Lužičtí Srbové byli Židé Východního Německa. Mít stát, ve kterém se mluví vaším rodným jazykem, je boží dar, říká Jurij Łušćanski. Svět Tomáše Koloce

Rozhovor s lužickosrbským básníkem a politikem Jurijem Łušćanským... Je z nejmenšího slovanského národa Lužických Srbů, jejichž země dnes leží v Německu a z nichž pocházela první doložená česká kněžna svatá Ludmila, filozofové Lessing a Nietzsche nebo autor Vinnetoua May, spisovatel Šěrach, který napsal první světové pojednání o včele, vydané v řadě jazyků, ale také jeho odnárodněný potomek von Schirach – zakladatel Hitlerjugend. Lužice má velmi perné dějiny.

Než ji získal Jan Lucemburský, mohl být za veřejné mluvení lužickosrbsky na ulici uložen až trest smrti a Martin Luther se nevrle vyjádřil, že tamní Slované ztratí svou řeč do sta let, načež se vyhánění lužickosrbsky mluvících mladíků z cechů změnilo až v otevřený interdikt (zákaz církevních svátostí, včetně křtu, kterým se teprve člověk de facto stával úředně člověkem, i svatby a pohřbu) pro každého, kdo nebude mluvit výhradně německy. Za vlády Prusů byly oblasti při hranících s Čechami pro změnu dosídlovány německy mluvícími celníky. Tato politika, která vyvrcholila za Hitlera, který lužickosrbskou národnost a její jazyk úředně zakázal, měla svůj efekt v tom, že na dnešním území Lužice, kde žije milion obyvatel, už původním slovanským jazykem dnes mluví jen okolo 20 tisíc lidí, nicméně jazyk – i 500 let po Lutherově kletbě – stále žije...

Jmenujete se Jurij Łušćanski, ale když jsem se dnes ráno v hotelu, kde jste přespal, naproti Lužickému semináři (který je, poté, co vaše země byla mezi lety 1356 – 1635 součástí Zemí koruny české, od roku 1728 neoficiálním vyslanectvím vašeho národa v Praze) zeptal na lužickosrbského spisovatele a diplomata jménem Łušćanski, bylo mi řečeno, že tam bydlí jen německý host, pan Wuschansky.

Je to bohužel tak. Přestože naše rodina je s těmito místy spojena už staletí, protože do Prahy a do Lužického semináře přišel už v 19. století můj praprastrýc, který tu vystudoval na kněze a stal se dokonce biskupem, pár metrů přes ulici jsem anonymní německý turista, o jehož národu tam možná ani nevědí, že existuje.

Zůstanu u vašeho příjmení. Vím o zápasu vlasteneckých Lužických Srbů se SRN, aby mohli svou národnost a své příjmení s diakritikou (a u žen přechýlené) uvádět aspoň ve svých dokladech. Během existence někdejší NDR to možné bylo, slavný lužický spisovatel Jurij Brězan si dokonce svůj háček ve jméně prosadil na obálky knih nejen německých, ale řady dalších nakladatelství včetně západních…

Já jsem to tehdy taky zkusil. Jako hudební dramaturg východoněmecké televize jsem požádal, jestli bych svoje srbské příjmení mohl mít i v titulcích. Na konci pořadu, když všichni psali do seznamu svá jména, jsem řekl, že chci své jméno na obrazovce ve svém jazyce mít srbsky. Tehdy ještě nebyly počítače, režisér řekl, že to nebude problém, ale grafik se mě zeptal, proč je to Ł přeškrtnuté, sdělil mi, že ho ve fontu nemají, ale jestli chci, tak mohu být Uschanski. Tak jsem radši zůstal Němec Wuschansky.

Před čtyřmi lety jsem strávil týden ve vašich rodných Njebjelčicích, nacházejících se dnes už na předměstí okresního města Kamence, a ač tam všechny hroby mají stejný, pro Lužici typický tvar a vzor, podle jazyka nápisů na nich jsem usoudil, že všichni Srbové se ke svému národu hlásí alespoň po smrti...

Nemusí to být pravidlem. Ta písmena jsou totiž zlatá, tedy drahá. Jednou jsem se o tom bavil s tamním sousedem, a ten mi řekl, že on by na hrobě měl radši taky srbské jméno – ale to by v jeho případě znamenalo o čtyři písmena víc, tak dá radši německé. V té souvislosti mě jednou za NDR napadlo, že když si vezmu krajany, kteří to nejvýš dotáhli, tak nejvíc jich skončilo na ministerstvu financí. Stejně tak to bylo s menšinou židovskou, kterou někteří Srbové za války skrývali.

Chcete říct, že Lužičtí Srbové byli tak trochu Židé Východního Německa?

Tak. I když Židé to za války samozřejmě schytali nepoměrně hůř. Nám Hitler „jen“ zakázal srbštinu a poslal nás do první linie na frontu. To nejhorší jsme zažili až potom…

To mě zajímá…

Srbové byli burja, sedláci. (Jsem čtvrtý Jurij v rodině, kde máme jen samé Jurije a Měrčiny. Proč? Oba svatí, Jiří i Martin, mají něco s koněm – symbolem vesnice.) Navíc jsme byli katolíci, jejichž hlavní autoritou byli faráři. Narodil jsem se v roce 1951, kdy naše rodina i národ strašně utrpěla zemědělskou kolektivizací. Promiňte, že nechci vyprávět podrobnosti, ale jsem v tomhle jako můj otec, který nám taky nikdy nechtěl vyprávět, co zažil na frontě. A nejlepší věc byla ani nic nemít. Pátral jsem kdysi, co zůstalo po slavném strýci-biskupovi, který působil v Praze a zjistil jsem, že po něm doma nic nemáme. Myslím, že je to proto, že dlouho nebylo prozíravé po něm něco mít…

Druhá věc byla, že ještě takových deset let k nám proudili německy mluvící lidé ze Sudet. Patřila k nim i Anna Cernohorsky, která zemřela loni v Budyšíně ve věku 113 let jako nejstarší žena Německa i nejstarší žena narozená v České republice. Ze začátku to ještě nebylo tak zlé, Njebjelčicy byly srbská vesnice, kde bylo deset srbských rodin a dvě německé a i na základní škole jsme měly všechny předměty v srbštině, takže i děti uprchlíků se musely rychle srbsky naučit. Pak se ale poměr jazyků obrátil.

Pokud dobře počítám, to se stalo až v 60. letech. Ne už za Hitlera?

Ne. Ale tehdy se s tím začalo. Hitler se dostal k moci v roce 1933, ale represe nastaly až o čtyři roky později především kvůli diplomatickému tlaku T. G. Masaryka, který na základě někdejšího spojení Lužice s Českým královstvím do zákona prosadil, že se československá diplomacie dodnes dívá na Lužické Srby jako na svou menšinu, o kterou se stará. Zákaz přišel až v roce 1937: v kostele zakázali kázat srbsky a nahradili naše kněží těmi z Německa. K zásadní změně ale, jak správně říkáte, došlo na začátku 60. let. V té době se hlavním vyučovacím jazykem i pro srbské žáky stala němčina.

Jak na to vaši vlastenečtí a katoličtí rodiče reagovali?

Poslali mě do Drážďan na slavnou katolickou kolej, na které byl za druhé světové války prefektem blahoslavený kněz Alojs Andricki, kterého umučili v koncentračním táboře. Už doma jsem chválabohu měl němčinářku, která mě během čtvrté třídy brala s sebou do nižších tříd nové části školy, kde se učilo jen německy. Když se mi pak zdál první sen německy, věděl jsem, že se v Drážďanech neztratím. Potom jsem šel na polytechnickou školu a stal jsem se typografem, a nakonec jsem vystudoval klasickou hudbu. To mělo tu výhodu, že jsem vojnu trávil jako zpěvák v armádním uměleckém sboru NDR, který měl tehdy sbor, orchestr i balet. Tak jsem se dostal do Berlína.

Nevadilo vám při studiu, že jste katolík?

Ne, jediný rozdíl mezi námi katolíky a zbytkem spolužáků byl, že ve 14 letech byla svazácká přísaha. Tu my jsme nedělali.

Jak jste se stal hudebním dramaturgem televize NDR?

Tři roky jsem byl v Berlíně a chtěl jsem tam zůstat, když jsem si přečetl, že hledají hudebního redaktora. Myslel jsem, že tou hudbou myslí klasiku, ale oni mysleli pop. Řekl jsem jim, že to dělat nechci, ale oni řekl, že berou jen jednoho, ať beru, nebo nechám být. Protože jsem rozuměl slovanským jazykům, využívali mě hodně pro koprodukční programy, jako bylo Ein Kessel Buntes. Tak jsem se dostal do Prahy, kde byl můj slavný předek dvacet let. Já jsem tu ale nebyl biskupem, ale pracoval jsem s českými zpěváky jako byl Jiří Korn, se kterým jsem krok po kroku probíral správné frázování jeho písniček v němčině. Pak jsem mu dělal i koncert v Berlíně. Výhoda byla, že slovanské národy ležely stejně jako NDR na Východě. Kdyby byly na Západě, tak bych se k vám nedostal.

Jak jste na tom tehdy politicky byl?

Byl jsem Lužický Srb a katolík a nestraník. Někdy jsem se divil, že mě do té televize vůbec vzali, ale připisoval jsem to právě tomu, že (přestože jsme žili ve státě, kde se ruština povinně učila už na základce) jsem ten Slovan, který se jako jediný v tehdejším zahraničí domluví. Kdykoli se dělo něco ve spolupráci s ČSSR, SSSR, PLR, ozvalo se: „Pošlete Srba“. Protože jsem jako jediný v redakci nebyl ve straně, začali mě tam vábit, ale já jsem nechtěl – a když to pak přece jen vypadalo, že se dám zlomit, stranický tajemník řekl, že jsem inteligence a té oni mají dost. Oni že musejí nabírat dělnictvo. Nesměl jsem jezdit na Západ – ale dali mi byt v domě, který měl okna nad západním Berlínem, kde všichni, kdo tam bydleli, museli být v státostraně SED. Jednou se podívali do mých materiálů, a když zjistili, kde bydlím, divili se, jak je to možné. Když pak berlínská zeď padla, dělal jsem na Západě a schválně jsem jezdil do práce na kole a objevoval místa, na která jsem se doposud díval jen z okna. Všechno ale nebylo jen radostné: v televizi jsme měli sehraný tým profesionálů, měli jsme techniku – z toho ale nezůstal ani kámen na kameni: nic z toho na Západě nikdo nechtěl.

Co jste dělal pak?

Vzpomněli si na mě srbští krajani a jako člověka, který byl v televizi, mě vzali jako mluvčího do naší národní organizace Domowina. Pak jsem se dostal jako referent na kulturu a zahraničí, kde jsem organizoval mezinárodní akce. My jsme měli styky s menšinami v Německu, ale když jsme viděli, že Němci každý rok organizují seminář německých menšin v zahraničí, tak jsem si řekl: proč by totéž nemohli udělat i Slovani. Zorganizoval jsem semináře slovanských národnostních menšin: Slováků z Čech, Čech ze Slovenska, Slovinců z Rakouska, polských Kašubů a Lemků… V té funkci jsem se potkával s tehdejším českým premiérem Milošem Zemanem, který opakovaně jezdil na tradiční pouť řady Lužických Srbů do severočeského Bohosudova. Pak jsem byl předsedou naší nejstarší národní organizace, Matice srbské (založené roku 1847) a měl jsem tu čest mimo jiné organizovat její 150 jubileum.

Byl jste tedy vlastně veřejná politická osoba. Co považujete za svůj největší úspěch?

Pokud jde o Prahu, své angažmá po povodních v roce 2002. Tahle oblast byla nejvíc zaplavená, hýbalo se sídly organizací a ministerstvo školství tu pak vůbec nechtělo mít Společnost přátel Lužice. Když se pak přišlo s tím, že tu bude Kontaktní kancelář Svobodného státu Sasko (v němž dnes leží drtivá většina srbsky mluvící Lužice), tak tu zase staří Češi zvyklí na SPL, nechtěli Němce. Na to, že tu obě organizace dnes jsou, jsem měl i svůj malý vliv.

Považuju Prahu tak trochu za své město. Vidím tu svého zesnulého praprastrýce a řadu dalších krajanů, když se projdu po Karlově mostě, vždycky se zastavím u tří zdejších soch, které vytvořil lužickosrbský sochař Maćij Wjacław Jakula. Pro menšinového slovanského našince s německým občanstvím je zajímavé procházet po metropoli, v níž jsou všechny veřejné nápisy na prvním místě v češtině. Když se v 90. letech na polovině zdejších domů objevily nápisy „Zu verkaufen“ a „Zimmer frei“, trpěl jsem za vás. Přitom, jak už jsem řekl, je pro řadu Čechů existence mého národa, se kterým jsme my Lužičtí Srbové tak úzce spjati, že jsme přijali za svou i vaši hymnu, neznámá. Když jsem v Národním divadle pomáhal s baletem Krabat, mysleli si, že se s fenoménem Krabata, který je pro nás svým významem něco jako pro vás praotec Čech, setkávám poprvé. Musel jsem jim vysvětlit, že je to naše národní postava a že máme v Lužici i Černý Chlumec, kde skutečný Krabat žil.

Nyní jste ale přijel jako básník…

Ano, Společnost přátel Lužice uspořádala čtení z mé tvorby. Trochu neskromně si myslím, že Kito Lorenc, Beno Budar a já jsme jediní tři opravdu lužickosrbští básníci, jejichž tvorba se pozná podle toho, že je vlastně nepřeložitelná do němčiny – jen do slovanských jazyků. Kromě Prahy se mi dostalo milého přijetí i v Polsku a na Ukrajině.

Jaký je hlavní rozdíl mezi vaší generací a mladými Lužickými Srby?

Je to smutné, že to takhle řeknu, ale my jsme byli silná slovansky cítící generace a to už naše mládež není, nebo aspoň ne široce. Je to ale logické: já jsem v mládí četl Tolstého, Dostojevského, Turgěneva, Gogol byl do lužické srbštiny přeložený dřív, než do němčiny. My jsme jezdili na výlety do Čech a do Polska, oni jezdí do Francie a do Španělska. Když jsem přišel do Domowiny, všichni členové jejího předsednictva, kde je zastoupena i Dolní a střední Lužice, mluvili srbsky, dnes už ale pro Dolní Srby musíme mít překladač, protože tam jsou členové, co srbsky vůbec nerozumí. A přitom jsou to pořád Lužičtí Srbové. My nemáme právo říct, že nejsou.

V minulosti byly příčinou vymírání vašeho národa, jeho asimilace do toho německého, drakonické zákazy, to, že evangeličtí kněží nekázali v srbštině, ale v němčině, či dosídlovaní Lužice německými spoluobčany. Co je jím dnes?

To samé jako u lužickosrbské menšiny v USA: že Srb nebo Srbka si vezmou místního, a děti pak už jazyk neučí. V Texasu ve městě Serbin mají sice krajané svou organizaci, svůj každoroční festival (při němž jim hraje dechovka místní české menšiny), ale vymřela tam nejdřív srbština a potom němčina. V Evropě menšinové národy žijí na vesnicích, a když přijde někdo z toho národa do měst, tak druhá generace Srbů už je německá. U nás tenhle proces ještě urychlil zánik desítek vesnic kvůli hnědouhelným dolům. Ze strany dnešního německého státu je to pak zhoubná nesystémová podpora, kdy sice živí částečně srbské gymnázium v metropoli Dolní Lužice Chotěbuzi, kde už se původním jazykem v zásadě nemluví, ale tam, kde se mluví, na vesnicích, ruší stát jednu srbskou třídu za druhou. Nevím, proč mě u toho napadá figurka našich večerníčků, Pěskowčik, který uspává děti tím, že jim metá písek do očí.

Na druhou stranu se ale dnes uvědomělými Srby stávají někteří, kteří vůbec nejsou z území Lužice…

Ano, ti mi dělají radost. Šéfredaktor našeho deníku Serbske nowiny je Němec z Hamburku a jeho otec byl velký žurnalista ve Sternu. Dva roky byl v klášteře, z něhož vystoupil a po politické změně odešel do Saska a byl mluvčí Die Linke a pak se naučil srbsky a mluví líp srbsky než Srb z vesnice. Dnešní šéfka Matice je německy mluvící krajanka z Dolní Lužice, která se naučila srbsky, a hlava naší základní národní organizace, Domowiny, se jmenuje David Statnik – a v jeho případě je to nomen omen, on je opravdu státník. Takže přese všechno o budoucnost srbské Lužice nemám jen úplný strach.

Jaký je hlavní rozdíl mezi Čechy a Lužickými Srby?

Je to trochu nesouměřitelné. Na severu, v Dolní Lužici, je snad už jen desítka krajanů, kteří mluví původním jazykem a které všechny znám. A když mě doma, na jihu,  v hornolužické metropoli Budyšíně, mladí zdraví srbsky, neznám je ale zahřeje mě to. Můj národ, myslím si, a všechno je to takové rodinné. Ale mít stát, ve kterém se mluví vaším rodným jazykem, je boží dar, a to, že vám to vybojovali, bylo od vašich obrozenců hrdinství.

Tomáš Koloc v Radiu Proglas o dějinách a současnosti slovanské Lužice je k poslechu ZDE.

 

 

Vložil: Tomáš Koloc

Svět Tomáše Koloce, HP, Jurij Łušćanski, Rozhovory na okraji,