Měl jsem pocit, že jsem selhal, že jsem okrajový autor, prozradil Literárnímu klubu Tobiáš Jirous. „Dítě undergroundu“ stříhá už druhou padesátku

Foto: Se svolením Tobiáše Jirouse (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Tobiáš Jirous, kojot z Libně, jak sám poznamenal

PŘEDSTAVUJEME Spisovatel, publicista, herec, produkční, hudebník, dýdžej, režisér, scenárista, ilustrátor, vyučený zahradník, noční vrátný, manžel, syn jedné matky a dvou otců. Originální osobnost české kultury nedávno oslavila jednapadesáté narozeniny, a to je příležitost k bilancování. Tobiáš Jirous přišel na svět v roce 1972 jako jedno z „Husákových dětí“. Coby potomkovi disidentů mu však husákovský režim nepřál.

Je synem historičky umění a básnířky Věry Jirousové, pozdější signatářky Charty 77. V kolonce otec má v rodném listě uvedeného Věřina tehdejšího manžela Ivana Martina Jirouse, známého v undergroundu pod přezdívkou Magor. Tobiášovým biologickým otcem však byl psycholog a filozof Jiří Němec, manžel disidentky Dany Němcové. Už počátky života Tobiáše Jirouse jako by předznamenaly nejednoznačnou a spletitou životní cestu.

Dětství mezi chartisty

Životopis Tobiáše Jirouse zpracovala Monika Hodáčová pro projekt Paměť národa. Zdůrazňuje v něm, že malý Tobiáš v 70. letech minulého století vyrůstal obklopen lidmi, kteří podepsali Chartu 77. Tyto okolnosti předurčily jeho dětství a mládí, které prožíval v neustálém strachu. „Život v rodině byl komplikovaný, a navíc bez základního materiálního zajištění. Ve škole necítil přijetí od učitelů ani od spolužáků, kteří ho často šikanovali. Do dvanácti let bydlel většinou v Praze, nějaký čas i v tzv. undergroundových barácích. Rád vzpomíná na prázdniny u Havlových na Hrádečku. Když však Státní bezpečnost tlačila v rámci akce Asanace na matčinu emigraci, odešli na venkov, do Kostelního Vydří v jižních Čechách. Ani tam ale neměla rodina, do které se narodila ještě mladší sestra Sára, klid. Tobiáš Jirous vzpomíná na drsné domovní prohlídky a stálou obavu, že matku zavřou a on bude muset jít do dětského domova. Za této situace nemohl pomýšlet ani na střední školu, a tak nastoupil na zahradnické učiliště.“

Věra Jirousová s malým Tobiášem

Slibně se rozvíjející kariéra

Do literatury Tobiáš Jirous vstoupil jako dvacetiletý sbírkou básní z let 1989 až 1992 „Slova pro bílý papír“. Básnický deník z následujících pěti let publikoval pod názvem „Zakončený deník“ v roce 1997. V 29 letech debutoval jako filmový herec a hned získal hlavní roli ve snímku Marcela Bystroně Cabriolet. Po dalších dvou letech mu vyšla oceňovaná sbírka povídek „Počkej na mě, Valentýne“, která zaujala zachycením pocitů mladé generace a také sondou do vztahů mezi otcem a synem.

Ve filmu Cabriolet

Publicista Vladimír Hulec o sbírce napsal na serveru Novinky, že jde „o jednu z nejautentičtějších, nejotevřenějších a nejlépe napsaných knih o dospívání, o Praze, o pocitu mladého muže v dnešní i nedávné české společnosti, jaká se za poslední dobu u nás objevila.“

Čerstvý vítr, nebo prázdné dílo?

V roce 2005 se Tobiáš Jirous vrátil na filmová plátna jako herec ve filmu Toyen režiséra Jana Němce, jenž byl bratrancem jeho biologického otce. Nakladatelství Labyrint mu v témže roce publikovalo knihu „Než vodopády spadnou“. Po kratších prózách si autor troufl na román. Kniha byla avizovaná jako „chladnokrevně intimní román navazující na klasiku Ludvíka Vaculíka Český snář (1980)“.

„Po pětadvaceti letech se disidentské dítě Tobiáš Jirous vrací jako dospělý muž a po vzoru mistra si začíná psát ničím necenzurovaný deník. Bude to tak literárně fotogenické jako dobrodružná sedmdesátá léta?“ lákal vydavatel čtenáře v anotaci knihy.

Jirousův román skutečně rozčeřil hladiny literárních vod. Čtenáři se nedokázali shodnout, zda dílo nadšeně přivítat, nebo popravit. V recenzích na portálu Databáze knih se píše o „čerstvém větru mezi všemi těmi Vieweghy a Tučkovými“ stejně jako „o prázdném díle sebestředného maniaka“. Jeho tvorba se líbí, nebo nelíbí, ale nenechává čtenáře chladným.

Návrat k poezii i k rodinným kořenům

V roce 2009 Tobiáš Jirous publikoval „Noční můry noční můry“, výbor poezie z uplynulého dvacetiletí. Čtenáři opět ocenili autentičnost niterných popisů světa kolem nás, zaujaly je smutné až ponuré a zároveň vtipné básně. Po této sbírce se Tobiáš Jirous jako autor nadlouho odmlčel.

Do literatury se opět vrátil v roce 2018, kdy uspořádal deníky své matky Věry Jirousové. Vedla si je od ledna 1956, kdy byla ještě dvanáctiletá školačka. „Skrz nelítostně intimní a originální komentování světa, který kolem sebe mladá dívka viděla a cítila, poznáváme naši minulost symbolizovanou dobou tání z jiné perspektivy,“ uvádí anotace knihy „Tweety 1956–1963“, vydané v nakladatelství Labyrint.

„Tohle je tak krásná kniha! Tobiáš Jirous přepsal zápisky z diářů svojí maminky Věry Jirousové z doby, kdy jí bylo 12–19 let. A je to boží. Všechny možné emoce dospívání: nuda, vášeň, osamělost, naježenost vůči rodičům, outsiderství. K tomu drzý intelekt a estetické soudy ostré jako břitva („S. K. Neumanna – ohavné divadlo! Ohavné!“ „Velký Gatsby. Slabé.“). Slova jako faktiš, epesní, senzační a fain. Do toho spartakiáda („Nuda!“), recitační soubor Rudý šátek a školení ROH. A úžasné linoryty Matěje Lipavského. Kdybych v té době žila, chtěla bych se s Věrou kamarádit, ale nevím, jestli bych měla šanci,“ napsala o publikaci spisovatelka Barbora Šťastná na svém facebookovém profilu.

Knížkama se neuživím

Redakce Literárního Klubu Krajských listů oslovila Tobiáše Jirouse s dotazem, proč je mezi vydáním výboru „Noční můry noční můry“ a publikace „Tweety 1956–1963“ časová mezera dlouhých devíti let.

Tobiáš Jirous odpověděl: „Měl jsem pocit, že jsem jako spisovatel selhal, že jsem prostě okrajový autor, který se psaním nemá šanci uživit. Také jsem se oženil a podporoval v kariéře svou ženu, ale rozhodující byl asi ten pocit selhání, což je do jisté míry paradox, protože mé knihy jsou ve veřejných knihovnách často půjčované, v Praze se na ně i několik týdnů čeká, ale z toho já nemám žádný příjem, jen mne to může těšit.“

A ještě si posteskl: „Když mi začínalo docházet, že se knížkama neuživím, napsal jsem scénář celovečerního filmu a pak se ho několik let snažil zrealizovat, ani s podporou Fondu (4,5 milionu) se to nepodařilo, neměl jsem kliku na producenta, který z projektu odstoupil, ale nepustil opci až do doby vypršení, což bylo 10 let. To byl velký pocit vyhoření…“

Nedařilo se mu v dobách husákovského socialismu, snadný život nemá ani v časech reformně spořivého kapitalismu. Nechme se překvapit, jakými cestami se bude pouť „muže mnoha profesí, a ještě více zaměstnání“, jak Tobiáše Jirouse charakterizoval publicista Vladimír Hulec, nadále ubírat.

Zdroje: redakce, Facebook, Wikipedie, pametnaroda.cz, databazeknih.cz, Český rozhlas, ČSFD, novinky.cz, osobnosti.cz, vmagazin.cz, labyrint.net, idnes.cz, Hečková, M. Tobiáš Jirous (stručná monografie). Univerzita Palackého v Olomouci, 2008.

Vložil: Vladimíra Krejčí