Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Veřejný prostor je přesexualizovaný, už je to otravné, myslí si autor dieselpunkových knih Přemysl Krejčík

31.08.2023
Veřejný prostor je přesexualizovaný, už je to otravné, myslí si autor dieselpunkových knih Přemysl Krejčík

Foto: Se svolením Přemysla Krejčíka

Popisek: Přemysl Krejčík

ROZHOVORY NA OKRAJI Přemysl Krejčík (nar. 1991) pochází z Nymburka, v současné době žije v Pardubicích. Studoval literaturu, doktorát získal v oboru historie. Napsal několik knih. Asfaltovej plameňák, Kybersex, Čokoláda pro wermacht a další. Za román Malej NY (Host, 2019) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena. Obdržel několik zahraničních i domácích tvůrčích rezidencí. V letech 2015–2021 byl šéfredaktorem literárního časopisu Partonyma.

Předtím, než se začnu ptát, si raději dám mléčnou čokoládu. Někdo ji ovšem má rád hořkou. Jak jste na tom s čokoládou vy, pane Krejčíku?

Abych byl upřímný, dřív jsem na sladké zas tolik nebyl, ale nějak se to v posledních letech změnilo. A čokoládě se pak jeden nevyhne, i kdyby chtěl. To si uvědomíte hlavně teď v létě, kdy je opravdu lepší se jí vyhnout, protože v těch teplotách mění skupenství… ale abych odpověděl: Jo, můžu ji, ale nesmí být přeslazená, raději s vyšším obsahem kakaa. No a ta, která je na obálce Čokolády pro wehrmacht, ta je výborná v obou verzích – mléčné i hořké – byť má pohnutou a nehezkou historii.

 

Dieselpunkový román z alternativní historie druhé světové války.

Vítejte v Praze roku 1942 — ve městě plném dieselpunkové estetiky velkých strojů a divokých jazzových večírků, stejně jako každodenního strachu z nacistických represí. Ulicemi se prohánějí jezdci na hypermoderních motocyklech Schlachthund, kolaborantské jednotky plánují zaujmout Hitlerovo místo a pražská mládež propadla zárodku moderní hudby.

Londýn zamítl atentát na říšského protektora Heydricha a zcela změnil strategii podpory československého odboje. Zbylí členové parašutistických výsadků na území ČSR se musí soustředit na nové cíle. Zemek a Škácha z výsadku Silver B společně s Kolaříkem z Out Distance dostanou za úkol spojit se s žijící legendou zvanou „Pobožný pistolník“ a v tajné operaci s krycím názvem „Golem“ mají získat plány na futuristickou zbraň — mýty opředený stroj podobající se mechanickému člověku.

Ty se však pochopitelně pokouší získat i druhá strana. Ale existují vůbec ony legendami opředené plány na sestrojení mechanického Golema? A pokud ano, podobají se tyto stroje alespoň trochu představám, jež o nich kolují?

Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).

 

Podívejte. Už delší dobu mne tak troch trápí ta fascinace třetí říší a její, nutno přiznat přitažlivou estetikou. Ten zájem se projevuje nejenom v knihách, filmech, počítačových hrách. Čím to vlastně je, že se autoři tak nadšeně vrací ve svých dílech právě tam?

Já vlastně jako čtenář nebo divák ty návraty do nacismu nebo socialismu taky zas tak nemusím. Hlavně v případě komunismu jsem už hrozně přesycen. Z období druhé světové mi už zase leze na nervy tzv. Auschwitz-pop, možná i proto jsem svou poslední básnickou sbírku (napsanou z větší části v Krakově) nazval O Auschwitzu psát nebudu.

Proč se ostatní autoři tak rádi vrací do minulosti, mohu jen hádat. V mém případě šlo o malý výlet ke striktně alternativním fantaskním dějinám, který pramenil z obliby estetiky dieselpunku, o kterém jsem v té době hodně bádal na odbornější úrovni. Nějak mě to vtáhlo a rozhodl jsem se, že si to taky napíšu. A svou roli hrála i skutečnost, že protinacistický odboj mě vždycky hrozně fascinoval a choval jsem k němu odjakživa obrovský obdiv.

Ale jak jsem říkal, jinak mě psát o téhle době neláká. Tři ze čtyř mých románů jsou z mnohem větší současnosti a ani to není literární fantastika. Můj první román byl experimentálněji podaná hříčka inspirovaná mým tehdejším okolím na začátku vysokoškolských studií, pozdější román Malej NY vypovídá o rapové komunitě, k níž jsem se vrátil i v zatím poslední knize Srab – i tam jsem byl v některých věcech trošku osobnější, ale celé je to ošklivé a vyhnané do extrému, nepříjemné a temné, doufám ale, že zároveň okořeněné o specifický černý humor.

Vy jste ve svém dieselpunkovém románu použil mýtickou postavu Golema. Patrně, možná podvědomě, zde poukazujete na různé druhy spirituality. Na ten rozpor mezi germánskou, severskou mytologií a vysoce rozvinutou, subtilní a hlubokou hebrejskou duchovností. Němci pouze prokázali svým přístupem, že se obrátili k duchovním sférám velice temného rázu. Takže Golem?

Golem se v mém románu objevil spojením několika různých prvků. Chtěl jsem použít pro dieselpunk typické chodící tanky, ale zároveň jsem je nechtěl uvést na scénu jako samoúčelnou žánrovou manýru. Líbila se mi představa propojit je s mýtem bytostně spojeným s Prahou, v níž se příběh odehrává. A když se přidá skutečnost Golemova propojení právě s tou židovskou mystikou, šlo jen těžko odolat.

Tak a nyní dieselpunk. Jak byste tento nejen literární styl charakterizoval? Jako společenství milovníků dieselových motorů a Sex Pistols? Anebo to bude přece jenom trochu složitější?

Celé je to hlavně trochu jinak. Ta přípona -punk už dávno neodkazuje k punkové subkultuře. Ačkoli původně tomu tak bylo. V osmdesátých letech vznikl žánr kyberpunk, který v sobě kombinoval možnosti vývoje kybernetického věku (velmi zjednodušeně řečeno) a estetiku punkového hnutí, jejího rebelantství a odporu ke korporacím. O dekádu později vznikl steampunk, který se zase obracel k viktoriánské éře a ten punk v názvu si ponechal jako odkaz ke kyberpunku, nicméně propojení s punkovou subkulturou se vytratilo. A takhle je to se všemi ostatními pozdějším punky: Dieselpunk odkazuje na éru motorů a druhé světové války, teslapunk pracuje s vynálezy Nikoly Tesly, clockpunkové světy pohání ozubená kolečka podobná hodinovým strojům, a tak podobně. Těch punků – většinou retrofuturistických žánrů – je nepřeberné množství, některé dokonce existují spíš jen teoreticky jako koncepty a možná je ani nereprezentují žádná skutečná díla. Ale punková hudba, číra a zavírací špendlíky v uších, to bylo jen u prvotního kyberpunku.

Ku svému překvapení jsem v nějakém článku četl, že tam spadají i Hvězdné války. Nu ať už je tomu jakkoliv, inspirace druhou světovou válkou se v nich popřít nedá. A především to duchovní pozadí. Temná a světlá strana síly. Každý náš čin posiluje jednu či druhou stranu. Chtěl jste někdy v životě být jako rytíř Jedi?

Hvězdné války patří už zase někam úplně jinam, to je klasická space opera. Ale je pravda, že dočíst se, že je něco dieselpunkem, se dá skoro o jakékoli knize nebo filmu, řečeno s mírnou nadsázkou. Ten žánr totiž plave v různých definicích a fanoušci se občas nechají unést a vidí pak dieselpunk úplně všude. Dost jsem s tím bojoval, když jsem se ten žánr snažil nějak kvalitně literárně-vědně definovat, což se mi – doufám – povedlo a stalo se to součástí mé připravované monografie Budovat ráj: Bourat peklo, která by měla vyjít (snad) ještě letos v nakladatelství Západočeské univerzity.

Co se rytířů Jedi týká – jejich mravní kodex je mi vlastně v mnohém sympatický, byť asi ne úplně ve všem. Duchovní směr jediismus mě někdy v osmnácti na pár týdnů nadchnul, ale nelíbila se mi myšlenka propojování životní filozofie s filmem. Ne, že bych se někdy stal součástí téhle jediistické komunity, ale hodně jsem si o tom četl. A čím víc jsem o tom četl, tím víc se prvotní nadšení vytrácelo a celé mi to začalo připadat spíš divné. 

Trochu jsme, pravda, odbočili. Nemohu si pomoci, ale obálky některých vašich knih mají drsný erotický náboj. Čím to je? Komerční použití sexuality, či odkazují ty výjevy na obsah?

Erotický náboj je myslím jen ve třech případech. Prvním je kolektivní román Šest nevinných, kde jsem ale do podoby obálky nijak nemluvil a nezasahoval – jako nejméně zkušený z celé šestice autorů jsem si to v té době nedovolil, snad abych pak mohl zasahovat do jiných věcí.

V případě mojí sbírky povídek Kybersex je to spíš v názvu než motivu obálky. A pravda, tady šlo asi o prodej. Původně se ta kniha měla jmenoval Poslední partie (podle jedné z povídek), ale na poslední chvíli jsem nakladateli navrhl název podle jiné povídky, právě Kybersex. Moc se jim to nelíbilo, protože ten název není ve skutečnosti úplně vypovídající, ty povídky nejsou o sexu a rozhodně nejsou nijak drsné nebo pornografické. S tím jsem souhlasil. Ale když se nakonec v edičním plánu přece jen objevil název Kybersex, jako nezkušený autor jsem jen pokrčil rameny a řekl si, že je to tak nejspíš lepší. A možná i bylo, Poslední partie je příšerný název.

A poslední případ, kde je obálka opravdu už na hraně, je moje debutová kniha, sbírka básní. Možná tomu nebudete věřit, ale já měl původně mnohem usedlejší představu, měla tam být prostě papírová krabice připravená k odeslání, odkazující k názvu Křehké nepřenášet. S konceptem nahé modelky obalené ve fólii přišla sama ta dívka, která je na obálce. Tenkrát jsem opravdu nebyl proti, to přiznávám, dneska už bych do toho asi nešel. Nemyslím si o sobě, že bych byl puritán, ale veřejný prostor je už jaksi přesexualizovaný a už je to spíš otravné. Možná to ode mě bude znít divně, protože ve Srabovi je sexu hodně. Stojím si ale za tím, že tam má svůj účel, moc by to bez něj nefungovalo, a navíc je tam ten sex vždycky spíš ošklivý, záměrně nepříjemný, jako zdroj vzájemné manipulace, ubližování a jako kontrastní prostředek k jiným dějům. Těší mě, že většina recenzentů a čtenářů to pochopila. Bohužel se ale našli i tací (nebylo jich, myslím, zas tolik), kteří si knihu nejspíš jen prolistovali a napsali o ní úplně nesmysly.

 

Román o šikaně a neschopnosti postavit se tyranům

Všechno to byla jen hra a přiznaná póza: zhudebňování hororové tematiky, stylizování se do rolí násilníků a vrahů, nošení děsivých masek na pódiu. Dokud Ripper nevzal do ruky skutečnou zbraň a nezměnil falešné pozérství v realitu. Pod povrchem to totiž už dávno vřelo.

Kdo je Ripper? Mladý kluk, který má holku, budoucnost a dobře fungující kapelu. Jenže má taky despotického bratrance, sebevědomí, které se nedá podlézt, jak je nízké, psychické problémy a obrovský vztek na někoho, kdo kdysi ublížil jeho přítelkyni.

Srab je román o psychické šikaně, o neschopnosti vzdorovat, o nechuti přijmout sám sebe. Na první pohled jde o příběh jedné drsné kapely a jejích zvláštních členů: kromě nevyrovnaného Rippera jsou tu věčně zkouřený a otravný Gram, cholerik Manson a pohodář Jidáš. Ve skutečnosti však próza vypráví o násilí v jeho různých podobách — od toho groteskně přemrštěného až po to únavně všední.

Vydalo nakladatelství Host (obálka s jeho svolením).

 

Co se skrývá pod názvem jedné z vašich knih Kybersex? Virtuální succuby, či holografické párty divokého průběhu?

Jak už jsem naznačil, kniha Kybersex klame tělem. Jde o patnáct velmi krátkých sci-fi povídek, které jsou spíše meditativní a dystopické. Když už, často se na jejich pozadí odehrává nějaký vztah, ale o sex tam vlastně nejde nikdy, a to vlastně ani v titulní povídce Kybersex, která je takovým futuristickým podobenstvím o nebezpečích a nástrahách internetu.

Nepíšete ovšem pouze prózu, ale i poezii. Co vás k ní přivedlo?

S poezií jsem začínal, byla to moje úplně první časopisecká publikace i první kniha. Další dvě následovaly, možná přijde jednou i čtvrtá. Nepovažuju se primárně za básníka, to bych si nedovolil, ale taky nepatřím k těm, co zrýmují pár nesmyslů a považují se za umělce. Tedy, já rýmy nepoužívám obecně, ale když už píšu báseň, chci, aby měla její existence nějaký důvod. Co mě k tomu přivedlo, to ale říct nedokážu. Nejspíš to, že mám současnou poezii fakt rád a hodně ji čtu.

Končí léto. Využil jste čas třeba psaním nové knihy někde ve stínu pod šumící lípou?

Tohle léto po delší době nepíšu nic. Mám v šuplíku dva hotové romány, jeden z nich už delší dobu dopsaný, nicméně rok ležel u redaktorky nejmenovaného renomovaného nakladatelství, aby si ho po věčných slibech nakonec ani nepřečetla, jak mi sama přiznala. A za tu dobu, co tahle kniha hnila, napsal jsem další, o poznání kratší, který bych chtěl na podzim s odstupem redigovat, teprve pak ho budu považovat za hotový. Obě knihy stojí někde na pomezí nežánrové a fantastické literatury, což mě teď hodně baví. Řekl bych, že jde o romány inspirované magickým realismem, ale raději tuhle nálepku používat nebudu. Dává se teď lecčemu, co skutečný magický realismus připomíná jen hodně povrchně, čímž se ten termín strašně vyprazdňuje, a to nemám rád.

Podle mne je závěr zřejmý. Dnešní doba není zcela určitě punková, ale čokoládová. Řekl bych značně hořce čokoládová.

 

QRcode

Vložil: Jiří Kačur