Svět je tak divně rozsekanej, rozkouskovanej, až je mi z toho někdy smutno, říká spisovatelka Zuzana Holčíková

Foto: Se svolením Zuzany Holčíkové

Popisek: Zuzana Holčíková

ROZHOVORY NA OKRAJI Ve světě literatury jsme konfrontování s tím, že je-li kniha postavená na vztazích a emocích, musíme tam dát automaticky rovnítko k takzvané ženské literatuře. A právě tou je často nálepkovaná spisovatelka Zuzana Holčíková. Co na to říká? „Když jde v textu o vztahy, nebo o nějaký rodinný konflikt či tajemství, většinou to přitáhne dřív a spíš ženy. Avšak už se i mně dostalo krásných reakcí a odpovědí právě od mužů. Většinou se jejich pozornost obrací k mému stylu psaní, který je nekompromisní."

Zuzana Holčíková se narodila v roce 1981 v Humpolci. V letech 2000 až 2005 studovala bohemistiku na Univerzitě Karlově. Učila angličtinu na základkách i v mateřinkách, od roku 2018 je spisovatelkou na volné noze. Je členkou Severočeského klubu spisovatelů. V říjnu 2019 vydalo nakladatelství Petrklíč její první knihu Zůstávám tu pro tebe, o rok později pak nakladatelství Autreo její druhou knihu s názvem Hra na druhou. V roce 2021 vyšla její třetí kniha „trochu jiných povídek“ s názvem Za sklem.

Vnímání skutečnosti, skutečně důležitých záležitostí pro život je velice různé. Jedna s těch pomyslných čar vede mezi mužským a ženským světem. Co je pro vás tedy tím nejpodstatnějším pro život?

Dle mého je čára mezi ženským a mužským světem docela snadno propojitelná. Jednou jsem někde četla, a dost mi to utkvělo v paměti, že v každém muži je část ženy a v každé ženě zas kus muže. Něco na tom jistě je a já si na to právě pro dnešní  genderové střety často vzpomenu.

V každém případě dnešní doba mnohé z těch pravých úloh mužů a na druhou stranu úkolů žen popírá a dělají si to lidé sami. Pořád se za něčím honíme, pořád chceme být někde první, lepší, výrazní a takové to obyčejné, lidské, tradiční za vším tím moderním a umělým těžce pokulhává. I partneři žijí kolikrát se stopkami v rukou. Kdo dřív, kdo první a kdo vyhrál… Vztah není o výhrách nebo prohrách, vztah je o respektu, komunikaci a toleranci.

Pro mě jsou největší podstatou žití moje dvě krásné a zdravé děti. Teprve až s nimi mi došlo, co je to cítit a mít dokonalé štěstí.

To, co je pro toho nebo toho důležité, se ale opravdu různí.

Skutečně důležitá je důvěra a sebedůvěra. Se lží a nenávistí sám k sobě nikam daleko nedojdete. Vždycky se najde někdo, kdo z vás vycítí slabost, a ještě vám dojde podtrhnout nohu. Proto svým dětem vždycky říkám: „Udělal jsi to dobře, skvěle, ale mohl jsi to udělat ještě líp!“ Až teď ve starším věku mi dávají dost často za pravdu.

Obecně jsou dnes lidé málo spolu. Svět je tak divně rozsekanej, rozkouskovanej, až je mi z toho někdy smutno. A to říká člověk, který miluje samotu. V samotě přemýšlí, vymýšlí, povídá si pro sebe a píše…

Napsala jste dva romány a jednu knihu povídek. Můžete mi přiblížit, co vás přivedlo až k psacímu stolu a prvním větám těch příběhů? Vlastní zážitky? Tvůrčí přetlak?

Už jako malá jsem si vystačila sama. Sama se svými postavami, myšlenkami, příběhy. Kameny ve skalce byly děti ve škole, stromy byly létající koně, velký plochý kámen u lesa, ležící tam snad dodnes, byla moje loď odvážející mě daleko od domova poznat, kde snový svět začíná a kde, jestli vůbec někde, končí. Hodně jsem četla, všechno možný. Měla jsem různá období s různými žánry. A taky mi táta a babička už jako hodně malinké četli. To samé jsem dělala i já. Svým dětem jsem četla, od Erbenových pohádek až po Harryho Pottera.

K psacímu stolu jsem si v životě sedala tak nějak průběžně, důležitý byl podnět, který to vždycky nekontrolovatelně vyvolal. Naprosto spontánně, a to pak musíte jít a ťukat a ťukat, až se všude kolem vás kouří. A z vás nejvíc! Kolem dokola nikdo, před očima jen váš nový svět, který vám vzniká pod rukama.

Krátké povídky, eseje, jednoduchá vyprávění spletitých životních situací.

Nikdy jsem si ale nepsala něco jako deník. Nepíšu si ani žádný koncept nebo osnovu. Když mě napadne příběh, vidím hned postavy. Přesně jak vypadají, jak se budou chovat. Jdu po louce se psem a v hlavě mi letí jedna scéna za druhou. Slyším je v hlavě, jak si spolu povídají. Co chtějí, po čem touží a co musí zkusit a zakusit než se jim to „možná“ splní.

Nejsem zastánce takové té přehnaně sladké romantiky. Ani v životě, ani ve svých knihách. Jsem realista, a i když jsem ohnivé znamení, život mě naučil, že jít si pro své vlastní neuvážené přesvědčení hlavou proti zdi kolikrát moc bolí a všechny ty rány se vám během života sčítají a občas se i samy ozývají. Nezmizí, žijí s vámi dál, je třeba si to připomínat a hlavně nedělat stejné chyby. Je to největší zbytečnost a ztráta drahého času.

Proto mé příběhy nekončí zpravidla dobře. Ale jak se to vezme. Zůstávají tak trochu otevřené, aby daly prostor čtenářské fantazii. Je to asi risk. V dnešní době nekonečných knižních sérií a mánií pro erotické romány, které už nejde nazvat jinak než „knižní porno“. Zajímavé je, jak ta vlna ani trochu neutichá, ba právě naopak.

V jednom malém knihkupectví mi bylo sděleno, že je to prostě monopol, kde si texty autoři mezi sebou už normálně prodávají a kopírují. No ale to jsem možná nakousla hodně odvážné téma pro dnešní knižní byznys. Za to mě česká distribuce určitě pokárá. Ještě že mě psaní neživí. To ani v Čechách nejde. Opravdu nežiju v Matrixu!

Obě vydané knihy jsou spíše novelami než romány. Aby to bylo přesné. Neumím psát rozsáhlé popisy na tři strany a víc. A držím si i počet postav v knize. Maximálně tak 8. Pak už je v tom hokej a nemá každá ten prostor, co si ode mě zaslouží. Píšu zásadně v ich – formě. Kniha povídek je opravdu trochu jinou knihou a opravdu trochu jiných povídek. Každá z těch povídek se alespoň z části zakládá na skutečnosti, zbylé časti jsou samozřejmé smyšlené. První povídka je mým vlastním převyprávěným snem. Od čtenářů často slýchám, že je jednoznačně tou nejlepší. Na to, že je založená na opravdu krátkých větách a výpovědích, nepotřebuje opravdu víc. Na konci jenom musíte strašně moc přemýšlet. A to je to, o co mi jde, lidé na mé knihy myslí i po přečtení a ještě pak nějakou chvíli. To je pro mě ta nejkrásnější odpověď na to, proč jsem si kdysi jako malá sedla ke stolu a začala lepit z popsaných papírů svou první knížku. Bylo mi 10 a nikdy na ten moment nezapomenu, jak jsem v ní začala dychtivě převracet stránky a jak to šlo zatraceně těžko.

Pro koho jsou vaše knihy určené? Nemohu si pomoci, ale mám pocit, že spíše ženám, ačkoliv si myslím, že muži dělají velikou chybu, když si občas nějaký ten „román pro ženy" nepřečtou.

Co je to vlastně za označení nebo nálepku: román pro ženy?

Když to vezmu z pohledu čtenáře, asi nikdy jsem si nevybírala knihu tak, že jsem koukala komu je určená. Mě přiláká název, náznak nevšedního děje v anotaci, nebo autor sám, ale to spíš jakým stylem píše. Když si oblíbím nějaký styl, tak vím, že je to sázka na jistotu. Zklamaná bývám pak opravdu jen výjimečně.

Nepíšu asi se změřením na určitou skupinu čtenářů, i když je fakt, že časem si to cestu k nějaké té větší cílovce najde. Když jde v textu o vztahy, nebo o nějaký rodinný konflikt či tajemství, většinou to přitáhne dřív a spíš ženy. Avšak už se i mně dostalo krásných reakcí a odpovědí právě od mužů. Většinou se jejich pozornost obrací k mému stylu psaní, který je nekompromisní, a taky k závěrům v knihách, které nejsou nic víc a nic míň než realistické. Život není pohádka a já se snažím psát o tom, jak to opravdu v životě chodí. Jsem ke svým postavám tvrdá a přísná, své místo v životě si musí najít a zasloužit.

V září mi vyjde nová kniha. No, nová – je to vlastně volné pokračování Hry na druhou. Strašně jsem se bála klišé, takového toho setkání po letech, „těžké“ romantiky. Vůbec se mi do pokračovaní nechtělo, nevěděla jsem, jak to uchopit. Co s námětem? Kde začít? Jenže čtenářky, potažmo jeden čtenář na Databázi knih mě nahlodal tak, že jsem toho dne tak dlouho chodila po zahradě, až jsem to vymyslela.

Nelíbil se jim konec Hry na druhou, že to prý takhle nejde… Ve čtenářích zůstal po přečtení prázdný konec. Přesně takhle mi to jeden z nich napsal, a tak taky vznikl název nové knihy – Dvě prázdná místa.

Udělala jsem tedy kompromis a protentokrát vyhověla čtenářskému tlaku. Ač jsem člověk, který jakýkoli tlak nesnese. Takže něco na tom: nikdy neříkej nikdy asi stejně bude! A občas se tomu člověk nevyhne.

Dnešním světem hýbou různé věci. O binární a nebinární orientaci, genderu jsem asi trochu mimo, možná kvůli svému věku. Nevysmívám se tomu, ale zeptám se na to raději vás jakožto mladé spisovatelky. Co si o tom přemrštěném „humbuku" kolem identit myslíte vy? Vím, že spisovatelka Rowlingová to před pár lety pěkně schytala právě díky svým poznámkám k této problematice. 

Odpověděla bych jednou větou, ale to se asi moc nesluší.

Všeho moc škodí!

Mnohé se dnes přehání a nakonec i překrucuje. Někde se uvolňuje a někde zas utahuje. Práva žen a mužů už dávno nejsou tam, co před sto lety. Je třeba si uvědomit, že nikdy se to tak zcela rovnat nebude. A možná že nakonec v tom je ten skutečný půvab, který tu v nějakých podobách funguje tisíce let. Role žen dnes ve společnosti je nezaměnitelná stejně tak jako role mužů a každá strana si to dle mého uvědomuje dostatečně, někdy právě až moc.

Chápaní, jestli je něco nebo něčeho nadmíru, není podle mě závislé na věku, spíš jde o to, v čem vyrůstáte a v čem pak žijete, co jste si sami zvolili, tak aby to samozřejmě vyhovovalo oběma stranám. Rodina je společnost, první společnost, do které se narodíme, do které přicházíme už jako její člen se svými právy. Je třeba to tak chápat. Ale zase nepřehánět.

Vždycky jsem hodně dala na pocity, vnímání a empatii. Kolikrát mi přijde, že někteří jedinci se vydávají na cestu druhých, neuváženě, v jejich závěsu a pak i na cestu vlastní zkázy, protože přidat se k většině je podle nich to nejsprávnější. Já, ač jsem kolikrát vyčnívala z davu, šla jsem po vlastní cestě. Ctila jsem v sobě svůj názor a postoj a nestyděla jsem se za to, že nejdu s davem, ani vedle něj, ale dokonce často proti němu. Člověk by si měl zachovat jedinečnost, vlastní já a nebát se říct vlastní názor nahlas, i za cenu toho, že naštve půlku světa. Žijeme přece v demokracii, dlouho jsme za ni bojovali, některé osobnosti, a to jak muži, tak i ženy, se za svobodu obětovali, ztratili svá lidská práva, a nakonec i život. To už nesmíme jako lidstvo nikdy dopustit. Nesmíme dopustit a ztratit tu největší a nejpodstatnější z lidských hodnot – totiž lidskost.

Vložil: Jiří Kačur