S „ruským světem“ se neustále odcizujeme a zaboucháváme si dveře k jakémukoli vzájemnému porozumění, říká překladatel z ruštiny Konstantin Šindelář

Foto: Se svolením Konstantina Šindeláře

Popisek: Konstantin Šindelář

ROZHOVORY NA OKRAJI O současné i minulé ruské sci-fi a fantastice si povídáme s Konstantinem Šindelářem, který z ruštiny přeložil mnoho dnes již klasických děl sovětské sci-fi, ale také díla současných ruských autorů žánru fantasy, jako například Sergeje Lukjaněnka a mnoha dalších.

Proč sci-fi, proč právě bratři Strugačtí?

Sci-fi pro mě nebyla láska na první pohled, a dokonce možná ani ne na ten druhý. Za dob útlého mládí jsem si prošel nějakými těmi verneovkami, jenže od nich jsem pak na delší dobu odbočil k mayovkám a k dobrodružné literatuře obecně. Vzpomínám si na první „stoprocentní“ sci-fi romány, které se mi dostaly do rukou, mohlo mi být tak dvanáct: Nonstop od Briana Aldisse a Je těžké být bohem právě od Arkadije a Borise Strugackých – a ani jeden se mi tenkrát nelíbil. Až po dlouhé a trnité literární cestě, která vedla například i přes dílo Raye Bradburyho, jsem se o dva tři roky později k Je těžké být bohem dostal znovu… no a tehdy už mi ta knížka absolutně učarovala. Potom jsem si postupně sehnal všechno, co se od Strugackých sehnat dalo, pokud možno v originále, a dočista jsem jim propadl. Netvrdím, že se mi líbí každá kniha, kterou napsali, ale i to, co se mi líbí méně, se mi pořád líbí více než spousta jiných věcí, abych to řekl co nejzamotaněji. No a o pár dalších let později se mi naskytla možnost překládat Strugacké pro nakladatelství Triton. Zbytek už je historie. Zatím nedokončená.

To, že překládáte z ruštiny, je zřejmé. Záhadou pro mne ale je, kde jste k té ruštině vlastně přišel?

Já se narodil v Moskvě. Máma se znovu vdala a přestěhovala se do ČR v roce 1988, to mi bylo sedm. Takže jsem ještě ve Svazu odchodil první třídu základky, kdežto zbytek mojí školní docházky už proběhl tady. Znalost ruštiny jsem si uchoval nejspíš proto, že jsem odmala hodně četl. Nějaké knihy v ruštině jsem si přivezl s sebou, něco mi vozili děda s babičkou, no později jsem si je už sháněl sám. Takže ruské knížky, nebo kolikrát třeba prostě překlady do ruštiny, dlouhé roky tvořily (a vlastně stále tvoří) nemalé procento z mojí celkové četby. Netvrdím, že je moje mluvená ruština bůhvíjaká, na tom přízvuku by se našlo, co zlepšovat, ovšem u psaných textů se mi prakticky nestává, že bych něčemu nerozuměl. A kdyby snad přece jenom, jsou tu slovníky a je tady internet.

Ono je těch záhad více. Třeba, kdo to vlastně v románu Piknik u cesty přistál a třeba také ten váš zájem o východní, ruskou vědeckofantastickou prózu a také o fantazy. Nepřekládal jste to náhodou vy pana Lukjaněnka?

Jak jsem říkal: Já četl v ruštině hodně, mimo jiné i tu fantastiku, když jsem tomuhle žánru konečně přišel na chuť. Nebudu tvrdit, že je celá východní fantastika úplně jiná než celá západní fantastika – ono to takhle zjednodušeně nefunguje. Ale často tam na východě ve sci-fi vidím takový ten hezký lidský aspekt: Pokročilé technologie – jasně. Mezihvězdné lety – určitě. Neznámé planety – každopádně. Jenže klíčový důraz je kladený na člověka a na to, jak zůstává ve své podstatě stejný, ať už v minulosti nebo v budoucnosti. A to se mi tuze moc zamlouvá. Nejenom u Strugackých, ale z těch ruských sci-fi klasiků taky u Jefremova, u Bulyčova, u Severa Gansovského a dalších.

Od Sergeje Lukjaněnka jsem přeložil, tuším, tři romány, a zrovna ne ty, které bych doopravdy překládat chtěl. Mně se moc líbilo, jak psával v 90. letech, Noční hlídka, Bludiště odrazů, Rytíři Čtyřiceti ostrovů, a tak. A taky má spoustu chytrých, zajímavých povídek – tahle část jeho tvorby zůstává v češtině prakticky nezmapovaná. Jenže tím, jak píše v posledních, řekněme, patnácti letech, tak tím mě prakticky přestal zajímat. On se hodně opakuje, vykrádá se, nehledá nové cesty, úplně ztratil schopnost mě překvapit, což je zrovna u autora fantastiky obzvlášť velká vada na kráse. A ani to převádění jeho knížek do češtiny už pro mě nebyla žádná velká výzva. Takže jsem jeho překládání přenechal mladším… no a nedlouho poté se Lukjaněnko pro svoje politické názory ocitl u českého nakladatele takříkajíc na indexu.

V Sovětském svazu se samozřejmě v Mosfilmu točilo hodně filmů. Také ty vědeckofantastické. Já pro některé z nich mám slabost stejně jako pro mnoho dalších starších filmů. Co vy?

Tady se, popel na moji hlavu, přiznám, že jsou moje znalosti mírně řečeno omezené. Holt o sobě možná dává vědět můj ročník narození. Mám rád Tarkovského filmy, samozřejmě: Stalkera i Solaris. Taky mám slabost pro Sannikovovu zemi, i když to je možná hlavně tím, že se mi hodně líbila předloha. A parádní atmosféru má podle mě půlhodinový kreslený film Průsmyk (Pereval), natočený podle první části románového diptychu Osada z pera Kira Bulyčova.

Mne ten váš zájem příliš nepřekvapuje. Jako mladý scifista jsem tehdy ještě za Husáka hltal východoevropskou sci-fi po kilech. Lema nebo třeba právě bratry Strugacké. Jak to s nimi bylo, že se tak kongeniálně doplňovali. Takových píšících dvojic, natož sourozeneckých, asi není mnoho. Já kromě těch dvou vlastně o žádné nevím.

No já nevím, jestli je to pro rusky psanou literaturu až jaksi symptomatické, ale ono je tam takových píšících dvojic vícero, byť tedy ne zrovna sourozeneckých. Tak třeba Marina a Sergej Djačenkovi, manželské duo z Ukrajiny, těm i tady u nás pár věcí (v mém překladu) vyšlo: třeba úžasný, ale obtížně uchopitelný Vita nostra. Anebo ještě Henry Lion Oldie, což je pseudonym další (na východě nesmírně oblíbené) ukrajinské spisovatelské dvojice, Dimitrije Gromova a Olega Ladyženského; ti dva píšou hlavně nejrůznějšími mýty inspirovanou fantasy, ale nevyhýbají se ani sci-fi. Ale jak to ti lidé dělají, že spolu dokážou psát, to mi tedy hlava nebere. Zřejmě to chce nějakou vyšší úroveň vzájemného porozumění, ze které se časem rodí něco na způsob jediné společné spisovatelské entity. Strugačtí to tak měli: Neustále spolu diskutovali, neustále si vyměňovali nápady, v jednom kuse se přeli… A pak si spolu sedli a na dva tři zátahy napsali třeba zrovna ten Piknik u cesty.

Tak mi prozraďte, které ty fantastické romány milujete?

Těch je taková spousta, že se skoro bojím dávat dohromady nějaký seznam, abych něco náhodou nevynechal. Ale když zavřu oči a zkusím pár titulů rychle vychrlit, tak to z ruské fantastiky budou od Strugackých Odsouzené město a Je těžké být bohem a od Bulyčova již zmiňovaná Osada – ty mě provázely od puberty k dospělosti. Četl jsem je mockrát a pokaždé jsem v nich našel něco nového. Z modernější ruské fantastiky mě nedávno hodně dojal román Vjačeslava Rybakova Škubni za provázek. A na co nikdy nezapomenu ze západní fantastiky? Pán prstenů, povídky od Howarda a od Bradburyho, ledasco od Le Guinové, Nádraží Perdido… Je toho spousta. A ještě dodám, že dnešní fantastika je žánr s nepřeberným množstvím podob, úrovní a odstínů. Každý si v ní najde něco svého, no a pokud vůbec někdy existoval důvod dívat se na fantastiku a její čtenáře skrz prsty, tak ten důvod už dávno, hodně dávno pominul.

Překladatelská práce je určitě náročná. Jak dlouho trvá překlad? Zejména ve vašem žánru se musíte potkávat z různými novotvary, slangem.

Já mám tu výhodu i nevýhodu, že mě překládání neživí, že je to jenom takový můj ne moc dobře placený koníček. Obdivuju lidi, kteří do toho šli naplno, ale zároveň jich taky trochu lituju, protože práce překladatele beletrie, byť nesmírně náročná a naplňující, není z finančního hlediska žádné terno. Kdežto já chodím normálně do práce a dostávám plat, no a ty svoje překlady dávám dohromady po večerech, po víkendech. Takže mi jeden trvá klidně pět nebo šest měsíců, nebo i víc – záleží na rozsahu dané knihy a na náročnosti textu. Ono když má člověk rodinu, což shodou okolností mám, tak je to z hlediska časové únosnosti už takhle někde na hraně, možná občas i kousek za ní.

Jo, a ještě k té náročnosti. Z hlediska takové té jazykové vytříbenosti a stylistických bakchanálií není převážná část fantastiky až na té úplně nejvyšší úrovni. Tohle z mé strany není urážení ani škatulkování, ono to totiž nemá nic společného s literárními kvalitami jako takovými, ale my se tady holt prostě nebavíme o Zločinu a trestu, o Bílé velrybě, případně o Infinite Jest. Jenže! Fantastika veškeré případné pohrdání i zkušenému harcovníkovi leckdy omlátí o hlavu, když dojde na překlady „mluvících jmen“, na novotvary, na vymýšlení celé té fantastické terminologie. Když jsem třeba nedávno od Strugackých překládal román Dravé věci naší doby, musel jsem si nad některými věcmi lámat hlavu znovu a znovu a znovu. Takže když si tuhle knihu přečtete, tak zjistíte, co je to křus a třepanda, kdo jsou to rmouti nebo artmani, a možná se dozvíte i něco více o roztažínkách.

A co ruská klasická literatura? Jak na tom s ní jste vy? Mnoha mým generačním souputníkům lezla na nervy vzhledem k tomu, že ruské okupační síly byly nepřehlédnutelně přítomné. Přinejmenším v Bruntále, kde jsem vyrůstal, se přehlédnou vážně nedaly. Překládáte pouze slovanské autory či také ty z jiných jazykových zón?

Ke klasice se člověk dost často dostane příliš brzy… a pak už nikdy. Třeba já se přes romány z 19. století, ale hádám, že asi i přes ty z pozdějšího období, musel na gymplu spíš prokousávat; nic moc mi neříkaly ani ty ruské, ani jakékoli jiné. Zlom přišel až o dost později, ruku v ruce s překlady beletrie. Aby člověk ze zdrojového textu do češtiny správně převedl všechny ty aluze, odkazy, narážky, takové to autorské pomrkávání, tak musí mít přehled o literatuře dané země, a to včetně – a možná dokonce především – té klasické. Takže ke klasice mě vlastně dotlačily překlady, a já se nestačil divit, jak jsou ty věci kolikrát dobré. A nemyslím tím jen tu nejklasičtější ruskou klasiku: Puškina, Tolstého nebo Šolochova. Mezi těmi v současné ruské literatuře nejhojněji citovaným a odkazovanými autory jsou i ti, kteří v naších končinách zase tolik známí nejsou. Takhle jsem se dostal k básníkům Brjusovovi nebo Gumiljovovi, k Saltykovovi, k Daniilu Charmsovi…

Co se mých překladů týče, tak jsem začínal s angličtinou, ale teď už roky dělám jen ruštinu, tedy mám-li k tomu příležitost. Jde mi to líp. A už koneckonců nepřekládám výhradně jenom fantastiku. Nově jsem do češtiny převedl také klasická díla (na pomezí dobrodružné beletrie a cestopisu) Vladimira Arseňjeva: Ussurijským krajem a Děrsu Uzala. A mimořádný zážitek mi přinesl překlad neskutečně barvité historické (a mysticky laděné) románové fresky Srdce tajgy od jednoho z nejuznávanějších ruských autorů současnosti, Alexeje Ivanova.

A důležitá otázka. Na čem právě pracujete?

Zrovna teď se s nakladatelstvím Triton snažíme vydat sérii nových překladů děl tady již několikrát zmiňovaných bratrů Strugackých. Ty původní, předrevoluční totiž nebyly vždy ideální, co se kvality týče, a navíc leckdy vycházely z osekaných, cenzurou pokřivených originálů. Tohle chceme napravit. Po Pikniku u cesty, Pondělí začíná v sobotu, Je těžké být bohem a Dravých věcech naší doby teď máme v úmyslu zkusit něco nového: Vydávat novely, které u nás byly původně publikovány jen jednou, hlavně v různých antologiích ze 70. a 80. let minulého století. A jelikož jsou ty novely příliš krátké, než abychom je vydávali samostatně, chceme je do každého svazku vkládat po dvou, a ještě k nim přihazovat jednu nebo dvě bonusové povídky, často v češtině dosud nepublikované. Zkrátka a dobře, zrovna teď pracuju na souborném vydání novel Pokus o útěk a Kluk z pekla; překlad už se překlápí do závěrečné fáze a samotná „minisbírka“ by snad mohla spatřit světlo světa začátkem roku 2024.

Jako rusista musíte vnímat vývoj situace v oblasti bývalého Sovětského svazu jako přinejmenším výrazně znepokojující.

Mě vlastně znepokojuje hned několik věcí. Například mě znepokojuje, že se s tímhle „ruským světem“ neustále odcizujeme a že si zaboucháváme dveře k jakémukoli vzájemnému porozumění. Ono totiž porozumění mezi státy a národy bez literární, nebo obecně kulturní výměny není možné. A teď tady máme nakladatelství, která vyhlásila stop stav na publikaci překladů z ruštiny (paradoxně to platí dokonce i pro díla ukrajinských autorů). Nebo tu máme nakladatelství, která raději místo literárních kvalit díla zkoumají politické názory jeho autora… Vlastně mám obavy, že když se dneska řekne „mladý překladatel z ruštiny“ (a teď myslím překladatel beletrie), tak už je to v podstatě oxymóron. Je jen minimum příležitostí k překládání beletrie z ruštiny, potažmo k tomu, aby si člověk zlepšoval své překladatelské dovednosti. A tohle se jinak než zaboucháváním kulturních dveří nazývat nedá. Abych citoval, nebo spíš parafrázoval už ani nevím koho: Nemusíme mít Rusko rádi, ale musíme mu rozumět. No a na tohle porozumění bude už brzy pozdě. Možná navždy. Dobře, navždy je asi příliš silné slovo. Pak tedy nadlouho.

Tak trochu s vámi musím souhlasit. Nehledě na současnou situaci na Východě, skutečně nelze šmahem přemalovat názvy mnohých ulic, jak se tomu děje. Totéž platí i o ruštině. Vzpomeňme kupříkladu na němčinu. Cožpak Goethe měl něco společného s nacistickými běsy 20 století? A Puškin s běsy století našeho?

Mnohokráte děkuji za zajímavé odpovědi a budu se těšit na další překlady z ruštiny, jelikož když mluví múzy, mlčí zbraně.

Vložil: Jiří Kačur