Knihy jsou nové planety, četbou se dopouštíme čarodějnictví. Dílo „literárního punkera“ a zpěváka skupiny Tři sestry Václava Kahudy se uzavřelo

Foto: Se svolením Asociace spisovatelů / David Konečný

Popisek: Václav Kahuda

DO HLOUBKY Fekální, úchylný, nechutný… Samoúčelná snaha šokovat… Pozvracel jsem se už na straně 18… OK, literatura má vzbuzovat emoce, tedy i ty negativní… Punk… Kdo nečetl, nepochopí… Katalog morbidností a bizarností, nehygienický popis… Veselá onanie… Mistr slova… Tohle není pro každého… Samí dysfunkční, mírně deviantní muži a všude naflusáno… Depresivní… Jen houšť… Václav Kahuda člověka nešetří… Vůbec netuším, komu a zda vůbec bych knihu doporučil… Nejde číst… Brutální lyrika… Kultovní záležitost… Na mě přetížené… Miluju jeho styl!

Kahudovy knihy čtenáři buď bezmezně obdivovali, nebo je vůbec nechápali. Svědčí o tom čtenářské recenze na portálu Databazeknih.cz. Žádnou významnou literární cenu Kahuda nikdy nezískal, ačkoliv byl nominován. V české literatuře přesto zanechal nesmazatelnou stopu. Václav Kahuda, vlastním jménem Petr Kratochvíl, odešel předčasně 24. července 2023 v 57 letech. 

Stranil se kolektivu, a tak ho šikanovali 

Rodilý Pražák se v období dospívání projevoval jako „plachý melancholik se sklonem k sadismu“. Jeho spolužák ze základní školy František Moravec (pozdější hudebník, zpěvák a Kahudův spoluhráč v kapele Tři sestry Lou Fanánek Hagen) na serveru prazskypatriot.cz zavzpomínal: „Petr Kratochvíl alias Bombur byl poměrně problémový žák. Byl často a dlouho nemocný, přičemž se nakonec ukázalo, že nestonal, ale doma ho prostě neposílali do školy. Nikdy jsme nepřišli na kloub tomu, proč. Bylo to zvláštní, přestože nebyl z asociální rodiny, tak doma měli komunikační problémy. Dlouho se mu dařilo zašívat. Když už do školy přišel, byl dost introvertní. Stranil se kolektivu, což nám vadilo, tak jsme ho šikanovali. V osmé třídě jsme seděli vedle sebe v lavici, padli jsme si do noty.“ 

Štukatér, strojník ve „sračkárně“, hrobník, topič 

Z toho, jak moc školní docházku nenáviděl, se Kahuda později vypsal v autobiografickém románu Houština. Studovat nešel, vyučil se štukatérem a pomáhal opravovat historické fasády kostelů, zámků, klášterů, hotelů, podílel se i na rekonstrukci Národního divadla v Praze.

Všude si všímal lidí a zaznamenával situace vymykající se z každodenní šedi života v totalitní zemi. Na „zrcadlovém prezidentském“ záchodě v Národním divadle zahlédl komunistického předsedu vlády Lubomíra Štrougala, v hotelu Murom v Mostě sledoval, jak horníci v baru „snídají“ dvoudecky becherovek, ve výtahu se pak srazil s hercem Eduardem Cupákem, jenž citlivého mladíka obvinil svým melodickým ušlechtilým hlasem z „pankáčství“.

Záhy štukatérské řemeslo pověsil na hřebík a pracoval jako noční hlídač v muzeu, strojník ve „sračkárně“ (čistírně odpadních vod), hrobník nebo topič. V druhé polovině 80. let zpíval v kapele Tři sestry, kterou opustil v roce 1987, tedy dříve, než se skutečně proslavila. Podílel se na vydávání samizdatových Branických almanachů, sborníky redigoval a publikoval v nich i vlastní texty. 

Houština slov – obžalovací spis, diagnóza i očkovací průkaz v jednom 

V roce 1988 napsal novelu Příběh o baziliškovi, která vyšla až po revoluci na počátku 90. let. Útlá, zhruba padesátistránková próza se dočkala rozporuplného čtenářského přijetí.

Kahuda psal také básně, v nichž se pokoušel vyslovit životní pocity své generace, publikoval je v časopise Iniciály, v Literárních novinách, Voknu a v Tvaru.

V roce 1997 autorsky zakotvil v brněnském nakladatelství Petrov, které mu vydalo prózu Veselá bída. „Bývalý hrobař Kahuda se nezapře v morbidně jásavé prozaické skladbě, která není ani novelou, ani románem, ale je potokem, řekou až deltou slov. Nelze číst řádným, ukázněným způsobem od začátku do konce, zato lze otevřít kdekoli a chvíli se nechat těšit,“ lákal čtenáře vydavatel.

O rok později vyšel soubor povídek Exhumace, následoval autobiografický román Houština. Autor ho charakterizoval jako „obžalovací spis na sebe, diagnostický spis, milostný dopis, očkovací průkaz“.

„Jeho próza je opravdová houština slov fascinujících magickou konkrétností, hýřících bohatstvím obraznosti i nemilosrdně přesně viděnými útržky života,“ napsal Aleš Haman v Lidových novinách.

Jako hospodský dialog, v němž se „snoubí zdánlivě obyčejné a všední životní peripetie s tzv. velkými dějinami“ vystavěl Kahuda novelu Technologie dubnového večera. 

Po nespoutaném mládí nastal bolavý střední věk plný vulgarismů 

V prvním roce nového tisíciletí Petrov vydal román Proudy, v němž se Kahudovo vyprávění nečekaně obrací filozofujícím, existenčním směrem.

„Mladý muž opouští břehy svého na prožitky bohatého a imaginací naplněného mládí a vstupuje do proudu zkušeností bolavého středního věku a dospělosti. Barvité zážitky, reflexe, ale hlavně existenciální úvahy muže, který dlouho nekonvenčním a nespoutaným životem odolával, ale nyní přeci jen definitivně stojí na prahu dospělosti. Je ve věku, který jiní už hodnotí spíše jako střední, ale protože žije sám, je natolik soustředěn na sebe, své vlastní prožitky a jejich hodnocení, že jako by nemohl dospět k zodpovědnosti za jiné. Dětství poničené bolavým vztahem s psychicky nemocnou matkou mu ničí až do současnosti schopnost vytvořit normální, „konvenční“ vztah, který by došel běžného vyústění. Bohatý básnivý jazyk textu je kontrastně vyvažován přirozeně plynoucími vulgarismy v podrobném líčení všech myšlenkových, ale i fyzických pochodů všech zúčastněných postav,“ charakterizoval knihu vydavatel.

„Autorova sexuální otevřenost není samoúčelná, navazuje na český underground, vyrůstá z bezbřehé imaginace a používá tak originální a košatý jazyk, že je i přes banální téma náročnou literaturou,“ uvádí portál czechlit.cz. 

Po tvůrčí přestávce došlo na nepříjemné otázky, nominace a funkce 

Po próze Proudy se Kahuda na dlouhých třináct let autorsky odmlčel. Spisovatel a literární souputník Emil Hakl toto období Kahudova života charakterizoval slovy: „Četl, žil, ale nepsal.“

Autorský „detox“ Kahuda zakončil románem Vítr, tma, přítomnost. V roce 2014 prózu vydalo brněnské Druhé město, které navázalo na činnost nakladatelství Petrov.

„Po více než deseti letech se autor vrací s románem, který navazuje na zmíněnou Houštinu jak autobiografickým laděním, tak tělnatým, jazykově bohatým příběhem. Výchozí téma je však nové. Vypravěč se rozhodne přijít na kloub dávné rodinné události, kdy jeho dědečka, inženýra a nadaného konstruktéra v tehdejší ČKD, se německá tajná policie snažila přimět ke spolupráci. Po odmítnutí nabídek však nevysvětlitelně zemře. Vypravěčova pouť po archivech není odměněna jednoznačným závěrem. Spíše je počátkem temné exkurze do zákulisí mocenských aparátů, doplněné barokně pestrou mozaikou soukromých i globálně-ekonomických událostí, jež skládají pochmurný obraz naší doby,“ napsal Hakl, podle jehož názoru s Václavem Kahudou vstoupil do české literatury naprosto jedinečný styl.

„Kahuda se hlásí ke svým vzorům - výsostným vypravěčům, jako je Bruno Schulz, Bohumil Hrabal či Günter Grass; podobně jako oni je mistrem ponorů na dno duše. A stejně jako oni mísí bravurně vysoké s nízkým, groteskní s tragickým, animální s duchovním,“ uvedl Hakl.

Za román Vítr, tma, přítomnost byl Kahuda nominován na Cenu Josefa Škvoreckého za rok 2014 a obdržel i nominaci na cenu Magnesia Litera. Porota na jeho románu ocenila především to, že klade čtenářům nepříjemné otázky. V roce 2017 se Kahuda stal předsedou Asociace spisovatelů, funkci zastával rok. 

Předpověď z roku 2017: přijde pandemie a válka 

V roce 2017 vyšla próza Bytost. „S věkem a s jizvami, které utržila má psychika při psaní „černé knihy“ Vítr, tma, přítomnost, jsem se rozhodl napsat pohádku… V mé DNA je vedle jiných velkých autorů i Jules Verne, Stanisław Lem a Ray Bradbury, moderní prozaici a nadto - prognostici a věštci. Soudím, že naše generace je už dost stará na to, aby se nenechala strhnout jakoukoli ideologií. Krom toho jako jediné východisko k přežití vidím cestu kooperace a sdílení myšlenkového a hmotného bohatství, jehož civilizace dosáhla za cenu obrovských obětí. A tak jsem tenhle román psal vlastně sobě pro radost. Bytost je ale také varováním - je to ve skutečnosti pohádka pro děti, které si zahrávají,“ přiblížil knihu autor na webu nakladatelství Druhé město.

Děj fantaskní prózy Kahuda zasadil do konce 21. století. Už v roce 2017 předpovídal, že lidstvo v blízké budoucnosti čekají „časy hlubokých systémových krizí, společenského chaosu, pandemií a lokálních válek“. Počet obyvatelstva Země klesne na desetinu, ale na troskách starého světa vznikne nová společnost, založená na spolupráci, odpovědnosti a soucitu. 

Dole jsme polozvířata… Knihy mě zachránily 

Opatrnou naději do budoucna Kahuda vyslovil také v románu Prám, který vyšel v loňském roce.

„Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata,“ napsal „literární čaroděj“ Kahuda, když ještě nevěděl, že se jeho dílo definitivně uzavírá.

Svůj intimní vztah ke knihám a literatuře vůbec vyjádřil Václav Kahuda v roce 2013 v rozhovoru s Emilem Haklem: „Knihy jsou ve skutečnosti „životy“ nebo lépe řečeno „světy“. Jsou zakódované do znaků písmen, nesou zkušenost, historii regionů toho kterého jazyka. Kdykoliv je můžeme probudit k životu, když necháme jejich věty proudit do mozku. Je to vlastně, svým způsobem, něco zakázaně božského – probouzet další a další životní příběhy, malé vesmíry a dočasné planety. Je to skutečnost, jejíž DNA je uložena do čar – podle starých démonologických knih se dopouštíme čarodějnictví.“

V pořadu Knižní pól Českého rozhlasu Kahuda řekl: „Knihy mi zachránily život. A zachraňují pořád. Obhajují v mých očích svět a možná i mou existenci. Měl jsem to štěstí, že jsem se při četbě knih naučil být šťastný. Čtu pořád a je to pro mě základní podmínka života.“

Václav Kahuda: Prám, vydalo Druhé město (obálka knihy s jeho svolením) 10.11.2022, 447 Kč. Poslední kusy jsou pouze ve vybraných prodejnách… Robustní román literárního čaroděje oživuje otázky, jež si v různých obměnách kladou lidé již odedávna: Kolik ještě bude prolito slz a krve, než se přestaneme mrzačit a zabíjet? Naučíme se vůbec někdy čelit svým zvrhlým pudům? Kdy překročíme evoluční práh? Osvobodí nás technologie od bídy a nevědomosti? Jak to že za nás rozhodují jedinci, kteří více než rozumné bytosti připomínají porouchané roboty? Co se ještě musí stát, aby lidstvu a jeho dějinám přestalo sladce páchnout z úst!? "Jsme jako ostrovy. Jen malá část je vynořená nad hladinu jasného rozumu. Soucit a empatie jen vzácně rozsvítí naše hlavy… Dole jsme polozvířata." I když nás Kahudův Prám nechá bloudit mnoha labyrinty, vláčet kalným proudem a hnát se po slepé stopě, přesto tíhne k opatrné naději, praví anotace. 

Lidství jako porucha 

Zatímco knihy Kahuda nepokrytě miloval, u lidí se nebyl tak jist. Své pochybnostmi nad kvalitami lidství vyjádřil slovy: „Jsme biologické stroje. Chceme se pářit, umíráme při obraně a získávání nových osobních teritorií. Občas se stane porucha a vyzáříme soucit. Jedině tehdy máme právo nazývat se lidmi.“ 23. července se jeho tvorba definitivně uzavřela. 

Zdroje: Wikipedie, novinky.cz, Facebook, lidovky.cz, rozhlas.cz, asociacespisovatelu.cz, databazeknih.cz, hostbrno.cz, druhemesto.cz, czechlit.cz, prazskypatriot.cz, cs.isabart.org, slovnikceskeliteratury.cz, ČT24, idnes.cz

Vložil: Vladimíra Krejčí