RECENZE Gabriel García Márquez, Devadesát dnů za železnou oponou. Nečekaná reportáž

Foto: Wikipedia Commons / volně k užití na internetu

Popisek: Dobová fotografie z 50. let

Carlos Fuentes, Paulo Coelho, Michail Bulgakov, Jorge Luis Borges, Haruki Murakami, Salman Rushdie a v neposlední řadě Gabriel García Márquez. To jsou nejvýznamnější protagonisté magického realismu.

Toho zvláštního literárního stylu, který mě roky děsí. Je těžký, je těžko uchopitelný, čtenáře vodí ze skutečnosti do snů nebo do mystiky. Je to zkrátka žánr, který ne každému sedí. Márquezova prakticky neznámá kniha Devadesát dnů za železnou oponou je však docela jiná. Neudělám chybu, když ji nazvu reportážní. Neudělám chybu, když ji označím za literaturu faktu. Ač ji chybí jasná data a nepracuje se zdroji, nevadí.

Málokdo totiž ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez, tehdy nepříliš známý mladý novinář, v komunistickém Československu. Byl původně pozván do Sovětského svazu na Světový festival mládeže, ale podařilo se mu tuhle „cestu na Východ“ rozšířit o návštěvu východního Německa, Polska, Maďarska a ČSSR.

Neměl jsem ani tušení, že tato kniha existuje. Srovnal bych ji s překvapením, jaké se dostavilo při četbě úzké prózy Plukovníkovi nemá kdo psát z roku 1961 (psali jsme).

V době, kdy byl čelní představitel jihoamerické literatury ve východní Evropě, mu bylo cirka třicet let a za sebou měl doposud jedinou publikovanou knihu: Všechnu špínu světa (1955). Pokud by někdo váhal, jde skutečně o držitele Nobelovy ceny z roku 1982 a autora Sto roků samoty, Lásky za časů cholery a Kroniky ohlášené smrti.

Foto Odeon, se svolením

„Poté, co jsem zcela svobodně projel Československo křížem krážem, mám dojem, že jediné, čím tu cizinci přitahují pozornost, jsou džíny. Lidi se zastavovali, upřímně se smáli a ptali se nás, z které planety jsme spadli, jen proto, že jsme na sobě měli džíny. Nejenže Češi nosí kvalitní oblečení, ale je tu patrná snaha oblékat se dobře. Viděl jsem tu mnoho žen oblečených stejně pěkně jako v Paříži. Cizinec v běžném oděvu tu může projít bez povšimnutí. V Sovětském svazu a dalších lidových demokraciích by si musel vzít hodně staré, obyčejné a nekvalitní oblečení, aby působil nenápadně.“

Pozorovací talent, jímž disponoval, je nepřenositelný.

García Márquez se svými dvěma přáteli cestuje přes Německo do Prahy, poté se vydává do Polska, SSSR, krátce do Maďarska, kde se ocitá jako jeden z minima svědků nástupu Kadárova režimu. Faktografie v jeho knize nehraje pražádnou roli. Autor, v tu dobu především novinář, přináší zejména svědectví o obyčejných životech. Soustředí se na kupé ve vlaku, na kafkovský přístup policistů, na návštěvníky kabaretů, na oblečení pražských žen a smutek těch maďarských.

Některé scenérie ve vás vyloženě ulpí: strohé odstavce o Osvětimi, příběh průvodčího cestou do Polska, tuhá Moskva, nepřístupní, snídající Němci, stará žena v Maďarsku, tamní „překladatelé“, kteří nemluví jinak než rodným jazykem.

Devadesát dnů za železnou oponou je neopakovatelné a excelentní dílo.

Odeonu patří velký dík, stejně jako Marianě Machové za skvělý překlad.

85 procent.

Vložil: Zdeněk Svoboda