Veršotepectví dnešní migrace. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
22.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Poetika uprchlictví
Ani ne tak v souvislosti s evropským paktem o migraci, jako spíš s dnešním veřejným diskurzem jsem si vzpomněl na jeden svůj čtenářský zážitek starý už téměř osm let. Trendy, které jsem v něm odhalil, od té doby pokročily ještě dál…
Na sympatických stránkách s retronázvem „Nedělní chvilka poezie“ vyšly už v září 2015 básně jedenácti autorů. Dle úvodníku se jednalo o básně „na aktuální téma“ s tím, že „uprchlická krize nechává málokoho chladným. Týká se to i básníků.“ Soubor nesl název Uprchlická krize v poezii aneb Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem.
Šlo tím, že se jednalo o „kulturu“, ještě ostřejší a zesílený odraz situace, v níž leví i liberálně pravicoví obhájci rétorického humanismu už léta vulgárně nadávají lidem jen proto, že třeba nesdílejí přesně jejich náhled na tu kterou věc, načež vždy nasadí útlocitnou tvář a prohlásí, že se jim vulgarita z duše protiví. A když už to „hatefree“ bojovníkům člověk po několikerém ujištění málem uvěří, přijdou nejútlocitnější z nich – básníci – a spustí (cituji z Nedělní chvilky poezie):
„Ty huso, s mozkem přelepeným / k rozehřátým stehnům / co ulice míjíš zahleděná sama do sebe! / Ty že máš strach z imigrantů…?“; „Všichni ti ustrašení zmrdi / co místo mozku zapínají / svou ustrašenou, rozklepanou / eurooptimistickou prdel / srocují se do stád vykleštěnců“; „Nemám mít rád uprchlíky? Běžte do piče…“
Na vině je tu myslím představa mnohých dnešních „básníků“, že poezie se od běžného projevu liší povinnou ztrátou soudnosti, vyjádřenou v bouřliváckém tónu ožralého pojišťováka. Nic proti vulgaritě v poezii, ale na citované výlevy platí u pojišťováka i básníka stejný handicap: spravedlivě rozhněvaný autor tu bojuje za pravdu tak nějak zpod stolu. Komu tam konkrétně nadává, se tudíž zpoza politého ubrusu nikdo nedozví. Skutečný nácek, tedy člověk volající po střelbě do uprchlíků, si navíc asi nikdy nepřečte, jak mu to básník nandal:
„Dupání, přidušené hlasy / vypalte kulturu měsíce / vypalte oblohu modlitebních koberečků / vypalte tisíc salv do uprchlických dětí // znovu otevřeme Terezín a Treblinku“; „Polib mi prdel s jakýmsi státem / Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem / Nechám tě žít v soukromý totalitě / Tak si to chtěl Nebo jaks to myslel / Když si říkal, že bys je střílel“; „Jak se žije když umíš jenom nenávidět / Když přeješ lidem smrt a přeješ si je střílet / Migrace je otázka života a smrti a ne nějakej výlet“. Ano, totalita, politologický termín z mnohých nejpopulárnějších klišé od 90. let dál, to je to správné slovo pro báseň… Toť povzdech k formě. Ale zpět k obsahu: Chvílemi čtenář zbystří, když sleduje, jak se básník poctivě snažil skrýt i poslední známku konkrétního zacílení své tirády do hávu rafinované, rýmem diktované metafory: „Tohle je, chlapi, růženec. / Kdo ho nemá, tak to je ten běženec!“
Především se tu však příliš často sklouzává k pouhému osočování, že ten který oponent, odhalený ve své mrzkosti tím, že si dovolí mít jiný názor, si ASI něco špatného myslí a že by MOŽNÁ (třeba ve snu) do kohosi střílet chtěl. Taková soukromá hypotéza je ovšem pro mluvčího dostatečný důvod k paranoické vlně veřejného nadávání a poučování: „Chceš nenávidět lidi jen protože jsou jiný / Ve vlhkejch snech se vidíš jak je střílíš / Obviňuješ druhý vůbec nevíš jak to chodí“.
Právě ona povážlivá neadresnost jinak zcela adresných průpovídek („Běžte do piče“) je v poslední době slabinou všech těch dnešních výkřiků. I když přijmeme jakýsi „pedagogický“ rozměr podobných výplodů, platí zde bohužel jednoduchá kontraproduktivní úměra: čím víc bude obyčejná obava z neznámého kaceřována a čím víc budou okřikováni zastánci prozíravějšího náhledu (v poslední době se terči takového okřikování stali vědec Cílek, spisovatelka Hůlová či novinář Šibík), tím snazší sklizeň budou mít (a už mají) populisté všeho druhu, počínaje Konvičkou, který si po středoškolsku plete kulturu s terorismem (islám s islamismem), a konče skutečnými rasisty a neonacisty.
„(Některé) básně,“ píšou pořadatelé souboru v Nedělní chvilce, „napsali autoři přímo námi oslovení. Většinou to bylo tak, že řekli: Ne, takto psát poezii neumím. A pak za pár dní přišla báseň.“ Nic proti takovému rychlosběru rychlomedu. Kdo chce kam, pomozme mu tam. Pořadatelé souboru básní na uprchlíky přitom zjevně chápou, jaký je to tenký med, tahle básnická angažovanost. Sami to píšou: „Aktuální a angažovaná poezie má svoje úskalí.“ Dodávají však odvážně: „Ale je i autentickým dokumentem doby a tato doba jeví se jako důležitá až převratná. Málokdo k ní dokáže mlčet a s poezií je to podobné.“ Málokdo dokáže mlčet, a ty, co mlčeli, jsme vyzvali…
Na druhou stranu: což o to. Místy se stává, že i na objednávku se básník může trefit. Metafora se totiž může stát tím obloukem, který beze všech klišé umí jednu věc vysvětlit skrze druhou: „Přijdou si jako lidé i mimo tento text / Vždyť já o nich tak uvažuji / A proč když jsou jen shluk písmen // Musí se všichni tak neskutečně mačkat“.
Většinou editorům takové osvěžující zkraty nepřišly. Angažovaná „poezie“ vždy mívá zarážející úroveň a v tomto případě dvakrát. Většinou je tomu tak proto, že vlastně o žádnou poezii nejde. Často se v podstatě jedná o rozsekání podučitelského monologu z rodící se hospodské hádky do nestejně dlouhých řádků, které jsou pak asertivně chápány coby „verše“: „Chováš se, jako by svět / byl jen naplněním tvé touhy / místo aby ses starala / o pravou povahu dění“; „Díky státu jsi zapomněl co je svoboda / Svoboda to jsou svobodný lidi“ (méně státu – to už je přímo poučka z klasika liberalismu von Hayeka). Tam, kde autor zachraňuje situaci užitím rýmů (proti nimž jinak nic nemám), bývá neštěstí dokonáno. Dokonce i nefalšovaná tragédie vypadá v takovém zaopatření jako zoufalý pokus o srdceryvný kýč: „Srdce / chce brečet / Mozek / se stydí / Nejen / pro těch / 71 lidí“.
Tolik ke zřetelům estetickým. V rovině obsahové se pak nezřídka stává, že ten který autor propašuje do úkolovaného tématu ještě svou vlastní ideologickou obsesi, asi jako když to překupníkovi nedá a načerno vloží do prodávaného zboží letáčky na vlastní kampaň. Právě v těchto případech bývá nejzřetelnější, nakolik je taková poezie jako celek zbytečná: novinový článek nebo obyčejná reklama je asi v takových případech účinnější. V poezii působí výsledek tohoto míchání sirupů útrpným dojmem, ať jde o kontraband zleva („zas staneš se číslem / ne na seznamu spalovny / na seznamu banky“; „Říkají, že uprchlíci se sem nevejdou, / zatímco v Praze stojí stovky / vybydlených domů“) nebo zprava („prezident mlčí / Stojí tam ve flanelovém nevkusném pyžamu z Číny / UPRCHLÍCI POTŘEBUJÍ POMOC! / Ale prezident se jen dívá / Barunka si začne připadat trapně / A pak / Prezident na ni poštve psa“ Pozn. Aby nedošlo k záměně, připomínáme, že ten flanel měl tehdy na sobě ještě Miloš Zeman.)
Přemýšlel jsem, co skoro ve všech těch básních tak nepříjemně vrže jako v rezavém kanapi. A najednou se mi to vyjasnilo: Autoři, kteří i vzali za obsah čirý altruismus, tedy podporu lidí, kteří z jakéhokoli důvodu přišli o svou vlast, se v nich paradoxně většinou nedokázali odpoutat od kroužení kolem sebe samých. Od velikosti svého osobního rozhořčení, lítosti, hněvu. Vlastně se o to ani nesnažili. Majetnická pýcha na mohutnost vlastních emocí je tu spojena s pocitem spravedlivé ukřivděnosti přisvojených ideálů. Obojí má toho kterého ukřivděnce zřejmě opravňovat k impulzivnímu nadávání všem okolo. A to tak, aby to neslyšel nikdo mimo podobně stiženého sounarcise. A ta majetnická pýcha na vlastní heroismus je v těch básních (podobně jako v již zmíněném monologu ožralého pojišťováka) fakticky tématem číslo jedna.
Jen tam, kde si autor dokáže za cenu slušného zemětřesení odmyslet vlastní velikost a uvolní tak cestu prosté, skromné empatii, dochází ve verších k ozonovým výbojům, které prokazují, že i v angažovaném gestu, zbaveném ovšem oné zotročující přítěže zaúkolovanosti, se může skrývat ryzí poezie: „čekáš tu na vlak / nebo na ptáka s ohnivými křídly“; „vypros si teplou deku nebo půlku království“.
Ano, tam, kde empatie odhalí, že „nepřítel“ nebývá jen venku, ale i uvnitř, bleskne s rachotem hromu záře skutečné lidskosti, s níž se básník nevylučuje z věčného zápasu dobra se zlem. Lidskosti, kdy s opravdovou, nikoli již hranou odvahou, nevyčleňuje se ze skupiny, v níž žije (jak diktuje dnešní móda), dokáže ukázat prstem i sám na sebe: „Dal si to správnym ľuďom? / Kto vlastne sú tí správni ľudia? / Sú správnejší?“; „Přistihls je, / jak se bojí minaretů, sousedů, / zdravého rozumu i citu. / Strach z nich dělá zlé mravence. / Přistihl ses.“
Shrňme to. Ideologie je vždycky trapná, jakmile se snaží honem honem vyprázdnit svůj obsah do nejbližšího slovesného útvaru – a nejtrapnější to je, když jde o báseň. Ubohá „estetika“, založená na (volném či vázaném) přízraku verše, který má splácat z novinového úvodníku báseň. Báseň totiž není nádoba ani tekutina. Je to zároveň sklenice i voda, a mění se v pohár s vínem nikoli úkolováním, nýbrž zázrakem. I poezie o uprchlictví může existovat, ale nesmí to být politické školení, jehož se ujal major Terazky. Zapomenout na sebe a vcítit se do tíhy teplé deky, to je ten zázrak, kterého je v naší literatuře (a zejména té, co temnotou doby, jež je zvláštním křížencem jarmarku a kulturní politiky 50. let, pronikne i na „světlo“; k širšímu publiku) jako šafránu.
Zdroj: Mirka Ábelová, Bohdan Bláhovec, Tomáš Čada, Adam Borzič, Potmě, IKanias Kanas, Bořek Mezník, Magdaléna Šipka, Karel Škrabal, Bystrá Hyena a Luděk Navara: Nedělní chvilka poezie, Facebook 2015.
Vložil: Bruno Solařík