Všechno to tu zpívá, kvílí, hučí, mluví... Procházka Sudety s básnířkou Renatou Bulvovou

Foto: Se svolením Renaty Bulvové

Popisek: Renata Bulvová

ROZHOVORY NA OKRAJI Renata Bulvová (1966) žije v Praze. Rodačka z Chomutova vystudovala herectví na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka a DAMU. Jako iniciátorka a organizátorka se podílela na mnoha kulturních pořadech a projektech včetně Poezie pro cestující či Dnů poezie. V současnosti vede vlastní školu zaměřenou na výuku rétoriky a práce s hlasem. Autorsky debutovala povídkovou knihou O chlupaté Bertě a jiné povídky. Vydala čtyři básnické sbírky, jednu baladu a knihu Umění řeči.

Jdeš touto známou krajinou a přesto nevíš kudy. Tak zní název vaší básnické sbírky, která je dvojjazyčná. Totiž česko-německá. Píšete tedy také německy?

Němčinu jsem se učila pouze dva roky. Nenechala na mně výrazné stopy, snad jen, že jsme se při hodinách oslovovali německým jménem. Jako Birgit jsem napsala na hudbu z německého večerníčku text, za který jsem dostala jedničku. To byl jediný můj kontakt s tvorbou v německém jazyce, ale postačil k tomu, abych si uvědomila, že na to, aby někdo přeložil básně, měl by krom toho, že je výborný překladatel, znát krajinu té země, do které překládá. Mirko Kraetsch (překladatel sbírky) v Česku žil, má zde své přátelé, jazyku rozumí jak málokdo, má to tu rád. Na druhou stranu je to městský člověk, žije v Berlíně, a sudetskou krajinu nebo Krušnohoří nemá tak prošlapané jako já. Spolupráce s ním byla dobrodružná. Hodně se ptal, třeba na to, proč v jedné básni zdůrazňuji, že strom byl suchý, ale pravotočivý. Ale já mu řekla, že i když je strom na první pohled suchý, a právě proto, že je pravotočivý, je živý. Být doleva, uschne docela. Je to zároveň metafora, která říká, že i když na první pohled vypadá krajina, místa, domy zdevastovaně, na druhou stranu, je velmi životaschopná.

Ze sbírky Jdeš touto známou krajinou a přesto nevíš kudy / Du gehst durch die bekannte Landschaft hier und weißt den Weg doch nicht. Vydalo nakladatelství Novela Bohemica.

Tento způsob psaní možná odpovídá vašemu původu. Vyrůstala jste v pohraničí. Jak se dodnes také říká v Sudetech. Navštívil jsem nedávno Šluknovský výběžek a byl jsem doslova zděšen místní situací. Vybydlené domy, všudypřítomná chudoba. Jak vnímáte vývoj v pohraničí vy?

Jako holku, vyrůstající v Chomutově, mě bavilo se procházet narůžovělou mlhou, která se objevovala v uličkách středověkého města. Měla jsem ji do půli lýtek, kolena jsem musela zvedat hodně vysoko. Jak nějaký čáp jsem se procházela vylidněným centrem města, protože většina bydlela na okraji v moderních panelácích. Nevěděla jsem, že jde o nějaký sajrajt, který vypouštěli z nedalekých tušimických komínů. Možná proto jsem milovala některé knihy Gabriela Garcíi Márqueze. Magický realismus. V ošklivosti nacházím krásu a naopak. Pohraničí, neboli sudety, vnímám jako specifickou část naší kultury, a myslím, že má v mnoha směrech prim. Ví to i mnoho dalších severočeských básníků, Radek Fridrich, Roman Szpuk, Svatava Antošová, Patrik Linhart atd. Je jiná, svérázná, živá, bohatá! Bude pořád někoho lákat, jak ji vytěžit. K severu patří vykořeněnost, vykutanost, o to víc ti, kteří v ní bydlí, musí prokázat velkou míru soběstačnosti.

Název vaší sbírky může mít několik výkladů. Jeden z nich je tzv. metafyzický. Pohybujeme se po zemi, která je nám důvěrně známá a přesto absolutně cizí. Je zde také výklad historický. Jsem někde, doma, ale za domem se skrývá neznámá, zapomenutá historie onoho místa. Jak si ten název vykládáte, prosím, vy?

Není podobného území, které bylo neustále někým vytěžováno, odlesňováno, pak zas zalesňováno. Jezdili jsme za prarodiči do vsi přímo na hranici s Německem. Kopce holé, stromy byly uschlé, do nebe čněly jak zlomené vykřičníky. Dnes jsou kopce krásně zalesněné, i když třeba smrkům se zde tolik nedaří. Půda je zde příliš kyselá. Krušnohorský potok vypadá, jako kdyby na dně ležely kusy zlata. Je železitý, snový, tráva, mech díky neustále vlhkosti sytě zelený. Všechno vydává ostré vůně, díky neutuchajícímu větru, z proláklin, zapadaných šachet, děr a z otvorů se z ničeho nic vyvalí mlha. Všechno to tu zpívá, kvílí, hučí, mluví. Ano, je to krajina opředena mlhou, kterou je krásné nejen procházet, ale vnímat v kontextu toho, čím vším si prošla. Historicky, lidsky.

K metafyzickému výkladu podle mne přímo vybízí vaše jiná básnická sbírka Zářečí - Řeči - Za řečí. Co je tedy za dveřmi, za řekou, za řečí?

Čeština v pohraničí je ovlivněna švabachem, sudetoněmčinou, řečí lidí, kteří sem přišli po válce, za komunismu. Řekové, Rumuni, Slováci, Romové, Češi. Všechno se to tu mísí. Věta má jiný syntax, slova nesou jiným význam, což bylo téma sbírky - Zářečí, řeči, za řečí. Poslouchala jsem při svých toulkách lidskou řeč a zaznamenávala tento svébytný způsob řeči - proces myšlení.

Vy se ovšem řečí zaobíráte přímo profesně. Každopádně vaše kniha Umění řeči nám to prozrazuje.

Co mě pak přivedlo k psaní básní, a posléze i k rétorice, byla řeč. Vyrůstala jsem za komunismu, kdy jste se nemohli vyjadřovat vlastním jazykem. Mohli jste si myslet, co chtěli, ale vyjádřit se? Na severu to bylo o to drsnější, že řada novousedlíků vděčna za možnosti, o kterých ani nesnili, byty, práce apod., utužovali myšlení v podřízenosti. Když jsem ve svých osmnácti uspořádala své první autorské čtení pod záštitou okresního kulturního střediska, všechny básně byly oslavou bolševika, ani jedna báseň nebyla svá, nikdo si nedovolil vyjádřit nějakou svou, natož umělecky vyjádřenou myšlenku. V osmnácti jsem z Chomutova odešla, abych v Praze studovala, věnovala se organizování literárních a kulturních akcí, otevřela jsem vlastní školu rétoriky. Kniha Umění řeči je odborná a pomáhá těm, kteří potřebují mluvit na veřejnosti. O co se ve své řeči opřít, co je zdrojem myšlení, poznání toho, že jsme schopni dialogu, tvořivé komunikace. Obé se ve mně prolíná, poezie, rétorika, přála bych si více, aby lidi četli poezii, aby ji nebrali jako nějakou sebestřednou hříčku se slovy autora, ale jako svébytný jazyk, který umí mluvit do duší, k duši k druhým.

Vy jste se podílela na pořádání mnoha kulturních akcí. Dny poezie, Poezie pro cestující.

Jsem spoluzakladatelkou Dnů poezie a Poezie pro cestující, a důvod, proč se podílím na realizaci podobných projektů, je pořád stejný. Nutkavá potřeba dát prostor samostatnému, svobodnému myšlení, lidem, kteří jsou toho schopni, což jsou většinou umělci. Básníci. Přemýšlím vždy, proč dávat energii do podobných projektů. Jakožto organizátorka Literárního a kulturního klubu 8 (od roku 1997) pořádám sice nepravidelně, ale pořád tvůrčí setkání na různých poetických místech. Teď máme za sebou 9. ročník třídenního tvůrčího setkávání v klášteře v Mnichově Hradišti. Zajímá mě pokaždé téma, a tvůrci, kteří svými uměleckými prostředky se k tématu vyjádří. V dohledné době nic podobného neplánuji, protože plánovat už mě přestává bavit. Ráda nabízím, teď a tady, prostor tvůrčím lidem, ať se sejdou, třeba u mě na terase, což se zrovna stalo minulý týden a bylo to boží.

A teď bych vám položil několik rychlootázek.

Oblíbený básník?

Svatava Antošová

Kraj?

Krušnohoří

Román?

Sto roků Samoty / Gabriel García Márquez

Film?

Zvětšenina / Michelangelo Antonioni

Květina?

Tužebník jilmový, nejen že zní poeticky, ale ona i tak vypadá …

Vložil: Jiří Kačur