Hranice Západu a Východu vede mezi Čechami a Moravou. Mystérium Kundera, díl třetí. Svět Tomáše Koloce
komentář
01.06.2023
Foto: Kamil Fára
Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney
Autor tohoto textu si zapisuje zajímavé sny, ale tak ve svém deníku zjistil, že se mu 17. 11. 2018 zdálo: „V nějaké pražské kavárně (!) ve druhém patře sedává Pařížan Milan Kundera a čte si tam ve své nové (ve skutečnosti neexistující) knížce o Janu Husovi. Běžím do pražských redakcí, ale nikoho to tam nezajímá – většina jejich osazenstva už jeho jméno ani nezná.“ Ideální začátek pro dnešní poslední díl seriálu o Milanu Kunderovi.
Jaroslav Šedivý (1929 – 2023, polistopadový český velvyslanec postupně ve Francii, Belgii, Lucembursku a Švýcarsku, ministr zahraničních věcí a místopředseda vlády) v 50. letech jako promovaný historik a jazykovědec během základní služby odmítl nabídku vojenské kontrarozvědky, která mu nabízela odměnou za jeho jazykové schopnosti snesitelnější vojnu (kdo to dnes o sobě může říct?), v 60. letech byl zaměstnaný ve Slovanském ústavu AV a Ústavu mezinárodní politiky a ekonomie a při prověrkách v roce 1970 zásadově odmítl okupaci, což mu vyneslo šest měsíců v Ruzyni a pět let podmíněně, které se staly počátkem jeho nejdelšího životního úvazku: Léta 1971–1988 strávil jako čistič oken a výloh v podniku Úklid.
Občas uklízel i u svého spolužáka z vysoké školy, v té době už také zakázaného Milana Kundery, který posléze emigroval a ve svém francouzském exilu v roce 1984 vydal svou nejslavnější knihu Nesnesitelná lehkost bytí, se kterou (jak se dnes po americkém způsobu říká) „prorazil ve světě“. V ní Kundera Šedivého i svoje vlastní zážitky (po devíti letech exilu, kdy poznal i „druhý svět“) zpracoval do hlavní postavy románu, lékaře Tomáše, který po sovětské okupaci Československa odejde do „druhého světa“, na západ.
Po čase se, i pod vlivem Tomášovy dívky Sabiny, Sabina i Tomáš vracejí zpět do totalizujícího se pookupačního Československa. Proč? Nemůžou žít v „nesnesitelně lehkém“ světě. Zjistili totiž, že ty zhoubné fenomény, které se doma projevují v okatém režimním útlaku, jemuž se lidé brání, lidé na druhé, „svobodné“ straně zažívají také. Ale tam jim nejsou nuceny, ale podávány lehkou a svůdnou formou, které si tamní lidé často ani nevšimnou a někteří je už i vyžadují:
|
„Sedí spolu v restauraci a z tlampače jim hraje k jídlu hlučná rytmická hudba.
Sabina říká: Je to bludný kruh. Lidé hluchnou, protože si pouští hudbu čím dál hlasitěji. Ale protože hluchnou, nezbývá jim, než si ji pouštět ještě hlasitěji.
Ty nemáš ráda hudbu? ptá se Franz.
Ne, říká Sabina. Pak dodává: Možná že kdybych žila jindy... a myslí na dobu, kdy žil Johann Sebastian Bach a kdy se hudba podobala růži, rozkvetlé na obrovské sněhové pláni ticha.
Hluk v masce hudby ji pronásleduje už od raného mládí. Musila strávit jako studentka malířské akademie celé prázdniny na takzvané stavbě mládeže. Bydlili na společných ubikacích a chodili pracovat na staveniště huti. Hudba řvala z tlampačů od pěti ráno do devíti večer. Chtělo se jí plakat, ale hudba byla veselá a nebylo možno se před ní nikde skrýt, ani na záchodě ani v posteli pod přikrývkou, tlampače byly všude. Hudba byla jak smečka honicích psů, kterou na ně poštvali.
Myslila si tehdy, že jen v komunistickém světě vládne toto barbarství hudby. V cizině zjistila, že proměna hudby v hluk je planetární proces, jímž lidstvo vstupuje do dějinné fáze totální ošklivosti. Totální ráz ošklivosti se projevil nejdříve jako všudypřítomná ošklivost akustická: auta, motocykly, elektrické kytary, vrtačky, tlampače, sirény.
Všudypřítomnost ošklivosti vizuální bude rychle následovat.“
|
Kunderova možnost porovnat negativa i pozitiva světů na západ a na východ od železné opony (o němž, přiznejme, západ věděl a dodnes ví z médií podobně málo pravdivého, jako my na východě o světě západním), a způsob, jakým toto porovnání provedl, západ nadchla, tak, že podle jeho románu vznikla stejnojmenná jediná západní filmová adaptace Kunderova díla. Bohužel nejhorší z trojice mezinárodních adaptací děl českých exilových autorů (vedle francouzského filmu Doznání dle knihy oběti procesu se Slánským Artura Londona a britské Invaze dle knihy Zdenka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu o jednáních unesených českých představitelů v Moskvě v srpnu 1968), snad i proto, že jediná hollywoodská.
To, že v ní státní poznávací značka byla po americkém vzoru pověšena z kapoty Tomášovy škodovky dolů, zatímco nad ní byl na kapotě vidět vytlačený prostor přímo pro značku, je jen detail, charakterizující kvalitu filmu. Od té doby (jistě i díky nechuti Milana Kundery prožít znovu podobnou deziluzi) k dalšímu pokusu nedošlo, kromě jednoho krátkého studentského filmu z roku 2008 podle povídky Falešný autostop ze Směšných lásek. Kromě Jirešova Žertu, který byl jedním z manifestů československého kulturního zázraku 60. let, ostatně všechny jeho adaptace vycházely jen z povídkové sbírky Směšné lásky, z nichž dvě byly zfilmovány ve staré vlasti (od roku 1969 ale už nikdy nic) a po jedné v bývalé Jugoslávii a Řecku. To, že zatímco jiní autoři, včetně jeho vrstevníků, se snaží filmu nabídnout, či dokonce prodávat, zatímco Milan Kundera se mu snaží ubránit, leccos říká o tomto posledním psavci pro psaní, a nikoli pro výdělek.
Vraťme se k předobrazu hlavní postavy Nesnesitelné lehkosti bytí. Přestože doktor Šedivý se ze skromnosti k postavě Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí spíše nehlásil, byli si oba velice podobní. V nedávném rozhovoru pro Reflex odpověděl:
„Nekladu si životní cíle, a tím spíš ne stát se ministrem zahraničních věcí. Beru výzvy osudu, pokud jsem k nim připraven. Pak je řeším s určitou lehkostí a nadhledem. Neumím si představit, že bych se pachtil za postavením, funkcí, případně bohatstvím, luxusem. To, že jsem mohl pracovat deset let jako velvyslanec v zajímavých zemích, ale i u zajímavých mezinárodních organizací, bylo pro mě jenom potvrzením, že člověk může využít příležitosti, má-li k tomu potřebné znalosti i zkušenosti. Naučil jsem se čtyři jazyky v době, kdy jsem netušil, že je budu používat v praktické politice.“
Zároveň ale v témže rozhovoru řekl:
„Soustavný psychický nátlak, kterému jsem byl po šest měsíců vystaven, všechny ty dennodenní výslechy, jsem přestál čestně proto, že jsem měl v sobě zafixovaný jistý morální kodex, daný výchovou i životní zkušeností.“
Jak „jednoduchý“ postoj: Říkat životu bezstarostně ano, pokud se jedná o výzvy, které cítím jako dobré, a tvrdě bez ohledu na následky říct ne, tam, kde cítím závan zla. A jaká shoda s Kunderovým Tomášem, který nemá žádný životní plán, řídí se jen symbolickými náznaky osudu (jako je to, co se stane, když z rádia zazní něco od Beethovena) a jeho motto je „Poslání je blbost. Nemám žádné poslání. Nikdo nemá žádné poslání“, ale který se přesto vrátí do stokrát těžších podmínek v zemi, kde on jako chirurg stejně nakonec skončí jako umývač oken, a ještě se přizná, že se poprvé v životě cítí šťastný. A jaká neshoda s osobnostmi, které dával za vzor minulý i dnešní režim (protože oba byly zaměřené v první řadě materialisticky): cílevědomými lidmi, kteří mají od mládí až vojensky pevný životní plán i strategii, přijmou každou výzvu odkudkoli, i kdyby se jednalo o toho, s jehož myšlenkami i koncepcí zásadně nesouhlasí, jen aby na šachovnici postoupili dál a dotáhli to výš.
To všechno platí nejen o životě Jaroslava Šedivého a Tomáše z Nesnesitelné lehkosti bytí, ale i Milana Kundery. Milan Kundera nikdy účelově „nešplhal“: když byl v komunistické straně, tak proto, že jejím ideálům věřil a později proto, že věřil, že se praxe režimu dá reformovat. Ve chvíli, kdy v roce 1975, za vrcholící normalizace, zjistil, že to nejde (anebo že v sobě na takový boj na život a na smrt nemá dost síly, kterou v sobě o dva roky později našli levicoví zakladatelé Charty) odešel, ale ani v nové vlasti se nepřizpůsobil diktatuře, která vládla zase tam – diktatuře trhu.
Prvním důkazem je, že (přestože měl jistě nabídky odejít do anglicky mluvících zemí, odkud a v jejichž jazyce by se jeho dílo „prodávalo“ jistě líp) odešel do Francie, která v 70. letech už zdaleka nebyla Mekkou světové literatury alespoň co do její prodejnosti. Jeho klíčové životní slovo ROMÁN (k němuž se uchýlil už na začátku 60. let, v době, kdy sám romány ještě nepsal a jeho doménou byly povídky a divadelní hry, když svou diplomovou práci rozšířil v publikovanou esej Umění ROMÁNU) i slovo ROMACIÉR, kterým ho charakterizovala druhá část jeho duše, manželka Věra, totiž odkazuje i ke světu ROMÁNSKÝCH národů, k nimž Kundera od svého mládí, stráveného krvavými i tichými boji mezi kulturami germánskými a slovanskými, lnul.
Vše o Milanu Kunderovi na Krajských listech.cz najdete ZDE.
Tuto stopu najdeme nejen v tom, že ještě doma, v roce 1971, zakázaný a „pod pokrytím“ režiséra Evalda Schorma, zadaptoval pro divadlo román Denise Diderota Jakub Fatalista (který má velmi shodné rysy s jeho pozdějším románovým Tomášem z Nesnesitelné lehkosti bytí). Románská kultura má na rozdíl od kultury germánské (jejímž klíčovým slovem je vůle a která svou vládu právě prožívá) a slovanské (jejímž slovem je cítění a která kulturní vládu nezažila) jeden skvělý rys: rezignaci kultury, která si svou vládu (za Římské říše, španělsko-portugalské conquisty jižní Ameriky i Napoleona) už prožila, a nyní se podobá starci, který už rezignoval na věci světské a dneska má čas na své klíčové slovo: myšlení.
K takovému starci Milan Kundera vždycky směřoval, což se pozná z toho, že jeho knihy namísto barnumských premiér v anglicky mluvících metropolích mají mezinárodní premiéry ve vydání tu italském, tu katalánském, a v době, kdy jiní předělávají svá díla na komiksy, Kundera píše eseje, a namísto o díky globalizaci všem známých Anglosasech je píše o Španělu Cervantesovi a Češích Vančurovi, Janáčkovi – a vzpomíná na své románské přátele, jako byli Argentinci Jorge Luis Borges a Julio Cortázar.
Troufám si říct, že je to nejen věc vnitřního lnutí, ale možná i vděčnosti: vždyť jeho první román Žert se stal světově známým i díky tomu, že jednou z jeho hlavních linií je polemika s myšlenkami a obrazem Julia Fučíka, jehož světovou popularitu po válce nastartovaly hlavně románské, především latinskoamerické země. Jména Fučík a Kundera jsou ve střední a jižní Americe spojena a stinné stránky Fučíkova kultu pochopil španělsky a portugalsky mluvící svět jen díky tomu, že je Kundera odvyprávěl stylem nejen románovým, ale i „románským“ způsobem myšlenkově ostrého, v první chvíli vášnivého, ale hned poté smířlivého a ve věčnosti smířeného vypravěče.
V románu Žert muzikolog a kulturolog Kundera zopakoval myšlenku, že zásadní evropská hranice nevede mezi Evropou a Ruskem či západním a východním blokem – ale u nás vede mezi Čechami a Moravou. Že Čechy, které byly na okraji Velkomoravské říše, jsou kulturně spjaté s Bavorskem, Německem, germánstvem, zatímco Morava je balkánská, řecká, pravoslavná. (Tu myšlenku jako první neřekl nikdo jiný, než kníže francouzských sochařů Auguste Rodin.)
Nejnovějším důkazem této hranice v životě Milana Kundery je ono rozdělení na Prahu, kde má svou knihovnu Pražan Havel, a Brno, kde ji má nově Brňan Kundera. Před několika dny to potvrdila jediná dnešní spolehlivá „mluvčí“ Kunderových myšlenek, jeho manželka Věra: „Všechno zlo, co už se stalo a udělalo Milanovi, přichází z Prahy. Žádné zlo nikdy nepřišlo z Brna. Knihovny Václava Havla a Milana Kundery nemají nic společného, ani zeměpisně ani obsahově.“
Milan Kundera, který pro dnešní „režim“ zániku písmen, kde hlavní váhu novinového článku či knihy má závěrečná fotka autora a komiksy se prodávají lépe než romány, vymyslel slovo „imažinismus“, Milan Kundera, který namísto tahu na předem stanovenou bránu a vystajlované diety se rozhoduje podle hudebního motivu, který slyší v rádiu, a zda jíst či nejíst to či ono jídlo se ptá svého těla s pomocí siderického kyvadélka, Milan Kundera, který by nikdy nesvolil, aby jeho portrét do minulého i dnešního textu tohoto seriálu vytvořila umělá inteligence, jež je cestou do pekel, Milan Kundera, který je přes své výsostné intelektuálství typickou směsí selského rozumu a ROMANtického srdce – z toho všeho lovcem faktů o slavném a zároveň záhadném muži poskládaný Milan Kundera i kdyby chtěl, nemůže popřít, že ve skutečnosti je a zůstane v nejlepším smyslu toho slova esenciální Moravan, tedy vlastně kulturně Řek i Román. A především básník. Jeden z největších básníků světové prózy všech dob.
Zdroje: Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí, Žert. Periodika“ Reflex, iRozhlas. Weby wikipedia.org, csfd.cz, fdb.cz
Vložil: Tomáš Koloc