o které se vůbec nechci přít. A jestli některá zdobí polici? Asi sto let staré vydání textů Angela Silesia, nejdůležitějšího a nejzapomenutějšího básníka Slezska.

Pořádal jste a pořádáte také nějaká literární setkání?

V posledních letech toho bylo víc, ale s přelomem covidové doby se vše tak nějak vytratilo. Chuť, diváci, vše se to najednou vypařilo. Pořádali jsme s Jakubem Chrobákem Básnické hlasy, kdy se setkávali autoři z celé republiky vždy s nějakým hudebním doprovodem v opavské kavárně Evžen. V roce 2018 pořad skončil. Souběžně tři roky s tímto pořadem běžela ještě autorská čtení v baru Myslivna, kde jsme s Markem Timkem četli z beletrie českých i světových autorů pod jednotícím tématem, třeba jídlo v literatuře a podobně. Své návštěvníky měl také happening na zřícenině hradu Vikštejna, kde se potkávala literatura, hudba a výtvarné umění. S tímto pořadem jsme navazovali na setkávání v Mladecku a v Annathalu, která vedli Jan Kunze a Jan Langer. Teď jsem zcela zaměstnán pořadem Beatová čtení v Herrengasse, která děláme druhým rokem. Jde o setkávání v soukromém prostoru našeho bytu, kde je vždy kolem patnácti posluchačů, dva čtoucí autoři a jeden hudebník. Přišlo mi to jako lepší a umírněnější platforma pro poezii obecně. Trochu té salónní kultury, ovšem bez jakýchkoliv nafoukaností. Za těch pár roků je to asi přes sto akcí, ve kterých jsem měl nějak přímo organizátorské prsty.

Žijete na Severní Moravě. Která místa tam máte nejraději?

Asi všechna, která v sobě nějak drží smutek z mizení lidského žití. Kolem řeky Moravice pod vodním dílem Kružberk jsem to prochodil jako dítě, proti proudu, od Podhradí do Zálužné. Stará rozbořená bydliště, zrušené vesnice, pusté mlýny, zarůstající památníky na nehody kolem břidličných lomů. Vlastně celá Vítkovská vrchovina, která zasahuje i na Hradec nad Moravicí, je jedním velkým výletištěm. Konkrétně na Hradci velice často navštěvuji poutní místo Slezskou kalvárii. Také se rád pohybuji v trojúhelníku Krnov, Vrbno pod Pradědem a Bruntál, tam je řada podivuhodných míst. Dříve jsem chodíval víc, teď už mi v tom brání bolavá záda, rostoucí váha a z toho pramenící otékající nohy.

Vložil: Jiří Kačur