Historie 20. století zapsaná do života jedné ženy. Anna Frajlich a její útěky před zlem

Foto: Dylan Zajac / Wikimedia

Popisek: Anna Frajlich

DO HLOUBKY Anna Frajlich: její život jako kdyby přiložili přes kopírák k dějinám 20. století. Cíl experimentu? Co to s člověkem udělá, když pozná zlo lidského pokolení, ale zároveň jeho krásu a vynalézavost? Vznikne básnířka, která řeší existenciální otázky, která se točí v čase a strachu, která dochází k chápání krásy jako součásti definice života. Experiment proběhl, místo uzlíku nervů ovšem stvořil hlubokého člověka.

Židovští rodiče Anny Frajlich pocházeli z tehdy polského města Lvov. A Lvov, to je z hlediska lidské hlouposti velké nadělení. Nádherné město, které v historii zastávalo roli kulturního i obchodního centra, se během několika málo let začátku 20. století ocitlo při prolévání krve a se ztrátou civilizovanosti v polských, sovětských, německých a nakonec ukrajinských rukou (kde zůstalo doposud). V roce 1939 v závislosti na podepsaném paktu Ribbentrop – Molotov, kdy Německo a Sovětský svaz roztrhaly na dvě části nezávislé Polsko, spadl Lvov do sféry sovětské moci. A začaly se dít věci.

Sověti v rámci vlastní antisemitské politiky bourali židovské rodiny a obce. Brali jim kořeny a posílali je na předem určená místa. A tak otec Anny, Psachie Frajlich, technik, se ocitl v Lysvě v Permské oblasti v SSSR, zatímco její matka Amalia skončila v Kyrgyzstánu, kde se Anna narodila. Sejít se rodina mohla až v roce 1943 za Uralem ve městě Lysva. Po skončení druhé světové války rodina přesídlila do města Štětín na západě Polska. Co nejdál od Sovětského svazu. Ale přesto ne dost, protože bolševická stvůra se činila i ve Štětíně.

Ve Štětíně v roce 1958 Anna Frajlich debutovala básněmi v periodikách Głos Szczeciński („Štětínský hlas“) a Nasz Głos („Náš hlas“ – příloha Fołks Sztyme; po dlouhou dobu jediné noviny vydávané v Polsku v jidiš).

Anna Frajlich vystudovala na Varšavské univerzitě polonistiku. Jenže Polsko v tu dobu spadalo pod sovětský vliv a v zemi se šířila další vlna absurdního antisemitismu podporovaná z rudého Kremlu. Vždyť náboženství je opium lidstva, znělo z bašty socialismu. Anna Frajlich byla mocí donucena k emigraci. I se svým manželem a synem utekla do USA.

Zpočátku byla učitelkou polského jazyka na Stony Brook State University, spolupracovala také s rozhlasovou stanicí Svobodná Evropa (odkud i do tehdejšího Československa vysílali naši exulanti). Navázala spolupráci s londýnským časopisem Wiadomości („Zprávy“) a newyorskými novinami Nowy Dziennik („Nový deník“). V roce 1982 začala vyučovat polskou literaturu na Columbijské univerzitě v New Yorku a v roce 1991 obhájila doktorskou práci na New York University Slavic Studies. Je členem Výboru americké pobočky PEN-Clubu Center for Writers in Exile.

Wojciech Ligęza, polský literární vědec, kritik a profesor dějin polské literatury 20. století na Jagellonské univerzitě o její tvorbě řekl: „V básních Anny Frajlich vytváří kategorie obydlí soukromou kroniku, spouští úvahy o ztraceném, plynoucím a znovunabytém čase. ... Úvahy o minulé a současné historii nevedou k přehnaně optimistickým prognózám. Souboj s odpudivým a fascinujícím městem, který se odehrává v říši ducha, se znovu a znovu vrací jako poetické téma. Úzkost z bloudění a strach z bezdomovectví však pocity řečnice plně nenaplňují, neboť v prostorách, které navštěvuje, nachází enklávy krásy stále častěji.“ Pregnantně řečené pochopení života jako souboru hrůz, které vedou k hledání a pozdějšímu nacházení klidu. Ale i takové hledání je vlastně jen sen, který se umí proměnit v noční můru. Dějiny nám takové noční můry předváděly každou chvíli. I dnešní doba bude tvořit básníky bolesti a utrpení. I dnešní doba páchne krví a nespravedlností. 

Život ve 20. století. Neuvěřitelný vývoj lidského vědění, umění, kultury, technického rozvoje, ale také rozvoj bestiality dovedené až do průmyslových rozměrů se svými továrnami na smrt a gulagy, popravami, nucenými pracemi, kriminály naplněnými vězni svědomí a svobody. Století rozkvětu i století totalit. Století rozporů lidské civilizace, kdy mezi sebou zápolilo to nejvyšší s tím nejnižším. A v tom, zdánlivě jako jeden malý člověk z miliard dalších, ční Anna Frajlich a snaží se popsat a pochopit člověka a jeho osud. Soukolí smrti v nespoutanosti života. Osud nás, lidí. 

Anna Frajlich vydala sbírky poezie Aby wiatr namalować („K namalování větru“; 1976 Londýn); Tylko ziemia („Jenom země“; 1979 Londýn); Indian Summer („Indiánské léto“; 1982 Albany, N. Y.); Który las („Který les“; 1986 Londýn); Drzewo za oknem („Strom za oknem“; básnický arch, New York, 1991); Ogrodem i ogrodzeniem („Zahradou a plotem“; 1993 Warszawa); Jeszcze w drodze („Stále na cestě“; 1994 Warszawa); W słońcu listopada („V listopadovém slunci“; 2000 Kraków); Znów szuka mnie wiatr („Vítr mě zase hledá“; 2001 Warszawa) a dvojjazyčný, polsko-anglický výbor básní v překladu Reginy Grol-Prokopczyk Between Dawn and the Wind („Mezi úsvitem a větrem“; 1991, Austin, Texas). V r. 1981 obdržela Cenu Nadace Kościelských ve Švýcarsku.

V roce 2018 vyšel výběr z jejích básní v překladu Marcina Wyrembelského do italštiny „Un oceano tra di noi“ a kolektivní monografie věnovaná jejímu dílu „Tady jsem/žiju svůj vlastní život. Studie a skici k dílu Anny Frajlich" editovali Wojciech Ligęza a Jolanta Pasterska. V roce 2021 vyšla sbírka její poezie „Ім'я батька“ (Jméno otce), kterou do ukrajinštiny přeložil Vasyl Machna, a „El Tiempo No Es Un Collar de Perlas“ přeložila Elżbieta Bortkiewicz do španělštiny. V češtině jí dosud nic nevyšlo.

Zdroje: Wikipedia, KulturaParyska.com, ZamekLublin.pl, Libor Martinek

Vložil: Kamil Fára