Pokud je nechytnete na prvních odstavcích, knihu odhodí, říká o svých dětských čtenářích „rytíř Řádu krásného slova“ Ivona Březinová

Foto: Se svolením ateliéru Havelka

Popisek: Ivona Březinová

ROZHOVORY NA OKRAJI PaedDr. Ivona Březinová (1964). Jedna z předních autorek dětských knížek. Několikanásobná nositelka ceny Zlatá stuha, která je každoročně udělována tvůrcům nejlepších knih pro děti a mládež. 1. června 2004 ji dětští čtenáři pasovali na „rytíře Řádu krásného slova“.

Z dětských střevíců jsem již vyrostl, ale pamatuji si a vím, jak důležitá pro mne byla tehdy četba. Vyrůstal jsem na jiných knihách než dnešní děti a mládež, ale základ pohádek a dobrých příběhů je vlastně stejný, tak jako zůstávají stejné základní duševní potřeby lidí již od nepaměti. Možná je to pouze můj pocit?

Děti láká dobrodružství, touha prožít něco napínavého, zvláštního, možná romantického, nebo i strašidelného. Ale taky cítí potřebu s někým souznít, poznat, že problém, s kterým se potýkají, prožívá i někdo jiný, třeba hrdina knihy. To platilo za mého dětství a platí to i dnes. Ostatně edice Má to háček je přímo postavená na předpokladu, že děti vyhledávají knihy o starostech vrstevníků. Proto jsem napsala knihy Šel jsem se psem a Ťapka, kočka stěhovavá o dětech prožívajících rozvod rodičů, nebo knihu Řád sladkého sněhuláka o chlapci s diabetem, proto po prázdninách vyjde kniha Židle pro Anhelinu o začleňování skupinky ukrajinských dětí do kolektivu české třídy.

Co se ale proměnilo, je forma. Dnešní děti jsou zvyklé na klipovité záblesky podnětů, vyžadují rychlou akci, zkratku. Složité popisy prostředí, postav nebo jejich pohnutek většinu z nich odradí. Nemají v sobě trpělivost a vlastně ani potřebu setrvat na stránkách knihy, jejíž děj se jen pozvolna rozjíždí. Pokud je nechytnete na prvních odstavcích, knihu odhodí. Možná doslova. Vždyť je tolik jiných. A pokud se při výběru párkrát spletou, odcházejí k médiím, kde je akce jistá – k akčním filmům, počítačovým hrám, videím na sociálních sítích.

Psát pro mládež, děti od těch nejmenších až pomalu pro ty dospívající je vlastně veliký úkol, který také vyžaduje velikou odpovědnost. Jakpak se to přihodilo, že jste začala psát pro děti?

K tomu, abych si konečně sedla a napsala svou první knihu, jsem se po mnoha letech snů dostala na mateřské. Možná proto šlo o příběh určený dětem. Ale hned druhá kniha byla pro teenagery. Od té doby to střídám, jak se mi zrovna zachce. Od pohádek po příběhy o narkomanech. Od leporel po encyklopedie. Jen literatura pro dospělé mě neláká. V psaní knih pro děti jsem se našla a ráda zůstávám dítětem. I tak je to obrovský literární prostor, který mě nijak neomezuje. Zato zavazuje. Odpovědnost za to, co píšu a co malým čtenářům knihou předávám, opravdu cítím. Nejen informace, ale i pocity získané četbou si v sobě možná ponesou celý život.

Píšete pro různé věkové skupiny. Od těch nejmenších až k těm téměř dospělým. To znamená desítky různých příběhů. Nenašla jste čirou náhodou kouzelný prsten, který vás podle potřeby přenese do patřičných oblastí říše fantazie?

Našla. Tím prstenem je obrovská radost z psaní. Nadšení z toho, kolik příběhů mohu prožít, kým se mohu stát, kam se mohu podívat a koho potkat. Psaní nemá hranice. A když píšu, pokaždé objevím něco jiného. Vlastně si psaním přidávám další množství životů.

Napsala jste také předlohy pro filmové adaptace jako třeba úspěšný animovaný film Kozí příběh. Jedna věc jsou Staré pověsti české, druhá historická fakta. Alois Jirásek napsal vskutku geniální dílo, které utvářelo představy mladých o národních dějinách až dodnes. Byl to výborný vypravěč, který dokázal vzbudit zájem o naši historii, byť ovlivněnou jejím tehdejším pojetím. Máte pocit, že se vám tímto příběhem povedlo něco podobného?

Pozor, to bylo jinak! Nejsem autorkou filmu, dokonce ani námětu Kozí příběh. Tím je Jan Tománek. Já jsem jen podle jeho filmu napsala knihu. Na jeho žádost a na základě podkladů, které mi poskytl. Kniha měla být na pultech v den premiéry, což se povedlo. Po knihách Kozí příběh – Pověsti staré Prahy a Kozí příběh se sýrem jsem napsala ještě knihu podle francouzsko-belgického animovaného filmu Robinson Crusoe na ostrově zvířátek, ale i knihu podle televizního seriálu Ať žijí rytíři! Následovaly knihy podle filmů Saxána a Lexikon kouzel a taky Hurvínek a kouzelné muzeum. Ale vždy jsem literárně zpracovávala příběh, jehož scénář vytvořil někdo jiný. A pokaždé vzešel impuls od tvůrců. Tenhle obrácený postup je pro mou práci určitým ozvláštněním a týká se mimo jiné i psaní knih podle ilustrací Heleny Zmatlíkové, která by mimochodem letos oslavila sto let. Spolupracuji s jejími dědici a nechávám staré ilustrace ožívat v nových příbězích.

Pro které věkové skupiny píšete nejraději?

Já to ráda střídám. Ale hodně ráda píšu pro prvňáčky. Řekla bych, že je to speciální disciplína, protože pro prvňáky se musí psát jinak než pro předškoláky, kteří jen poslouchají, ale i jinak než pro druháky, kteří už jsou přece jen v četbě kovanější. Vždycky říkám, že psát pro začínající čtenáře se velmi podobá psaní poezie. Záleží na každém písmenku, vlastně na každé hlásce, protože je důležité, jak snadno se slovo vysloví, jak bude celá věta znít a jak bude text v krátkých větách plynout. Z poslední doby se to týká například knihy Q je O s ocáskem a po prázdninách mi vyjde novinka Hurá na start! Na druhou stranu vím, že bych nemohla psát jen tento typ textů, ráda pak utíkám k příběhům pro dospívající se všemi nespisovnostmi, slangem a občas i vulgarismy, které si v textech pro nejmenší dovolit nemohu. Knihy Řvi potichu, brácho nebo série Gang odvážných, což jsou dobrodružné příběhy plné extrémních situací, kdy jde hrdinům o život, jsou tedy z úplně jiného soudku.

Jak vzpomínáte na natáčení filmu Ať žijí rytíři? Nechtěla jste si v něm zahrát?

Chtěla. Pro kostýmy mám vyloženě slabost. Když jezdím pasovat prvňáčky na čtenáře, vozím si s sebou vždy nějaký převlek a taky svůj pasovací meč, který jsem si přivezla ze Španělska. Jenže k psaní Rytířů jsem byla oslovená, když už bylo dotočeno. K práci komparsistky jsem se ale dostala kvůli jiným knihám. Abych poznala, jak to chodí u filmu, opravdu jsem jeden čas chodila hrát jako kompars.

Spolupracujete s nakladateli také při výběru ilustrátorů vašich knih? Volba ilustrací je u knih pro děti naprosto zásadní, tedy přinejmenším podle mého skromného mínění.

Ano, děti nejdřív zaujme obálka, pak možná název, ale hned poté se zajímají, jestli má kniha obrázky i uvnitř. Myslím, že knihy pro mladší školáky by vždy měly být ilustrované. Výběr ilustrátora je doménou výtvarného redaktora, který má už z titulu své profese určitě největší přehled a zkušenosti. Vybírá, jaký styl se k danému textu hodí, a přináší návrhy. Jsem ovšem ráda, když se můžu na debatách ohledně výběru ilustrací podílet. Kniha pro děti je výsledek kolektivní práce. Bez ilustrátora a grafického úpravce, ale i bez literárního, výtvarného a technického redaktora by spisovatel nutně zůstal na cestě ke čtenáři v půlce cesty.

Mnohé vaše knihy byly přeloženy do cizích jazyků. Jaké jsou ohlasy dětského čtenářstva na českou pohádkovou školu?

Celkem se po světě nabízí na sedmdesát cizojazyčných variant mých knih v devatenácti jazycích. Ale zodpovědně mohu mluvit jen o ohlasech na Slovensku, kam často jezdím na besedy. Myslím, že slovenské děti přijímají moje knihy stejně dobře jako české. A mnohdy je čtou i v originále.

Vy sama překládáte... ze slovenštiny. Inu, dnes již je slovenština pomalu cizí jazyk. Škoda. Jaké autory, prosím?

Pro děti se dnes ze slovenštiny už musí překládat. Slovenské děti bez větších problémů rozumí českým textům, obráceně to bohužel neplatí. Já jsem se k překládání dostala díky knihám spisovatelky Gabriely Futové. Ona překládá do slovenštiny moje texty a já do češtiny ty její. Jsme podobně nastavené, a snad mluvím i za ni, když řeknu, že navzájem si překládat knihy nás baví. Přes knihy Gabiky Futové jsem se pak dostala k překladům knih Romana Brata a Toni Revajové.

Máte ke Slovensku pouze jazykovědný, překladatelský vztah?

Na Slovensko jezdím na besedy a knižní festivaly už řadu let. Prešov číta rád, košický festival Číta celá rodina, Zázračný oriešok v Piešťanech, to jsou moje srdcovky. S knihou Lentilka pre dedka Edka jsem absolvovala turné napříč celým Slovenskem. Ano, mám tam dnes už přátele.

Pocházíte z Ústí nad Labem. Vyrůstala jste tam. Studovala. Pro mne byla dlouho tato oblast terra inkognita.

Do Ústí už jezdím jen sporadicky. Nevím, jaká je dnes ve městě atmosféra, ale na jeho okolí, na přírodní krásy sopečného Českého středohoří, na bezprostřední blízkost Krušných hor, ale i na řeku Labe, nad kterou se přímo ve městě tyčí hrad Střekov a na druhém břehu Větruše, k níž dnes vede lanovka, a na Mariánský most, který byl krátce po dokončení zařazený mezi deset nejlepších mostů světa posledního desetiletí, na tohle Ústí jsem hrdá.

Vložil: Jiří Kačur