Národ a národovectví není umělý konstrukt 18. či 19. století, jak se nám snaží vnutit. Můžeme pro potvrzení sáhnout do hluboké historie

Foto: Wikimedia Commons, volné dílo (stejně jako v textu)

Popisek: Zavraždění knížete Václava v iluminaci Wolfenbuttelského rukopisu

DO HLOUBKY Na počátku většiny národů a jejich dějin jsou mýty, pověsti, hrdinské ságy a dynastické tradice. Po nich přicházejí autoři legend, kteří oslaví první národní světce a původní pohanskou ideologii nahradí novou, křesťanskou, jejíž zakladatelé a první nositelé v daném území dosáhnou svatořečení.

Pak přichází kronikáři, kteří z toho všeho vytvářejí dějiny. Teprve pak, po dlouhých letech a staletích, přicházejí historici, kteří vytvoří vědu. Kritickou, seriozní vědu.

Nepochybně si i naši předkové vyprávěli řadu bájných a mýtických příběhů vyprávěných starci a předávaných tehdejšími bardy z nichž se nám dnes dochoval jen pouhý zlomek. Po polovině 9. století se ale situace začala měnit. Pomalu a pozvolna. Vznikly první legendy. Nejdříve na Moravě, proto jim říkáme Moravskopanonské, o životě Sv. Cyrila a Metoděje. Pravda, jejich cílem byl popis života a zbožných skutků svatých, ale přece jen tam pronikla některá historická fakta. Dokonce natolik, že se staly jedním ze základních pramenů dějin Velké Moravy. Na Moravě té doby lze předpokládat, že tamní kněží vedli i nějaké analistické záznamy, z těch se ale nic nedochovalo. Mimo jiné i kvůli dramatickým událostem, které vedly k pádu mojmírovské dynastie a celé Velkomoravské říše.

Mocenskou štafetu převzaly přemyslovské Čechy. Křesťanství se tu teprve prosazovalo proti dosud převládajícím pohanským představám a několik kněží, kteří tu působili, zatím jen vytvářelo prostor pro budoucí písemnou kulturu. Moravská slovansko - církevní tradice se západní církvi nehodila a tak Moravskopanonské legendy upadaly v zapomenutí a tím spíše vyvstala potřeba domácích světců. A ta byla, díky mocenským střetům mezi Přemyslovci, naplněna. A tak byla dvěma družiníky zavražděna kněžna Ludmila a před dveřmi staroboleslavského kostela zabit kníže Václav. Přemyslovci se tak mohli honosit dvěma výraznými osobnostmi, jejichž náboženské a samozřejmě i státnické dílo si zasluhovalo oslavu v zájmu dynastie a také v zájmu upevňujícího se státu.

První legendy začaly vznikat poměrně brzy ale nepřesáhly rozsah vyprávění o životech světců. Ty latinské někdy dokonce zamlčovaly křest knížete Bořivoje, byl přece podle slovanského obřadu, provedený arcibiskupem Metodějem. A to bylo nežádoucí! Některé také nevznikly v českém prostředí. Jednu napsal mantovský biskup Gumpold a druhá, nazývaná Crescente fide, také vznikla za hranicemi. Domácího původu je zřejmě ludmilská legenda zvaná Fuit in provincia Bohemorum,Vavřincova legenda a dvě legendy staroslověnské. Všechny byly sepsány zhruba od poloviny 10. století až do století jedenáctého. Legenda Fuit je někdy kladena až do 12. století.

Kristianova legenda

Někdy v osmdesátých či zpočátku devadesátých let desátého století ale došlo k zásadnímu literárnímu počinu. Vzdělanec domácího původu a to bezpochyby původu vznešeného, sepsal další legendu, která ty ostatní v mnohém předstihla. Je to Život a umučení Svatého Václava a jeho báby Svaté Ludmily.

Autor sám sebe označil jako „toliko jménem křesťan”. Jmenoval se zřejmě Kristián a proto hovoříme o jeho textu jako o Kristiánově legendě.

Kdo to vlastně byl onen Kristián? Byl Slavníkovec? Biskupa Vojtěcha oslovuje jako svého synovce, což by ukazovalo na slavníkovský původ ale zrovna tak mohl být i Přemyslovec, neboť lze předpokládat spřízněnost mezi oběma rody. Podle některých názorů byl synem Boleslava I., jménem Strachkvas. A pod jménem Kristián měl být pražským biskupem, ale záchvat nemoci, snad epilepsie, tomu zabránil. Tak to alespoň vypráví kronikář Kosmas. Tato totožnost autora je možná. Nejistá, ale možná. I když jméno zní podivně a dělá dojem spíše přezdívky než skutečného osobního jména. Jiné ale k dispozici nemáme.

Dejme tedy tomu, že se jednalo o Kristiána – Strachkvase z rodu Přemyslovců, který se k biskupu Vojtěchovi obracel jako ke svému příbuznému, snad i s nadějí, že se stane jedním z jeho nástupců. Byl vzdělaný. Nepochybně znal práce svých kolegů jako byl Gumpold a autor Crescente fide. K práci na legendě byl podle všeho dobře připraven. Takový tedy asi byl mnich Kristián. A jeho doba? Ve světle historických poznatků a také archeologických nálezů z nedávné doby víme, že 10. století nebylo pro přemyslovské Čechy nějakou temnou dobou. Vždyť o samotném Václavovi legendisté tvrdí, že byl gramotný, uměl číst latinské i slovanské písmo. A to znamená, že stejného vzdělání se dostalo i jeho bratru, Boleslavovi. Sídelní hrad Prahu budoval jako velkorysé sídlo, dokonce snad se inspiroval prostředím Cách v době Karla Velikého.

Boleslav I., jak píše Kosmas, prosazoval stavbu pokročilejších fortifikací a po 14 let odolával vojenskému tlaku říše. Za jeho vlády a vlády Boleslava II. sahala moc českých panovníků daleko na východ až za Krakov na Červenou Rus. Boleslav II. založil za pomoci diplomatické mise své sestry Mlady, abatyše svatojiřského kláštera, biskupství v Praze a razil vlastní mince. Nedávno byly na pražském Vyšehradě objeveny základy velkolepé chrámové stavby, právě z doby vlády Boleslava II. Jistě, byl to čas raného středověku, doba drsná a plná násilných střetů a bojů o moc. Také ale doba vzestupu české země a vzniku nové, křesťanské vzdělanosti a literatury. Doba a rod Přemyslovců si žádala reprezentativní literární dílo oslavující nejen rodové a národní světce, ale zároveň i představující oficiální pohled na dějiny země. Vzdělaný řeholník Kristián se ukázal jako autor nad jiné povolaný.

Život a umučení Svatého Václava a jeho báby Svaté Ludmily je tedy před námi. Latinský text, zachovaný v pozdějších přepisech. Český překlad vyhotovil Jaroslav Ludvíkovský. Čím je vlastně Kristiánova legenda tak mimořádná? Více než tisíc let staré vyprávění hovoří.

Především tato legenda nijak nezpochybňuje a nepopírá Bořivojův křest na Moravě. O slovanské liturgii píše se sympatií a někdy bývá pokládána za jakousi obhajobu slovanské bohoslužby a slovanského písma.

Dále autor zdařile spojil oba dva životy světců, Václava a Ludmily. U toho ale nezůstalo. Ve své legendě Kristián podal místo pouhých životů svatých příběh Přemyslova rodu a tím i příběh českého národa a utváření jeho raně středověkého státu. Při četbě Kristiána se před námi odvíjí vývoj naší státnosti od Velké Moravy, kde zmiňuje misijní činnost Cyrila a Metoděje i uchvácení vlády Svatoplukem.

„Potom Svatopluk, když se násilím zmocnil vlády, v záchvatu pýchy a zpupnosti společně se svou dvorskou družinou takřka pohrdl jako med plynoucím kázáním biskupa Metoděje a na jeho přesvatá napomínání plně nedbal…”

I když se dopouští některých nepřesností a neuvádí jménem Rostislava, jeví poměrně značnou informovanost o událostech na Moravě a uvědomuje si jejich význam.

Poté přechází k problematice Čech. A začíná mýtem, který už má podobu dynastické tradice a který dobře známe, ovšem v rozvinutějších podobách. Je tu zakladatelská role Přemysla jako prvního knížete, jeho sňatek s nejmenovanou věštkyní a především založení města Prahy. Hned na začátku si autor odbyl povinné odsouzení pohanských způsobů zmínkou o uctívání model a životě bez města a řádu v širém kraji. Zmiňuje řadu knížat až k nástupu knížete Bořivoje. Velkou pozornost věnuje aktu Bořivojova křtu. Není divu, z jeho hlediska představitele církve šlo o zcela zásadní akt. U Kristiána ale nebylo náboženské a církevní hledisko jediné. O Bořivojovi vypráví jako o někom, kdo uznával svrchovanost moravského Svatopluka. Tehdy ještě šlo spíše o pevné spojenectví než přímou podřízenost, politicky vystupují Čechové i Moravané často společně, ale vždy jako dva politické subjekty. Snad až později došlo k pevnějšímu a nikoli dlouhodobému připoutání Čech, proti kterému se posléze stavěli Bořivojovi synové a velmož Vitislav. Důležité je ale to, jak arcibiskup Metoděj Bořivojovi vysvětluje přednosti křtu.

„Staneš se pánem pánů svých a všichni nepřátelé tvoji budou podrobeni moci tvé a potomstvo tvé každodenně vzrůstati bude jako převeliká řeka, do níž se vlévají proudy rozličných potoků.”

Copak ta věta měla znamenat? Možná koncentraci moci v rukou knížete? Ano, to je možné. Kristián ale byl nepochybně informován o boji Spytihněva a Vitislava proti Svatoplukovým nástupcům. Proto i Bořivoje vnímal spíše jako Svatoplukova vazala než spojence. A proti tomuto vazalství po Bořivojově smrti jeho potomci válčili. Scéna Bořivojova ponížení u Svatopluka, která vedla k jeho křtu, takovou představu podporovala. Takže bych se přikláněl spíše k tomu, že autor vložil do Metodějových úst tuto větu proto, aby posvětil kontinuitu přemyslovských Čech s mojmírovskou Moravou. Možná byl Kristián prvním, kdo tak formuloval přemyslovskou myšlenku o přenesení vlády či koruny z Moravy do Čech, ke které se později Přemyslovci hlásili. Situaci, kdy se české země dostaly k mohutnému rozmachu by to zcela odpovídalo. Osobně si myslím, že tady Kristián formuloval ideu českého, přemyslovského státu a to na poměrně vysoké literární a ideové úrovni.

Bořivoj to ale neměl v Čechách lehké. Po jeho návratu z Moravy vypukla, jak vypravuje Kristián, pohanská vzpoura, které se do čela postavil jakýsi velmož Strojmír, který se vrátil z německého exilu.

„Ale svrchu řečený lid, setrvávaje ve své nepravosti, nějakého vévodu Strojmíra, jehož jméno se do latiny překládá rege pacem, a který uprchnuv ze své země žil jako vyhnanec u Němců, přivede zpět domů, vypraviv pro něho poselství, a ustanoví si ho knížetem.”

No prosím! Uzurpátor si přijde z ciziny, kde měl bezpochyby určitou podporu a jejíž zájmy měl zřejmě prosazovat, využije nepokoj vyvolaný pohanskou vzpourou a zmocní se vlády. Ale je tu háček.

Strojmír totiž „ačkoli z nich pocházel, zapomněl v dlouhém vyhnanství mluvit svou rodnou řečí.”

Těžko si asi můžeme představit, že by někdo v cizině úplně zapomněl svou mateřštinu, spíše občas hledal slova a chytil nějaký ten akcent, ale takhle to vypadá, že mnozí z jeho původních příznivců prokoukli cizí zájem, který hodlal prosazovat. Ale pozor! Kristián nám tímto sdělením říká něco nesmírně důležitého. On i jeho okolí si byli jednoznačně vědomi svého češství a vymezovali se vůči cizině. Nejen regionálně, ale i jazykově. Kristián byl, jak je zřejmé, vlastenec. Podobné city ale najdeme i později u významných osobností jako byl Kosmas, tak řečený Dalimil, Karel IV. nebo Viktorin Kornel ze Všehrd. Jednoznačně se tu ukazuje, že národ a národovectví není umělý konstrukt 18. či 19. století jak se nám někteří propagandisté a ideologové snaží namluvit. Že jde naopak o přirozené cítění sociální, kulturní a také politické sounáležitosti.

Příběh pokračuje zmínkou o vládě Spytihněva I., poté Vratislava I. a jeho sňatku se stodoranskou kněžnou Drahomírou. Tak nastupuje dějově navazující příběh první světice. Kněžny Ludmily. Kristián popisuje její zbožnost i vliv na syny Vratislava a Drahomíry, Václava a Boleslava, kteří jsou svěřeni do její výchovy. Vypráví o sporech mezi Drahomírou a Ludmilou, které motivuje nábožensky a odlišnými názory na výchovu obou kněžiců. Rozpory, jak je známo, vyvrcholily vraždou starší kněžny na Tetíně jakýmsi Tunnou a Gommonem. Zřejmě družiníky kněžny Drahomíry severského původu. Autor pak samozřejmě líčí zázraky potvrzující Ludmilinu svatost a přechází k životu a skutkům knížete Václava. Jistěže zdůrazňuje jeho zbožnost a dobré skutky, ale také do legendy proniká realita doby.

„A jestliže se mu někdy stalo, jako knížeti, když mezi takovými zvířaty hodoval, že se večer mimo svůj obyčej hojněji napil, jakmile se druhý den ráno vzbudil, spěchal co nejrychleji do kostela a svléknuv nejlepší roucho, jaké na sobě měl, dal je kterémukoli knězi nebo klerikovi, kterého tam našel, a padnuv mu k nohám, snažně ho prosil, aby se za něho zvlášť pobožně modlil ke Kristu Pánu…”

Nepochybně reálný obraz dvorského života v desátém století. Ostatně, mnozí z nás upřímné pokání po příliš veselých večerech jistě znají i z vlastní zkušenosti. A také se nemohu ubránit dojmu, že tu máme důvod ranní cesty do kostela při Václavové vraždě. Bylo to přece také po hodokvasu…

A tady je vyvrcholení celého děje, kterým nemůže být nic jiného, než světcovo martyrium. Kristián podrobně líčí incident vedoucí k usmrcení knížete, který vykládá jako úkladnou, předem připravenou politickou vraždu. Pro účely svatořečení je bezesporu tato verze nejvhodnější, ale nelze vyloučit, že ve skutečnosti šlo o náhodný incident s tragickými následky. Událost datuje do roku 929, v čemž se rozchází s jinými, dnes preferovanými názory, kladoucí boleslavskou vraždu do roku 935. Musíme si ale přiznat, že je právě v této věci poněkud nejasno.

Pokud by se měl Strachkvas narodit v den Václavova zabití, je dost těžké si představit, že by se mýlil v datu události. Tak totiž jeho narození datuje Kosmas. A víme, že Kosmas nebyl neomylný a mohl mít některé informace zkreslené, zaměnil třeba polského Boleslava Chrabrého s jiným Piastovcem, Měškem. Zrovna tak se mohl mýlit i v datu Strachkvasova narození. Jméno nebo snad přezdívka Strachkvas k takovému výkladu přímo svádí. Strašný kvas. Přitom původ přezdívky nebo jména nemusel s vraždou knížete vůbec souviset.

Po vylíčení následujících událostí, které znamenaly převrat v zemi a nástup Boleslava I., přechází autor k líčení zázraků. Vedle celkem obvyklých zázračných jevů v této kapitole najdeme i několik zajímavostí. Je tu například případ Václavova družiníka a mstitele Podivena, který se nakonec také stal mučedníkem a vystupuje tu i Václavova sestra Přibyslava. Je tu ale také událost nad jiné významná a běžným zázrakům se vymykající.

„Neboť jeden hrad, zvaný Kouřim, tenkrát ještě počtem lidu mocný, povstal a pokoušel se s knížetem, který v něm žil, postavit se na odpor tomuto světci.”

Jistě, jde o příběh, který zná později i Dalimil a ten uvádí dokonce jméno odbojného knížátka – Radslav. Kristián ho ještě nejmenuje. Po řadě potyček se Václavovo a kouřimské vojsko setkalo a mělo dojít k souboji obou vůdců. Kouřimský kníže se ale vzdal a Václavovi se podrobil, protože na jeho přilbici uviděl zářit zlatý kříž. Smířili se, byla uznána Václavova svrchovanost a kouřimský kníže zůstal dál ve své funkci.

Na první pohled se nám zdá poněkud nelogické, že událost a poměrně významná událost, která se odehrála ještě za Václavova života a upevnila nepochybně ústřední přemyslovskou moc se ocitla až zcela na konci textu po výčtu všech zázraků, světci připisovaných. Já si ale myslím, že právě toto svou logiku a symbolický význam má. Václav je tímto aktem potvrzen nejen jako světec ale zároveň jako sjednotitel země a navíc s podporou božské moci. Právě v závěru celé legendy je takto zdůrazněna jednota vlády a víry a to v rukou Přemyslovců. Navíc bez usmrcení protivníka relativně nenásilným způsobem. Prostě konec korunuje dílo.

Kristián, ať už to byl Boleslavův syn Strachkvas nebo někdo ze Slavníkova rodu, po sobě zanechal literární práci zcela mimořádného významu. Nebyla to jen běžná legenda, kterých bylo sepsáno jeho předchůdci, současníky a pokračovateli více, nebyl to jen život svatých. Bylo to dílo vyjadřující státní a dynastickou ideu a vyjadřující v jistém smyslu také českou národní identitu. Zároveň tu autor položil základ k psaným dějinám a tím i k rozvinutí dějepisné literární tradice, které se později chopili takové osobnosti jako byl Kosmas, jeho pokračovatelé, Vincencius a další.

V moderní době měl ale Kristián a jeho legenda namále. Mimořádnost jeho díla vzbudila podezření. Napoprvé u Josefa Dobrovského, ale i u pozdějších historiků nové doby. Uvažovalo se o tom, že legenda vznikla později než v desátém století. Snad ve dvanáctém nebo později. Zkrátka že jde o padělek, ale padělek středověký. Věci se ale ujal historik Josef Pekař, který legendu podrobil důkladnému rozboru a námitky proti staršímu původu legendy přesvědčivě vyvrátil. Ocenil i její význam jako historického díla své doby. Označil ji jako první českou kroniku. A myslím, že docela oprávněně. A tak se zase ukazuje, že má smysl číst i starší a to i o hodně starší literaturu. Stále má co říci a to nejen o době, kdy vznikla nebo kterou popisuje, ale i o nás samých a naší přítomnosti.

Zdroje:

Vložil: Jiří Pondělíček