Gatsby a zlí boháči – na klasice se dá parazitovat. A co nám Francis Scott Fitzgerald utajil? Glosa Iva Fencla

Foto: Warner Bros

Popisek: Poslední filmová adaptace Baze Luhrmana Velký Gatsby je z roku 2013, Gatsbyho hraje DiCaprio a Daisy (Sedmikrásku) Carey Mulligan. V předchozí adaptaci byl Gatsbym Robert Redford…

Na klasice se dá parazitovat. Přináší to výhody. Dejme tomu sto let starý Fitzgeraldův román Velký Gatsby. Ne každý jej četl, ale hodně lidí zná film. Těch bylo ostatně už pět; a kdo nezkoukl žádný, tomu zní hlavou povědomý, znělý titul. Aplikace zajistí zvýšení prodejů vaší knihy. A ne? I ten Michal Viewegh, ač to nepotřebuje, nazval nejnovější svou prózu Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva; ale tohle není o ní. Protože kreativitu projevila i Jillian Cantorová s knihou Malý velký Gatsby (právě na pultech), jíž umně znásilnila půvabnou Fitzgeraldovu nedořečenost.

Nedořečenost, to je funkční finta a v jejím důsledku klasik nepředloží na talíř všecko po lopatě, ale udělá to podobně jako v životě. A buď si věci domyslíte sami, nebo ne. A že to každý domyslíme jináč? O to jde, oč jiného! Nerad užívám frázi, ale kniha se tak stane zrcátkem (a ne holícím).

Velký Gatsby je nedořečeností plný a svádí 100 let k analýzám. Předělávkám. Na to, pravda, musíte mít drzé čelo - a jednu takovou předělávku si pí Cantorová střihla.

Nevím to jistě, ale bylo před ní třeba počkat, až uplyne 70 let od autorovy smrti. Pak… Toto překopání stálo za pokus. Jenže je ocení jen osoby znalé předlohy. Francis Scott Key Fitzgerald (1896 -1940) ji napsal přes 99 lety na Riviéře - a stejně jako svá předcházející díla dedikoval „Zeldě“. Podobně jako ve Stendhalově Červený a černý a Dickensových Nadějných vyhlídkách (a v Balzakově Otci Goriotovi) přichází úvodem mladík z venkova do zkaženější metropole.

Velký Gatsby vyšel poprvé roku 1925. Za autorova života nebyl příliš populární, dnes však patří k nejznámějším a nejčtenějším dílům moderní americké literatury. Jazzová hudba, stejně jako příběh o vášni a tragické lásce je evidentně nadčasový. Roku 2013 vznikl nový, moderní český překlad Martina Pokorného. Jako předposlední vydal u nás toto klasické dílo v roce 2019 Odeon ve své knižnici (obálka knihy s jeho svolením). 

Je rok 1922 a boháč Gatsby chce víc poznat sestřenici pana Nicka, který nám o všem vypráví. Gatsby dámu Daisy miluje „dálkově“ už pět let. Během nich bohatl a Daisy (Sedmikráska) je vdaná. Gatsby ji konečně navštíví, ale vynořuje se její manžel Tom. Má, zvíme, jako mnoho manželů milenku. Zvláštní, že tato mu ale zrovna chce dát vale.

Vynechám pár odstavců a přejdu k vraždě. Daisy usedne do Gatsbyho rollsu a srazí (podle všeho nevědomě a neplánovaně, o to ale osudověji) právě tu milou svého - bohatého - chotě. Vběhla jí do cesty. Zdá se, že to bylo taky nevědomé. Tato zabitá byla vdaná a manžel začne hledat auto. Rollse. Přichází proto k Tomovi, k manželu Sedmikrásky, a Tom ho naviguje za Gatsbym. Nato je Gatsby zastřelen. Vrah si očividně myslel, že musí za volantem auta vždy „a logicky“ sedět jeho majitel. Blbost, že ano, ale byl to podle jeho názoru jen a jistě Jay Gatsby, kdo mu přejel choť. Nebude už se, milionář jeden, zpovídat policii. Slízl kuli. A nakonec se bohatý Tom a jeho Sedmikráska seberou a bez viditelných výčitek odjíždějí z města. Společnost, co zůstala, se distancuje od Gatsbyho. Ten je pohřben bez zájmu. Zabíjel autem a kulku si přece zasloužil. Kdosi to i komentuje: Daisy Gatsbyho obětovala světu jeho vlastních symbolů. Je to tak? Každopádně mu bohorovně dovolila, aby na sebe vzal její vlastní vinu. Není tak zakopán Gatsby - zamilovaný. Ani Gatsby milovaný, ale Gatsby - vrah.

A Nick? O toho přece nejde. Funguje pouze jako prostředník mezi párem Tom/Daisy (v některých adaptacích je navíc gay) a všecko nám vypráví. Všecko nám předkládá, ale možná sám není stoprocentně v obraze, to je to. Rozhodně je zaujatý pozorovatel: Daisy přece je Nickovou sestřenicí a Gatsby kýmsi, kdo Nicka přitahuje. Penězi, ale nejen jimi. A Nick je současně alter ago autora Scotta Fitzgeralda a „pojetí vypravěče je očividně ovlivněno pojetím vypravěče u Josepha Conrada a Henry Jamese,“ upozornil by nás literární badatel, který věří na vzájemná ovlivňování se spisovatelů. Možná je tu ale podstatnější a krásnější symbolismus. Nickův dům stojí přesně na lince mezi sídly velkého Gatbyho a Sedmikrásky.

A to je celé. Ano, skoro. Abych ale nezapomněl, prudí tu i vyděrač Meyer Wolfsheim.

Malý velký Gatsby od Jillian Cantorové vyšel v nakladatelství Kontrast (obálka knihy s jeho svolením).

Co když Jaye Gatsbyho nezavraždil George Wilson? Na začátku románu jsme svědky Gatsbyho střetnutí se ženou třímající zbraň, jejíž identita zůstává skrytá. Posléze zjišťujeme, že Gatsby mohl pít krev hned třem hrdinkám románu, které si předávají vypravěčskou štafetu: své osudové lásce Daisy Buchananové, prostořeké golfistce Jordan Bakerové a Catherine McCoyové, jejíž sestra nedbá dobře míněných rad, aby se za ní odstěhovala do New Yorku. Místo toho se vrhne do milenecké náruče Toma Buchanana a nakonec bohužel i pod kola Gatsbyho rollse. Autorka se věrně drží kostry původního románu Francise Scotta Fitzgeralda, ale zároveň nás seznamuje s minulostí a motivacemi svých vypravěček, které se tak jeví o poznání plastičtěji než ve Velkém Gatsbym. Na příkladu dvou sesterských a jedné kamarádské dvojice vyzdvihuje pevné vzájemné pouto mezi ženami a individuální svobodu, oproti přehnanému upínání se na manžela coby jediný zdroj štěstí a materiálního zabezpečení… 

Již spornější je autorovo tvrzení, podle kterého jsou naše sny silnější než my. „Už se ztrátou jediného snu ztratíš schopnost hlubokého prožitku vůbec,“ nadhazuje Fitzgerald co teorii.

Velký Gatsby bývá považován za jeho nejpodařenější román - a tudíž je na pováženou, že jde pouze o rozvedenou povídku. Řekl bych, že je problematické i jen onu povídku „ve zkratce“ vyprávět (jako jsem to právě zkusil). Nebo můžete, jenže… Jakmile to kdokoli udělá, sejde z cesty. Každý totiž vždycky zdůrazní aspekty, jejichž význam nebude pro jiného hlavní. Zkusme to znova! Vše nám ze subjektivního hlediska, ale nijak předžvýkaně vypráví Nick, z kterého později udělá Truman Capote v realitě a filmovém scénáři gaye - a onu variantu mu sice v Hollywoodu zacálovali, ale spadla pod stůl. Na plátně dodnes neexistuje. Není to tam tak neobvyklé.

Vypravěč Nick má od samého začátku příběhu velmi výhodně, tj. bohatě vdanou sestřenku Daisy. Vzala si milionáře Toma. Už pátým rokem je do Daisy platonicky zamilován Gatsby, což je sice rovněž bohatec, ale netypický. Ne snad intelektuálně, ale mentálně je chudý; pokud si něco takového vůbec lze představit. U milionářů tohle rozhodně není pravděpodobná vlastnost, ale je to vlastnost, kterou milionář fakticky MUSÍ ZATRATIT A UMLÁTIT, aby se milionářem stal. Tečka. Ale i dál. Tento Gatsby teoreticky mohl vzhledově být i „zvoník od Matky“, nicméně Fitzgerald píše (a Nick zaujatě vypráví), že jde o charismatického frajera a playboye. Co je podstatnější a neuvěřitelnější? K majetku se dopracoval díky tomu, že měl stálou a trvanlivou milenku. Ne. Nikoli milenku. Že měl stálou a trvalou naději, že bohatý nakonec získá milovanou Daisy. A jinými slovy: Nickovým hlasem nám Fitzgerald úplně vážně tvrdí, že Gatsby zbohatl díky snu o Sedmikrásce. Aby jí imponoval.

A Nick? Nějak se stalo, že je zvyklý pozorovat lidi z odstupu. Trošku jako hmyz. Ubytuje se pomalu na milimetr přesně uprostřed trasy mezi Gatsbym a svou sestřenkou. Gatsbym je magnetizován a lze si - čistě teoreticky - představit, že nám neříká celou pravdu a je „nespolehlivý vypravěč“. Sestřenka byla, kdo ví, i jeho návnadou a on…

Skrz ni bohatce ulovil. Pro peníze? Pro charisma? Nevíme. Ale má teď možnost se s Gatsbym stýkat. Každopádně velký Gatsby zobe velkému vypravěči Nickovi z ruky. Jak už řečeno, prosí Nicka o zprostředkování schůzky s Daisy. Dojde na schůzku. Extrémně rozechvělý bohatec Gatsby navštěvuje Nickovu sestřenku Sedmikrásku a nevyhnutelně potká jejího bohatého chotě Toma. Kolegu bohatce. Zda předtím s Daisy konverzuje o samotě? To si přečtěte. Taky sami. A jistěže v soukromí komunikuje rovněž Daisy s Tomem.

Jedno je každopádně zvláštní. Co si opravdu v těch dialozích sdělili, v knize není!

Zas tak výjimečný případ to však, uznávám, nebude: přece vypráví Nick. A nestál jim za zády. Nešmíroval. Ani jednu z dvojic. A kdyby byla - mezi čtyřma očima - ukuta vražda, nevíme ani ň. Nakonec… Není to lepší? Což míním technicky. Každý čtenář si přece automaticky domyslí, co by asi při podobné schůzce řekl sám. Nebo ne?

Každého napadne to jeho - a to Fitzgerald zamýšlel. Dal prostor fantazii, té naší, a je to jeden z důvodů, proč román přežil sto let, byl pětkrát zfilmován a pořád fascinuje a inspiruje.

Co si ve dvou řekli, není dokonce ani naznačeno, a Scott Fitzgerald udělal, jak už řečeno, dobře, že dialogy pominul. Jde o celkem chytrý tah, po kterém autor ještě zařizuje, abychom odhalili, nakolik není Sedmikrásčin choť Tom svatý. S jakou samozřejmostí si pěstuje milenku Myrtle. A nyní otázka za tisíc. „Chtěla chudá Myrtle pustit bohatce Toma k vodě opravdu? Odpověď: „Moc pravděpodobné to není.“ Ona mu řekla, že jej pustí k vodě, anebo mu to prý řekla, ale tím by hned byla jako vzorňačka z pohádky. Stanula by „charakterně“ proti vlastním zájmům. Možná i proti zájmu svého manžela… Tom je přece bohatý a nemohu si pomoci, ale řekl bych, že Myrtle mu cosi řekla, ale reálně pouze „dělá fóry“. A je otázkou, zda se Tom naopak nechce zbavit jí. Nejsou snad muži, bohatí i chudí, právě takoví? Milenky je po čase omrzí. Známe to třeba z Dumase, ale ze života přednostně. Navíc… Co když je Tom pod tlakem ženy, která se jeho vztahu „domákla“? Tak či onak peprný příběh pokračuje a Daisy zabije Myrtle autem.

Gatsbyho rollsem. Náhoda? Osud? Bůh?

To trojí dohromady? Ona jí ta „nešťastná ženská“ prostě a nečekaně hupsla před karburátor, jak se to už někdy semele. Vletěla tím před Gatsbyho karburátor, samozřejmě. Existují náhody? Pochybuji. Načež přichází finále za milion dolarů. Třeskuté finále, pro které si Fitzgerald geniálně předpřipravil půdu. Daisy (a to je scéna!) milosrdně a bohorovně povoluje Gatsbymu, aby vzal vinu na sebe.

Když už to byla jeho kára. Skutečně ji miluje? Jistěže. Takže to udělá. Je přece do Sedmikrásky - i po tolika letech - blázen. Je do ní zamilovaný až masochisticky.

Pak… Svému bohatému manželovi Tomovi ta samá Daisy povolí, aby na Gatsbyho poslal - úplně rozzuřeného - manžela mrtvé Myrtle. Což je trochu buran. I kdyby nebyl, neumí se ovládat. Není to gentleman. Gatsbyho zastřelí. Je zatčen. A milionářský páreček Daisy-Tom odjíždí.

Nespíchli takhle náhodou komplot? To asi většinu čtenářů (a tím méně diváků filmů)  nenapadne. Protože je to skryto. Ale ona možnost existuje. Ve filmech ji většinou zamordovali, ale román ji předkládá jako jednu z výplní nedořečenosti. Ach, peklo!

O rok později, letos, vychází román znovu, v nakladatelství Fortuna Libri (obálka knihy s jeho svolením).

Záhada má ještě jeden aspekt. Je to i komplot bohatých proti chudým. Poněvadž zatčený střelec není boháč, a ani jeho - už mrtvá - Myrtle neměla dolarů nazbyt. Vrah, a to je další spekulativní teorie, dokonce mohl dávno vědět, že má Myrtle s Tomem poměr, a nechci ho urazit, ale teoreticky mohl fungovat i jako pasák. Nechtěli se snad napakovat? Jde o krajní spekulace, uznávám, ale próza Francise Scotta Key Fitzgeralda je natolik skvěle napsaná, že jsou podobné spekulace oprávněné a my je vidíme takřka jako klíče. V ději je tolik nevysloveného, že to i takto být mohlo. A vrchol? Dokonce i třetí „chuďas“, který se ovšem předtím vypracoval na bohatce, a totiž Gatsby, je zlikvidován - a pohřben. Pohřben jako ubohý, odporný vrah, úplně osamělý muž bez lásky. I když… U hrobu má svědka. Nicka, Samozřejmě. A suma sumárum? Byla to bohatá Daisy, kdo odstranil hned TŘI mouchy jednou ranou.

Nepohodlného, ba pološíleného ctitele Gatsbyho (mezi milionáře stejně nezapadal), manželovu milenku a… Ano, i jejího nebohého manžela. A nakolik to celé naplánovala a realizovala s Tomovým vědomím už je pouze akademická otázka pro každého ze čtenářů. Tu si každý musíme zodpovědět sám. Rozsévají amorální bohatci taky obecně podobnou zkázu?

Je to poučení?

Závěr: Mnohý pár zhlédne dnes filmovou podobu tohoto starého příběhu, aniž mu vůbec „docvakne“ základní syžet Fitzgeraldova nápadu. A trochu mě trápí, jaký význam bývá v případě knížek jako Velký Gatsby přikládán „dobové atmosféře“. Zde konkrétně na čas „zlatých dvacátých“. A jistě: Key Fitzgerald intuitivně či promyšleně zachytil i tehdejší poválečnou a meziválečnou atmosféru. Fajnově a moc pěkně. Ale příběh funguje i bez ní. Obstojí v kterékoli době. Necharakterizuje nijak a pouze raná dvacátá léta; je nesmysl, že by je charakterizoval! Nejde tu o kostýmy. Na druhou stranu… 

Nikomu bych neradil, aby adaptaci knihy přenášel až do dneška. Technologie za posledních sto let život neskutečně zrychlily a třeba jen existence mobilu či webu dělá sto let staré syžety a zápletky nejistými a nepravděpodobnými. Ne-li za vlasy přitaženými. A Jillian Cantorová? Obrací původní román naruby - a podobně převracející pokračování svého času našel třeba i román Mrtvá a živá od Daphne Du Maurier. A snad proto, že je paní Cantorová žena, analyzuje ve své knize více hrdinky původního románu než jeho hrdiny. Analýza ji vede k překvapujícím závěrům, a zřejmé je, že vyšetřujícímu detektivovi nelže jen Daisy, nýbrž i dvě další vyšetřované. A zdá se, že George Wilson Gatsbyho vskutku zastřelil jen zdánlivě. Prsty ve vraždě bude mít možná spíš jedna z tří podezřelých dam. Nic proti tomu. Vůbec nic. Ale i bez tohohle přívažku jsem, řekl bych, žalobu původního románu pochopil.

Vložil: Ivo Fencl