Sprostým veršem lze zahnat deprese, přiznal spisovatel, pedagog a výtvarník Milan Valenta

Foto: Se svolením Vladimíra Krejčí (stejně jako ostatní snímky v článku)

Popisek: Milan Valenta na zahájení výstavy, kterou můžete ještě zhlédnout dnes a zítra. Zprava: Kurátorka výstavy Kristina Lipenská, výtvarník Petr Válek, spisovatel a autor obrazů Milan Valenta.

ROZHOVORY NA OKRAJI Začínal jako učitel zvláštní školy. Později pracoval jako logoped a stal se odborným asistentem Pedagogické fakulty v Olomouci. Dnes je profesorem, uznávaným odborníkem v oblasti psychopedie a dramaterapie. První kniha beletrie mu vyšla v roce 1998. Od té doby nepřestává psát a publikovat… Prof. PaedDr. Milan Valenta, Ph.D., oslavil letos pětašedesáté narozeniny. V rodném Šumperku mu v muzeu uspořádali rozsáhlou výstavu výtvarných prací. Navzdory zralému věku stále tvoří a hýří nápady.

Říká se o vás, že jste renesanční člověk s nesmírně širokým záběrem. Cítíte se být víc spisovatelem, pedagogem nebo výtvarníkem?

Podle toho, jak kdy. V různých obdobích života se mi to měnilo. Když jsem budoval kariéru, byl jsem víc speciálním pedagogem. Pak jsem hodně psal, takže jsem se cítil být hlavně spisovatelem. Teď zase spíš maluji. Malování je prima, protože člověk může být sám zavřený v ateliéru. A v mém věku je ten klídek už docela důležitý.

Milan Valenta: Autor v pozdním věku se svým pegasem.

Když narážíte na věk… Letos slavíte půlkulaté jubileum.

Ano, je mi třicet. Nebo tak nějak.

Kolik knih jste dosud publikoval?

Asi čtyři desítky, ale jen část z nich je beletrie, zbytek odborná literatura. Především monografie pro studenty a odborníky, učebnice pro speciální i běžné základní a také střední školy. Mezi beletrii počítám i takové ty ptákoviny, které děláme se skupinou poetických sprosťáků. Vydali jsme už čtyři sbírky vulgární poetoterapie, teď nám vychází pátá.

Vy sám o sobě říkáte, že jste samozvaným předsedou moravské skupiny poetických sprosťáků a že když se člověk necítí dobře, tak nic nehraje tak pozitivní terapeutickou roli a nepřinese takovou úlevu, jako včas pronesené jadrné slovo…

Jsem samozvaný náčelník skupiny asi patnácti autorů původně z Hané, která se ale rozšířila, takže teď už tam máme i nějaké docentky a docenty z Univerzity Karlovy. A skutečně platí, že s pomocí prostých a sprostých veršů se dá vypsat z deprese. Ale jinak, já jsem spíš prozaik než básník.

Píšete povídky i rozsáhlejší prózy. Vycházejí vám novely a také romány, publikoval jste několik souborů povídek, pověstí i pohádek…

Ovšem moje pohádky jsou pohádkami spíš jen podle jména, někdy jsou to spíš pověsti, morytáty. Určené jsou pro teenagery a věčné děti, tedy dospěláky. Způsobem psaní jsem se tak trochu přiblížil původnímu pojetí pohádky, která se kdysi podobala dnešnímu hororu. Poznáme to například v pohádkách bratří Grimmů nebo Hanse Christiana Andersena.

Některé z knih Milana Valenty

Zatím poslední kniha beletrie vám vyšla v roce 2020. Byly to Ukradené pověsti. Kniha je souborem pověstí, příběhů a morytátů z horní Hané. V roce 2021 ji Alfred Strejček načetl jako audioknihu. Co píšete teď? Na co se čtenáři mohou těšit?

V šuplíku mám spoustu nápadů, ale jsem trochu líný. Poslední dobou spíš hodně maluji. Jak říká přísloví, jeden obraz vydá za tisíc slov, tak jaképak řeči kolem. Ale napsal jsem povídku pro Alfreda Strejčka. Kvůli vážné nemoci se bohužel ocitl v sanatoriu. Naštěstí už zase pracuje. A právě pro jeho vystoupení v sanatoriu jsem povídku vytvořil.

Prozradíte, co je námětem?

Je to úsměvná povídka o náhradním dědečkovi. K jejímu napsání mě inspirovala manželka, která právě takového náhradního dědečka měla.

Kromě literatury se věnujete i výtvarné tvorbě. Ilustrujete si své knihy?

Některé jsem ilustroval, například prózu Cevakrk neboli Krkavec. V mých knihách ale najdete i výtvarný doprovod od jiných autorů. Půďáky ze staré školy dotvořil svými obrázky Ivan Mraček, Raubířské zpěvy a morytáty zase Vít John. Už tři knihy ilustroval Petr Válek, jsou to Muřinoh a Krchomilka, Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl a Ukradené pověsti.

Vaši výtvarnou tvorbu v současné době představuje Vlastivědné muzeum ve vašem rodném Šumperku. Výstava je k vidění do 4. června. Chystáte ještě nějakou další?

Občas vystavuji v olomoucké Galerii Anděl. Uvažuji o tom, že bych přichystal novou výstavu, ale zatím nemám ani termín, ani místo.

Milan Valenta: Ona Líza z naší ulice

Je o vás známo, že s Vlastivědným muzeem v Šumperku spolupracujete dlouhodobě. Loni jste se například zapojil do muzeem pořádané charitativní akce, jejíž výtěžek putoval na pomoc Ukrajině…

Ano, už třicet let spolupracuji s pobočkou v Mohelnici, kde bydlím. Zveme tam nejrůznější literáty, své kamarády, mnohem slavnější autory. Na adventních večerech tam už vystupovaly takové osobnosti jako třeba Alfred Strejček, Jaroslav Dušek nebo Ivo Šmoldas.

Kromě literatury, pedagogiky a výtvarné tvorby je vám blízká také hudba. Kapelník folk-rockové skupiny Střemkoš Michal Schmalz prozradil, že jste napsal text k písni Na obloze hoří tchoři. Složil jste víc písňových textů?

Asi jen dva, byly to takové úlety. Ale Střemkoš mám rád, je to moje srdeční záležitost. Známe se strašně dlouho, už od dob univerzitních studií. Navíc každý třetí člen kapely je můj bývalý student z Univerzity Palackého v Olomouci. A každý šestý je má manželka. Tu je slyšet nejvíc. (Pozn. red.: Ivet Valentová je zpěvačkou kapely.)

Vložil: Vladimíra Krejčí