Člověk se musí smířit s tím, že je strůjcem své budoucnosti. Ať už reálné, nebo fiktivní, což není málo, míní spisovatel Lukáš Vavrečka

Foto: Se svolením Lukáše Vavrečky

Popisek: Lukáš Vavrečka

ROZHOVORY NA OKRAJI Magnetická indukce je fyzikální veličina vyjadřující silové účinky magnetického pole na pohybující se částici s nábojem… anebo… Anebo si o Nikolovi Teslovi můžeme promluvit s autorem románu Tesla Noir Lukášem Vavrečkou, který toho má na svědomí daleko víc než jen jednu neobyčejnou alternativní historii, kterou vytvořil spíše Nikola než on, ale zásluhy mají oba. Lukáš Vavrečka je prozaik, básník, recenzent. Člen Asociace spisovatelů a Obce spisovatelů ČR. Vystudoval Kulturní dějiny na Univerzitě Pardubice. Žije v Pardubicích, živí se jako redaktor při FF UP a příležitostně též jako jazzový pianista nebo audioknižní bloger. Mezi lety 2005 - 2019 vydal celkem osm samostatných knih, například Idealistický román (2009), Alibi na příští noc (2014), Ztracená generace (2017) nebo Mesopotamis (2018). Byl jedním ze spoluautorů románu Šest nevinných (2015). Později na sebe upozornil dobrodružným krimi románem z alternativní historie Tesla noir (2020).

Někdy už si nejsem jistý ničím. Především tím, jestli náhodou nejsem postavou z nějaké virtuální reality. Ten nápad ptát se odtud, tedy z této „reality" virtuálním způsobem prostřednictvím mobilního telefonu, mi patrně k zodpovězení nepomůže. Zkusím to, ale logiku to nemá. Třeba bude právě spisovatel Vavrečka stvořitelem mojí reality. Anebo bude myslitelem takového formátu, že mi dokáže moje obavy vyvrátit. Ale musím se ho ptát chytře. Začnu tak říkajíc zpříma. Používáte asynchronní motor?

Bohužel nikoli, patřím mezi neřidiče, jelikož můj zrak pomalu zaostřuje a ke všemu mi ukazuje barvy trochu jinak, než jak by v této „realitě“ měl. Alespoň tak mi naznačuje můj lékař a žena, se kterou se každou chvíli přu o to, jestli kontrolka nabíječky svítí červeně, nebo zeleně.

Co říkáte současné elektomobilitě? Speciálně by mne zajímal váš názor na vozy Tesla.

Elektromobilitu velice vítám. Je skvělé, když k tomu, abychom se pohybovali vpřed, nemusí něco hořet nebo vybuchovat. Když to tak jde s vlaky, tramvajemi a trolejbusy, proč by osobní auto měl být výbušný zlostroj? Teď už jenom aby se ta dodávaná elektřina nevyráběla hořením a výbuchy, to by to snažení bylo trochu plané.

Jak vidíte přínos Nikoly Tesly vědeckému poznání?

Pořád se domnívám, že ten přínos byl a stále je obrovský. Když pominu takové ty zcela zřejmé přínosy jako prosazení střídavého proudu pro rozvodnou síť, nebo třeba takové zářivky… Tak ono takové bezdrátové dobíjení mobilů nebo zubních kartáčků, to je taky Teslova práce, jenom to tehdy nebylo jaksi tolik k užitku.

Jen tak na okraj. Tesla byl poněkud netradiční vědec. Proč právě on je tím generátorem zápletek z vašeho románu Tesla Noir, kde jste vytvořil alternativní svět spojený právě s jeho výzkumy a objevy?

Myslím, že za to může jeho doba. V prvních desetiletích 20. století si člověk zhusta nemohl být jistý, kde končí věda a začíná mystika, co je ještě reálné a co „reálné“, pohled na svět se rychle měnil a to dopřávalo mnoha vizionářům prostor přicházet s nápady, teoriemi, vynálezy, které se nacházely na první pohled na hranici šílenství. Jen se časem ukázalo, že některé z těch šílených teorií jsou blíž realitě než ostatní: vysílače ve vesmíru, stroje řízené na dálku… A Tesla byl vedle třeba Einsteina jeden z těch nejplodnějších.

Jaké jsou alternativy vývoje naší reality, která v některých svých rysech připomíná vize budoucích světů některých klasiků sci-fi? Na utváření literárních alternativních světů jste přece odborník.

Já stavím proti tomu, „jak věci byly“ pouze to, „jak mohly být, kdyby…“ V zahraničí se celému tomuhle oboru, do kterého spadá i alternativní realita, říká spekulativní fikce. Ale co se týče budoucnosti, to si vůbec jistý nejsem. Zatím se ukázalo, že technika, věda nás nevede k fatálním důsledkům, přinejmenším ne tak, jak je ukazuje sci-fi. Místo toho směřujeme směrem, o kterém často klasická sci-fi neuvažovala. Tím se i celkem zdařile vyhýbáme všem předpovídaným kataklyzmatům a to mě při nejmenším naplňuje optimismem.

Vy se, pane Vavrečko, nezabýváte pouze vymýšlením alternativních minulostí či budoucností?

Ne ne, zabývám se lecčím, třeba městským mystériem. Například letos na jaře jsme s Kristýnou Sněgoňovou uspořádali velkou antologii povídek s názvem Hlubiny města. Přispěli do ní autoři napříč žánry i společenskou prózou jako Petr Stančík, Anna Bolavá, Vilma Kadlečková, Jan Štifter nebo Pavel Renčín, a máme z ní opravdu velkou radost. Rádi bychom v příštím roce přišli s dalším podobně mysteriózním projektem.

Nemáte pocit neskutečnosti?

Už ne. Mnohem horší to ale bylo před lety za lockdownu, kdy jsem chodil po městě s respirátorem. Zvlášť v zimě jsem si musel tu a tam stáhnout rukavici a sáhnout si na studené zábradlí nebo zeď, protože ten pocit odtrženosti (až snovosti) se už nedal snést. Napsal jsem o tom román, ale nechávám ho ještě trochu uležet, abych se k němu vrátil s čistou myslí.

To descartovské - myslím, tedy jsem, nám asi nepomůže rozlousknut ten oříšek opravdové skutečnosti...

Patrně ne. Ale jak psal v povídce Dýchací metoda Stephen King: Je to jenom laciný trik, ale nic jiného nemáme.

V nedávném rozhovoru mi spisovatelka Klára Smolíková prozradila, že jste jejím spoluautorem knihy o audioknihách Nečtu! Poslouchám. Vy se jim věnujete také profesionálně?

Věnuju se jim publicisticky. Píšu články, kritiky, recenze a s Klárou jsme, pravda, napsali tuhle knihu, protože u nás do té doby nic komplexního o audioknihách nebylo. A také se často objevuju v porotě ceny Audiokniha roku. Vliv na to má hlavně to, že ročně toho rozhodně víc poslechnu než přečtu. Jsem zastáncem toho, že příběhy tu jsou, aby se vyprávěly, a myšlenky, aby se vykládaly. Ostatně proto tomu říkáme vyprávění a výklad, i když je to zrovna napsané.

Máte nějaké audioknihy, o nichž byste řekl: Dokonalé provedení?

Určitě je to Kmotr Maria Puza, pak Klub rváčů Chucka Palahniuka, audioknižní vydání série Legie, Já, Poutník Terryho Hayese a v neposlední řadě Tesla Noir, to dá rozum.

Nepřipravujete novou knihu?

Jak už jsem naznačil, je tu jeden román a jedna antologie na příští rok. Obojí má ještě svůj čas, byť na antologii už se usilovně pracuje. Mezi tím se bavím tím, že publikuju povídky v časopisech a jiných antologiích. Povídka je skvělý způsob, jak „navštívit lunapark“, když není čas věnovat se týdny soustředěně jednomu románu.

Inu, zdá se, že zdrojem svých alternativ jsem v omezeném slova smyslu já, ačkoliv strůjcem historie zcela jistě nejsem.

Tak člověk se musí smířit s tím, že je alespoň z části strůjcem své budoucnosti. Ať už reálné, nebo fiktivní. A to nakonec není tak málo.

Vložil: Jiří Kačur