„Androš ve smokasu“ aneb Spisovatel Jáchym Topol na červeném festivalovém koberci. FOTO TÝDNE

Foto: KVIFF (stejně jako ostatní snímky v článku, pokud není uvedeno jinak)

Popisek: Jáchym Topol ve Varech

Ač většina čtenářů v anketě tvrdí, že je jim MFF v Karlových Varech úplně fu©k, při veškeré úctě, tak úplně jim to nevěřím. Je TAK lidské kouknout se na hvězdy, ať už nádherně vyparáděné, anebo – a to spíše – v róbách, na nichž si módní policie nabrousila své sarkastické pero, no ne? Já tedy zvědavá jsem, jak lázeňská veverka, a tak denně projíždím tiskový a fotoservis festivalu. Jednak abych našla fotky k dennímu, velmi osobnímu „zpravodajství“ našeho Viktora Horáka, druhak – bavím se tím. Tak jsem objevila nejznámějšího spisovatele z tak zvané druhé vlny undergroundu, Jáchyma Topola, kterak v dokonalém smokingu korzuje po Thermalu. Moc by mne zajímalo, zda je ten smokas jeho, či půjčený, ale nepovedlo se mi ho dohonit, abych mu tuto kruciální otázku mohla položit.

Ono tedy jde vlastně o Citlivého člověka. Což je Jáchymův poslední vydaný román, podle něhož natočil režisér Tomáš Klein film, no a ten je jedním ze dvou českých zástupců v Hlavní soutěži MFF. Což s sebou nese návštěvu Varů, pózování se všemi spolutvůrci na pódiu Thermalu před promítáním a jiné společenské špumprnágle. (Zde musím přidat ještě jedno foto, jež se mi zdá dosti příznačné – jak rejža vede svou početnou delegaci jak káčátka do zákulisí a hned za ním kráčí Jáchym – jako by šel na popravu 😊).

Docela srandovní, že jo?

Napřed ale ke knize, která to vše začala… Jáchym Topol (mimochodem, narodil se ve stejném roce jako já, 1962), básník, prozaik, hudebník a žurnalista se stal v říjnu roku 2017 za román Citlivý člověk laureátem Státní ceny za literaturu. Citlivý člověk je tedy jeho dosud poslední velký román, po Sestře, Andělu a románu Chladnou zemí.

Hrdinové Topolova románu, kočovný herec Táta se svou alkoholickou ženou a dvěma synky, křižují Evropou, aby se pokusili nalézt staronový domov na březích Sázavy. Cestu jim kříží postavy spřízněné i protivné, mezi mnoha dalšími ryšavá kurvička Světlana a její milý Kája z vymahačského klanu Baštů, který se v zuřivých bitkách utkává s Bizonovou motorkářskou tlupou. Topolův dobrodružný román ze současnosti se dotýká v zemité grotesce témat, která znepokojují lidstvo odjakživa, jako jsou víra, stárnutí, smysl života, sebevražda, láska, rodičovství, i těch, která patří k právě žhavým – „stěhování národů“, politická korektnost, krymský konflikt, meze politiky… A žádné z nich není natolik nedotknutelné, aby nemohlo být pomocí rafinovaně a osvěživě používaného jazyka, plného odkazů, podprahových vláken a asociací, zironizováno a obráceno z líce na rub a zase nazpátek. Román Citlivý člověk je komický a brutální, chytře chlípný, karnevalový a zároveň přísně organizovaný. Je to reportáž z odvrácené strany života, groteska o nacházení Boha a lidské jiskry v nejpustších brlozích, kniha o existenciální pouti, kde je i v těch nejšílenějších pasážích oživující ingrediencí láska anebo touha po ní, praví oficiální anotace. V roce 2017 vydal Torst, počet stran 360, cena 299,-. Kniha je stále k dispozici, vyšla i jako ekniha a audiokniha. Obálka se svolením Torst

Šary Vary

Kleinův film, o němž již byla řeč, bude mít oficiální kinopremiéru až 5. října 2023. Nyní ho tedy shlédli jako první diváci ve Varech, má již na Seznamu recenzi, což není úplně košer, protože recenze se dávají AŽ po oficiální premiéře v kinech, nicméně – všichni se shodují, že to není mainstreamový kousek, ale je velmi, velmi silný, mnohem povedenější než Sestra Víta Pancíře. A to je Citlivý člověk Kleinův celovečerní debut, byť se učil od velmistra, je podepsán jako spolurežisér pod posledním snímkem Jana Němce Vlk z Královských Vinohrad (pro pořádek - i Anděl byl zfilmován; Vladimírem Michálkem v roce 2000 coby Anděl Exit).       

Snímek z filmu Citlivý člověk... K románu Citlivý člověk Jáchym v rozhovoru řekl: „Já tu knihu mám pořád rád, což je bezvadný. To se může stát, že tě pak ta kniha nebaví. Nečtu ji tedy znovu, ale absolvoval jsem s ní obrovské množství autorských čtení všude po republice a myslím si, že jedna z těch věcí, která mě vždycky zdrží od psaní další knížky, je vlastně život té, která vyšla předtím. A já se opravdu strašně raduju, že tahleta knížka, i když ji přeložit je hodně těžké a trvá to dlouho, vyšla i v řadě jazyků, že jsem ji tedy uváděl v Berlíně a v Paříži a ve Vilniusu a já nevím kde a poslední vydání ve Velké Británii, které ale bylo uvedené celkem nedávno v Londýně a v Oxfordu a ta knížka dokonce byla i převedena na divadelní prkna, dokonce dvě divadelní hry vznikly. U toho jsem také trochu byl.“

„Temně groteskní drama se odehrává na více cestách. Té hmatatelné, tu kruté, tu bláznivé, po níž se pokouší vrátit domů kočovný herec Táta Mour se svou ženou Mámou a dvěma syny, ale i pomyslné, ještě klikatější a prašnější, na níž se sváří často imponující duševní mladost (či nezralost, řekl by škarohlíd) s životními okolnostmi nutícími protagonistu ke zmoudření. Úzkostná i bujará kinematografická féerie o lásce, strachu z osamění a pohledech synů upřených na otce,“ tuto anotaci k filmu jsem vzala na KVIFF. 

Snímek z filmu Citlivý člověk... 

Jonáš Zbořil, který udělal před pár dny s Jáchymem velký rozhovor na Seznam Zprávy, k tomu na Twitteru poznamenal: „Citlivý člověk, filmová adaptace románu Jáchyma Topola od Tomáše Kleina. Muselo být těžké natočit film podle díla, které kašle na logiku narace, kde většina scén začíná náhodným setkáním a postavy jsou spíš literární konstrukty. Přesto to nedopadlo zle.“ V recenzi pak byl ještě laskavější: „Citlivý člověk režiséra Tomáše Kleina není pro každého. Přesto by byla škoda, kdyby v kinech zapadnul. Místy je neúnosný, místy dojemný - a každopádně se zaryje do paměti. Citlivý člověk není film pro všechny. Na festivalu ve Varech dost zažívá své nejhezčí chvíle, tolik pozornosti se mu možná už nedostane. Není to ani film dokonalý. Stopáž mohla být nejméně o půl hodiny kratší. Přesto je to výjimečný počin, který těžce uchopitelnou předlohu dokázal na plátno převést velmi přesvědčivě. Slovy nejdůležitější a nejdojemnější repliky filmu: „Tak jo.““

Pocity jak žiletky?

K samotnému autorovi už jen krátce. Ve svých sociálních bublinách je jednak známý jak falešnej pětník, a kromě toho to nechci neúnosně natahovat, protože Jáchym Topol je mimořádně psavý, kromě románů napsal x básní, písňové texty, pracoval i jako novinář v Respektu, nyní je zaměstnaný v Knihovně Václava Havla.

Delegace k filmu na červeném tepichu před Thermalem, to muší být... Ad Kleinův film: „Režisér Tomáš Klein to, myslím, udělal prostě výborně, je to, jakoby mi vyfotografoval hlavu. I když se vždycky zdráhám a cukám a odmítám, stejně jsem u toho filmu nějak byl přítomný. Než se ten film začal pořádně natáčet, herci byli u mě v domě na Sázavě, kde jsem Citlivého člověka napsal,“ poznamenal ve zmíněném rozhovoru Topol. Na snímku herečka Alexandra Borbely, Jiří Lábus, Jáchym Topol a Vladimír Javorský.

Jáchym Topol je syn básníka a dramatika Josefa Topola a Jiřiny Topolové (dcery spisovatele Karla Schulze, co napsal ultra známý román Kámen a bolest). Se svojí ženou Barbarou Topolovou – Mazáčovou a dvěma dcerami, Marií a Josefínou, žije v Praze. Jáchym studoval na gymnáziu v Praze – Radotíně, kde byl v roce 1977 zvolen „králem gymplu“. Maturoval v roce 1981. V letech 1981–1982 studoval na střední škole sociálně právní, ale studium nedokončil. (Což zopakoval pak ještě jednou, na UK, kde se vrhl v devadesátých letech na etnologii, aby opět odešel bez titulu). Pracoval jako skladník, topič a nosič uhlí. Od roku 1986 až do roku 1990 pobíral invalidní důchod. A začal fungovat v samizdatové kultuře, velmi plodně.

Z těch známějších to bylo v roce 1985 založení edice Mozková mrtvice a vznik časopisu Jednou nohou, po pěti číslech přejmenovaném na Revolver Revue. Na jaře 1989 stál spolu s Ivanem Lamperem, Janem Rumlem a Zbyňkem Petráčkem při zrodu politického časopisu Sport, který se po transformaci změnil v Informační servis. Úvodní 1. číslo vyšlo 21. listopadu 1989. Během roku 1990 se Informační servis změnil v Respekt. Zde byl Jáchym Topol až do roku 1991 redaktorem (pak opět mezi lety 2005–2007). Současně působil do roku 1993 jako šéfredaktor a do roku 1994 jako redaktor Revolver Revue. V období 1994 – 2005 si zvolil svobodné povolání. Rok 2008 strávil na tvůrčím stipendiu v Berlíně. V letech 2009-2011 působil v redakci deníku Lidové noviny, od roku 2011 pracuje jako programový ředitel Knihovny Václava Havla… Na Wikipedii pak následuje dlouhatánský oddíl jeho literárních prací, do toho zde nepůjdu, neboť bychom se konce nedobrali.

Delegace k filmu v Thermalu před publikem... Rozhovor Jonáše Zbořila je dlouhatánský, mne ale ještě zaujala Jáchymova poznámka k undergroundu: „Český underground, na rozdíl od podobných uskupení třeba v Polsku, hodně tíhnul ke křesťanství, ať už to byli katolíci nebo evangelíci. Taky ty největší divočáci kolem kapely, třeba Plastic People, se k náboženství vždycky dostávali. Pavel Zajíček z DG 307 je ve svých textech někdy až biblicky prorocký. To je právě to, že underground má nějaký vnitřek, jádro, které je dodnes žhavé. Ale dostat se k němu je těžké. Jde to jenom osobní cestou, osobním zájmem a zkoumáním. Z undergroundu zůstala nálepka toho divokého pivního řevu, to tak skoro vždycky bývá. Ale kdyby ta věc nebyla silná uvnitř, tak nepřežije ani pár let. Že do sebe někdo lije pivo, má dlouhý vlasy a řve, to je povrchní nálepka, která nevystačí. Taky si myslím, že věřící lidi v sobě mají určitou cudnost. I když v tom undergroundu byl třeba Sváťa Karásek, pověstný farář, nebo Vratislav Brabenec, který studoval bohosloví. Ta cudnost brání někde se bít v prsa a volat: já jsem věřící. Spíš to necháváš v tom řevu.“ 

Ještě je ale slušné zmínit, že ceny a vyznamenání, jichž je nositelem, pokud je tedy doma skladuje, vyžadují patrně samostatný kumbál. Tu první dostal již ve svých šestadvaceti - básnická sbírka Miluju tě k zbláznění byla odměněna Cenou Toma Stopparda (1988). Román Sestra získal prestižní Cenu Egona Hostovského (1994), v anketě Lidových novin byl román Kloktat dehet zvolen Knihou roku 2005. V září 2010 se Jáchym Topol stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta. V září 2015 byl oceněn Vilenickou cenou, kterou mu udělil Slovinský svaz spisovatelů za mimořádnou literární činnost ve střední Evropě. Ministerstvo obrany ocenilo v září 2017 Jáchyma Topola, jako účastníka třetího odboje, odznakem a pamětním dekretem za šíření samizdatového tisku a účastí na protestech proti komunistickému režimu. V říjnu 2017 převzal Jáchym Topol z rukou ministra kultury Daniela Hermana Státní cenu za literaturu. Cenu obdržel za román Citlivý člověk s přihlédnutím k dosavadnímu dílu.

Vložil: Anička Vančová