Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O čtyřech režimech Pavla Kohouta. Výročí Jakuba Vosáhla

20.07.2023
O čtyřech režimech Pavla Kohouta. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Wikimedia / volné dílo, foto Marie Amrei, CC BY-SA 4.0

Popisek: Pavel Kohout

Jedna z jeho knih beletrizovaných vzpomínek nesla název Kde je zakopán pes. Ten odkazoval k incidentu, kdy mu StB otrávila psa. Někteří k tomu poznamenávali cosi o božích mlýnech. Příběh Pavla Kohouta, který u nástupu komunistického režimu horlivě asistoval, aby před ním poté musel odejít do Rakouska, je příběhem této země posledních osmdesáti let. Jemu samotnému je právě dnes pětadevadesát a je jedním z posledních pamětníků éry „zítra se bude tančit všude“.

Začalo to výročím. V roce 1948 si Československý rozhlas připomínal 25 let a jako součást připravil na pražském výstavišti Mezinárodní výstavu rozhlasu, zkráceně MEVRO. V jeho rámci fungovalo i živé vysílání Studia MEVRO, ve kterém zaujala pohotová dvojice dvou mladých moderátorů – Karel Kyncl a Pavel Kohout. 

Projekt využitý několik měsíců po Únoru k upevnění komunistické moci oba posunul k velmi slušné kariéře. Zatímco Kyncl zůstal věrný rozhlasovým vlnám, jeho parťák zasáhl mnohem širší spektrum tvorby. 

V té době už čerstvý maturant a člen KSČ patřil k elitě komunistického mládí. Vedl Soubor Julia Fučíka, jehož mladí zpěváci a tanečníci byli horlivými propagátory světlých zítřků podle komunistického mustru.

 

Bylo mu jednadvacet, když se stal kulturním atašé na československém velvyslanectví v Moskvě. Pak ho jmenovali šéfredaktorem satirického časopisu Dikobraz a na vysokoškolská studia nakonec rezignoval. 

Povolávací rozkaz do armády pro něj znamenal nástup do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého a vedoucího kulturní rubriky časopisu Československý voják.

 

Vedle toho mu začala už tehdy vycházet jeho tvorba, pohybujících se místy v žánru úderné propagandy. 

Do literárního světa student Kohout vstoupil dětskou knížkou O černém a bílém, která pohádkové motivy převáděla do komunistického prostředí. Titulní pohádka objasňovala nejmenším ideologicky rasismus v USA, motiv hloupého Honzy je aplikován na vstup do JZD, finále obstarává pojednání O čtyřech chlapcích a soudruhu Gottwaldovi. 

Ještě za nejtužšího stalinismu roku 1952 stihl první sbírku veršů, do které tak pronikly některé skutečné perly jako Slovo k soudruhu Stalinovi.

 

To Vy jste poslal do Čech v pravou chvíli
uralské tanky jarem vonící.
To Vaše ruce vlaky naložily,
když český člověk neměl pšenici.

Vy víte vždycky – v každém okamžiku –
čím žije a v co doufá každý z nás.
A proto je tak slabé slovo díků
a dokonce i básním vázne hlas. 

 

V témže roce premiéroval i jako dramatik. Dobrá píseň, veršovaná komedie o novomanželovi, který jde místo stavební noci raději lámat údernický rekord do ocelárny, byla ve své době velmi populární.

 

A roku 1952 zvládl i první položku své filmografie jako spoluautor scénáře k filmu Zítra se bude tančit všude. Oslava družby mládeže coby naděje pro budoucnost v prostředí souboru písní a tanců, cestujícího na světový festival mládeže do Berlína, má dnes na ČSFD 21 procent a za propagandistický kýč začala být považována velmi záhy. 

Po smrti Stalina a hned po něm i Klementa Gottwalda zápal budovatelského nadšení rychle chladne a skepse začíná pronikat i do díla ikony rozjásaného kolektivismu. Poprvé ve hře Zářijové noci, kde Kohout reflektuje svou zkušenost z armády. A následující drama Chudáček mu zakážou už před premiérou.

 

Po krátké anabázi coby redaktor Československé televize odchází na volnou nohu a věnuje se především divadelním hrám. Zejména poté, co ho roku 1957 Taková láska vrátí mezi nejhranější dramatiky a má nečekaný úspěch i v zahraničí. Její popularita v Německu otevře tamní jeviště nejen Kohoutovi, ale i dalším československým autorům, z čehož pak budou těžit autoři šedesátých let. 

Sám Kohout se v časech uvolnění definitivně rozchází se svou juvenilní érou a stává se jedním z nejrespektovanějších dramatiků v zemi. Několik let je dramaturgem Divadla na Vinohradech, ale z jeho textů žijí i divadla malých forem, kterých v té době vznikají po celé republice možná stovky. 

Kromě vlastních témat dokázal celkem zručně převádět do dramatického tvaru díla prózy, ať Karla Čapka, Jaroslava Haška nebo dokonce Julese Vernea. 

Proti režimu se jeho někdejší hvězda definitivně postaví na sjezdu Československého svazu spisovatelů v roce 1967. Mýty opředená konference, na které si do KSČ kopl prakticky každý diskusní příspěvek, vymezila literáty jako opoziční centrum, kterému to pak po srpnu 1968 bude náležitě spočítáno. 

Pavel Kohout se na jaře osmašedesátého roku stává předsedou stranické organizace pražské organizace svazu spisovatelů a jednou z nejvýraznějších tváří „Pražského jara“. Mohl tedy očekávat, že po porážce reformního hnutí bude jedním z prvních, kteří účtování odnesou. Z KSČ i svazu spisovatelů byl roku 1969 vyloučen jako jeden z prvních.

 

Nemožnost uvádět hry a vydávat knížky v Československu pro něj nebyla až tak fatální. Měl široké publikum a celkem pěkné příjmy v zahraničí, zejména v německy mluvícím světě. Navíc se jako úspěšný dramatik naučil chodit v literárním provozu, podařilo se mu tedy obejít devizovou vyhlášku, podle které vysoká část tantiém z ciziny končila v daních. 

Příjmy mu umožnily držet nákladný životní standard, včetně vydržování venkovské vily na Sázavě (půvabně popsaný třeba Michalem Vieweghem v románu Báječná léta pod psa), ale nemožnost publikace jej samozřejmě frustrovala. 

Své pocity ze sedmdesátých let vypsal ve zmíněném „memoárománu“ o zakopaném psovi.

 

Obálka znovu vydaného románu se svolením nakladatele

Z jiného pohledu si lze o jeho tehdejším životě udělat obrázek z filmu Zemský ráj to napohled. Scenáristka a jeho dcera Tereza Boučková vypráví nápadně autobiografický příběh o dospívání v sedmdesátých letech, ve kterém figuruje postava otce, démonického a režimem pronásledovaného divadelníka. A rovněž jeho nová, výrazně mladší manželka. 

Pavel Kohout byl ženatý celkem třikrát. Poprvé s hereckou hvězdou Alenou Vránovou, kterou si bral v časech své svazácké slávy a vyžádal si veselku na den Stalinových narozenin. Z druhého manželství s asistentkou režie Annou měl tři děti, v roce 1970 se však oženil potřetí s mladší kolegyní Jelenou Mašínovou.   

Zájem režimu ještě zesílil, když se Kohout na přelomu let 1976 a 1977 stal jednou z hlavních tváří Charty 77. Kohout dal petiční akci název a poskytl svůj byt pro řadu důležitých schůzek. Jeho kontakty také pomohly prohlášení do západního tisku. 

V té době byl také důležitý jako mentor Václava Havla, kterému objasnil a zprostředkoval řadu užitečných věcí, ze kterých pak lídr zakázané opozice dlouho těžil. 

V disidentském ghettu se podílel na projektu zavržených divadelníků Play Macbeth. V jeho úpravě pro bytové divadlo zářili Vlasta Chramostová a Pavel Landovský ve slavném Shakespearově panovnickém manželství v rozkladu, které se podaří zachytit i na film. 

Roku 1979 mu režim s radostí umožňuje vyjet pracovně do Rakouska. Mezitím ale jeho i manželku zbaví občanství a zakáží jim návrat do země. Celá akce nazvaná „Dialog“ se povedla realizovat velmi rychle, další podobné plány, jako ten s krycím názvem „asanace“, šly estébákům mnohem hůře. 

 

 

Kohout proti vysídlení bude protestovat, jednou teatrálně přiletí do Prahy a udělá s novináři za zády scénu v mezinárodním prostoru ruzyňského letiště, ale vlastně se s životem v Rakousku poměrně rychle smíří. Dělá pro divadlo, vydává knihy, organizuje pomoc pro domácí disent. 

Jako nejúspěšnější český dramatik druhé poloviny dvacátého století si mohl dovolit život úspěšného autora. 

Po roce 1989 se do Prahy vracel nejprve spíše nárazově. Když přijel poprvé, nechal ho Václav Havel coby nový prezident s kamarádskou poťouchlostí spát na Hradě v Husákově posteli. 

Příležitostně pracoval i doma, několik jeho her se hrálo v Národním i jiných divadlech, televize v devadesátých letech zdramatizovala jeho román o emigrantech Konec velkých prázdnin. 

Díla jako Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem byla nejen vzpomínáním, ale i zpětnou reflexí dramatických dějin a role člověka, který se dostal blízko k jejich utváření. 

Svou minulost se snažil podle všeho nahlížet celkem upřímně. Své svazácké literární období nikdy nezapíral, naopak se snažil poctivě zjistit, jak k tomu mohlo dojít. 

Můžeme přitom zjistit ledacos o fungování propagandy, naivitě mládí, i o tom našem zvláštním regionu mezi Ruskem a Německem. Obě hraniční velmoci mimochodem poznal velmi zevrubně. 

Už proto se vyplatí Kohouta číst i dnes.

 

Vložil: Jakub Vosáhlo