|
„Romské děti nikdo žrát nebude!“
Ombudsman pro začleňování Romů a Sintů uhasil rezolutním gestem cigaretu. Päwek podobnou reakci čekal, přesto ho diskuze začínala unavovat, nebyl zvyklý na odpor, zatím si nikdo po dobu jeho úřadování v roli českého prezidenta stavět jeho návrhům takto rezolutně na odpor nedovolil.
„Buďte rozumný, nejde o nic, co by mělo Romy poškodit.“
„A co Sinty?“
„Sinty už vůbec ne.“
„A víte vy vůbec, jaký je mezi nimi rozdíl?“
„Poučte mě.“
„Sintové jsou romská etnická skupina, která se zdržuje od konce středověku v západoevropském prostoru. Pojmem – oficiálním a politicky korektním – Sintové (v němčině: jednotné číslo Sinto, množné číslo Sinti) se označují němečtí Romové. Jméno se odvozuje pravděpodobně od indické provincie Sind a řeky Sindhu.“
„Takže Sintové jsou vlastně Romové a bohatě by stačilo říkat jen Romové?“
Ombudsman pro začleňování Romů a Sintů si zapálil další cigaretu. Viděl na prezidentu Petrovi, jak ho to irituje, ale byl tak zvyklý z doby návštěv u jeho předchůdce a nehodlal se své výsady vzdát. Vdechl kouř a měl tolik dobré vůle, že ho vyfoukl mimo obličej toho TGM z Wishe.
„A proč tedy říkáte LGBTQ+ když by stačilo bohatě říci jen buzny?“
Prezident Pavel zalapal po dechu. Jednak kouř z té partyzánky doputoval až k němu a začal se mu snášet na ježka, navíc jako ambasador iniciativy Jsme fér – chceme manželství pro všechny, nemohl mlčet.
„Pane Kotláre, buďte prosím korektní.“ Pohlédl směrem ke svému poradci, aby zjistil, zda řekl vše dostatečně jasně. To pro případ, že by se někdy tento rozhovor dostal k někomu z woke fronty a jeho odpovědí by se začala zabývat jejich úderka. Jako bývalý rozvědčík věděl, že to není vyloučeno. Poradce jen ústy vykroužil jediné přídavné jméno. „Politicky korektní,“ doplnil pohotově prezident.
„Chábr dělá maso ve stylu. To bude pochutnáníčko, co? Styl styl,“ byl odpálkován obratem. Marná sláva, když došlo na jemnou vyjednávací taktiku, ombudsman Kotlár byl nepřekonatelný.
„Slíbil jsem jim, že každá rodina s vyšším počtem dětí, než sedm, odevzdá každé sedmé ještě v kojeneckém věku do Afriky. Tím přece není řečeno, že jde o Romy. A Sinty,“ dodal rychle.
„A kolik gádžů má víc dětí, než sedum, he?“
Přítel po boku vsunul před prezidenta jeho oblíbené zelené složky. Konečně mohl přestat mluvit sám za sebe a něco chytrého přečíst. Bryskně proto ocitoval.
„Rozdíl v porodnosti činil na konci 80. let, kdy to bylo možné naposledy zjistit, 3,5 dětí na romskou rodinu oproti 1,7 dětí na rodinu průměrnou. To jsou dva základní důvody, které vedou k závěru, že se počet etnických Romů v české populaci bude dále zvyšovat. Jde o tendenci stálou – počet Romů se za 30 let, tj. od roku 1970 v České republice zvýšil zhruba na trojnásobek až čtyřnásobek.“
„Tak,“ ombudsman dokouřil a zvedl se. „A já si na vás jako zástupce komunity budu stěžovat u Evropského soudu pro lidská práva. Nezapomeňte, že už v roce 2007 vydali rozhodnutí upozorňující na diskriminaci romských dětí v českých školách. Vycházeli přitom z údajů, že více než 50 % všech žáků speciálních škol tvoří Romové.“ A práskl za sebou dveřmi Vladislavského sálu až několik štukových struktur české minulosti opadalo. Prostě jako vždy ve stylu.
Prezident Pavel Petr vztekle odsunul čpící popelník, prohry nesnášel. Když při své návštěvě – bylo to na lovu Hitlero – v subsaharské Africe zvěděl, že v suchem postiženém Somálsku, Etiopii a Keni umírá jeden člověk hlady každých 48 sekund, okamžitě přišel s akčním plánem. Vyřešit zásadní světové problémy si přece předsevzal v ten samým moment, kdy skládal prezidentský slib. „Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ A být fér je přece v zájmu lidu. Proto přišel s onou nezpochybnitelnou koncepcí.
Myšlenka to byla ve své genialitě jednoduchá. Všichni se shodneme, že bílá Evropa dluží černé Africe mnoho. Černá Afrika hladoví. Bílá Evropa žije v přepychu. Jak stručně a jasně napsal už v roce 2017 server ČT24 „Nemít děti je nejlepší cesta, jak zpomalit změny klimatu, ukazuje studie.“ A s moudrou logikou veřejnoprávního mudrce pokračoval:
„Řada lidí se snaží dělat spoustu drobností pro to, aby měli co nejnižší uhlíkovou stopu: tím, že používají hybridní automobily, recyklují nebo přecházejí k úsporným žárovkám. Z výzkumu zveřejněného v odborném časopise Enviromental Research Letters vyplývá, že všechny tyto činnosti mají reálně jen zcela minimální dopad. Jediné dvě činnosti, které mohou nějak pomoci, jsou přestat používat automobil a ještě více nemít takové množství potomků.“
Jenže ani kdybychom si už od zítřka zakázali děti my všichni v České republice, vysychající Afrika hladovět nepřestane. Proto bílí evropští rozmařilci, kteří mají více než šest dětí, odevzdají každého sedmého kojence do Afriky na hamburgery. Odlehčí se tak nejen Gaie, ale především se tak odčiní krutosti, kterých se Evropa napáchala za ta staletí na černém kontinentu bezpočet. Každý, komu po návratu do EU prezident svůj koncept nastínil, užasl. Samozřejmě byl zdrojem údivu potenciál tohoto velkorysého a bezpochyby férového nápadu. Přebytečné zdroje mateřských žláz po odebrání dětí budou snadno odsáty a v udržitelných skleněných lahvích expedovány africkým matkám. Provolávání slávy, potlesk. Alespoň tak si to prezident maloval, než narazil na doc. PhDr. Dr. phil. Jaroslava Kotlára, CSc., toho času ombudsmana Romů a Sintů.
Na stole hned vedle popelníku zazvonil telefon. „Tady redakce České televize, pane prezidente, je pravda, že…“
Čtrnáct dní v kuse, takřka minutu po minutě prožil prezident Pavel Petr stylem „Moves Like Jagger.“ Odpovídal na otázky novinářů doslova z celého světa. Všichni bez výjimky chtěli vědět, zda se nezbláznil. Koho příčetného by mohlo napadnout pomoci planetě a Africe příkrmem z evropských nemluvňat? Patnáctý den se narativ začal měnit. Klaus Martin Schwab, prezident Světového ekonomického fóra se v jakési hotelové restauraci náhodně setkal s Schwartzem Györgym známým též pod nikem George Soros a oba se shodli na tom, že na návrhu českého vizionáře by mohlo něco být. Možná by se dokonce o jeho návrhu mohlo uvažovat, pokud by z něj byli vyloučeni Romové, Sintové a Aškenázové. Někde mezi gulášem z bílého kaviáru jeseterů – albínů a celotělovou masáží arganovým olejem se shodli, že vše proberou s 12. předsedkyní Evropské komise Ursulou Gertrudou von der Leyenovou. Německá rekordmanka v pochodu ministerstvy a se sedmi dětmi i hrdá držitelka pomyslné medaile za mateřství a vítězka nad Magdou Goebbelsovou, která jich měla s ministrem propagandy celkem jenom šest, pro ně byla svým názorem směrodatná.
Za týden na to se uskutečnila krátká návštěva na Pražském hradě. Oproti těm předchozím, kdy byl 108čkou pochválen za své principiální postoje, z nichž ten všechnopártymanželský, doplnil ještě svým bruselským prohlášením „Přijměme Istanbulskou úmluvu co nejdřív“ a podporou korespondenční volby, se tentokrát přední havloid země sunul k matce rekordmance s mírnými obavami. Trochu se obával, co mu řekne, když právě ona by v jeho koncepci sedmého dítěte musela do Afriky toho posledního ze svých sedmi potomků odeslat ke zkrmení. Nebude se na něj zlobit? Nezvítězí mateřská láska nad státnickou velkorysostí? Opak byl pravdou.
„Pavlíčku, tvůj nápad je jako vždy geniální,“ zaševelila Uršulka, když ručku v generálské tlapě pózovali před fotografy. „Věnovat každého sedmého evropského kojence hladovým krčkům Africe je fér, to je mnohem radikálnější, než si zlikvidovat průmysl filozofií bezuhlíkovosti, tvůj nápad je mnohem dál, společně ukážeme světu novou míru evropské velkorysosti. Jsme předvoj lidskosti!“
„Děkuji ti, věděl jsem, že ty mne pochopíš, Uršulko,“ zaševelil radostně prezident Petr a pro novináře nahlas dodal „Oceňuji její konzistenci a odvahu při vyjadřování názorů, které ne vždy jsou přijímány s jednomyslným pochopením.“
„Už jsem svého nejmladšího nechala nasáčkovat v granulích,“ špitla hrdě Ursula.
Prezident Pavel Petr polkl. Zrak se mu zalil vláhou. Je tak krásné být fér.
|