Římskou říši a její historii vidím hlavně jako obrovské varování pro lidstvo. Štěpán Sejbal o své nové knize i lidském životě

Foto: Se svolením Štěpána Sejbala

Popisek: Štěpán Sejbal

ROZHOVORY NA OKRAJI Řím. Otrokářská společnost a Spartakovo povstání. Se Štěpánem Sejbalem, autorem historického románu Cesta za svobodou, si povídáme nejenom o historii, ale také o tom, že ta cesta za svobodou je málokdy jednoduchá... Štěpán Sejbal je mladý konstruktér, je mu 36 let, narodil se v Praze, nyní žije v Berouně. Cesta za svobodou je jeho prozaický debut.

Cesta za svobodou. To je název historického románu z období Spartakova povstání. Co tě přivedlo právě ke Spartakovi?

Ke Spartakovi jsem se dostal oklikou. Původně se mělo jednat jen o povídku odehrávající se v dolech na zlato, plnou černého humoru, krve. Zvažoval jsem smyšlené místo, ale nakonec jsem se rozhodl pro Římskou republiku a Spartaka. Tím se změnil i ráz vyjadřování postav, ubylo sprostých slov, humor jsem se snažil zachovat. Ale hlavně v takovém umístění je snazší nechat vyznít vážnější myšlenky svobody, vnitřních bojů postav a posouvat příběh.

Víš, co mne překvapilo? Anotace tvojí knihy. Zdá se mi ale, že její obsah se míjí s obsahem knihy. Jak to vidíš?

Z anotace by se mohlo na první pohled zdát, že se jedná čistě o zpracování těžkých témat, samá traumata apod. Ale to je jen část. Rád se zaobírám vážnými tématy (to stěžejní uvozuje samotný název knihy), ale zároveň je pro mě důležité, aby se to dalo číst. Miluju černý humor a děj, co má spád a tak se snažím i psát. To z anotace poznat není. Na druhou stranu jsem ji odsouhlasil, takže si nemůžu stěžovat. Je to jeden z „detailů", které si musím do příště pohlídat. 

Nechtěl bys někdy nasednout do stroje času a zaletět si do Říma prvního století před Kristem?

Moc rád! Teda nejdřív bych si asi udělal sbírku očkování a naučil se aspoň základy latiny. Ale vidět nejslavnější starověké město v jeho největší slávě by určitě stálo za to. Zajímalo by mě, jak velký rozdíl by byl v chování lidí oproti dnešku. Jak moc byli pověrčiví, pobožní, přátelští, nebo naopak vypočítaví. Jak si dokázali užívat život, jak vnímali násilí, smrt. Nutností by bylo navštívit orgie v podání římské šlechty. A přestože nejsem násilný člověk, i na zápasy gladiátorů bych se šel podívat. Ale to by mi stačilo asi jen jednou.  

Mimo jiné název tvého románu je dost aktuální. Nejenom v našich časech. Každý hledá nějakou tu cestu ke svobodě.

Nejenom název, ale věřím, že i osobní problémy, které hlavní hrdina řeší, jsou aktuální. On dost bojuje i sám se sebou, se svou minulostí, s faktem, že si nedokáže odpustit. Pak se v knize snažím načrtnou různé „typy“ svobod. Jinak dějiny obecně chápu jako něco, co se dokola opakuje. A některé problémy se řeší stále dokola. Co se týče dnešního světa, dnešní svobody, mám pocit, že jsem se sotva mohl narodit do lepší doby. To ale neznamená, že není co zlepšovat a že není potřeba se občas ozvat a bojovat proti nesmyslným restrikcím.

Ty jsi vystudovaný historik či „pouhý poučený znalec historie“. Dát dohromady náležitá fakta ti přece jenom muselo dát nelehkou práci. Jak dlouho jsi na románu pracoval?

Jsem leda tak laik poučený Wikipedií. Ne, čerpal jsem samozřejmě i z mnoha jiných zdrojů. Knihu jsem psal po kouskách možná dva roky a po celou dobu jsem si postupně dohledával historická fakta. Občas to bylo i stylem, že se jen tak pročítám latinskými citáty a když se mi něco líbí, tak si řeknu, jo, to musím použít.

V osmdesátých letech před Kristem kráčí mladý řecký otrok v dlouhém zástupu vstříc nejasné budoucnosti. Bojuje s nemocemi, nepřízní osudu i nevyzpytatelnými římskými vojáky, kteří berou Řeky jako kusy masa a podle toho s nimi zacházejí. Během anabáze se spřátelí s bílým Syřanem Hypsikratem, milovníkem dobrého moku Sullou a lazebníkem Luciem. Navzdory předpokladům, mizivým šancím a těžké práci v dolech, kterou přežívá jen hrstka vyvolených, se jim daří vymanit z otrockých pout a vydat se vstříc dobrodružství. Čekají je velké bitvy, osobní traumata a jejich vysněný spasitel Spartakus, který je má dovést k cíli – římské republice takové, jakou si ji vysnili. A na konci je čeká svoboda. Zůstává jen otázkou, jestli ji přivítají ještě naživu… (Obálka se svolením nakladatelství Talent pro ART)

Mne antika fascinovala od mládí. Inu žijeme v Evropě a s jejím kulturním dědictvím se potkáváme na každém kroku. Máš nějakou svoji oblast z toho období, která pro tebe má svoji osobitou přitažlivost?

Římská říše mě vždy fascinovala. Ať už intriky a nápaditost v tom, jak se navzájem povraždit. Naprostý chaos. Tak třeba až úžasná systémovost, která je vidět v armádě, správě celé říše, nemilosrdném potírání a pohlcování cizích kultur. A jak úžasně se tyto dva prvky chaos a systémovost prolínají. Římskou říši a její historii vidím hlavně jako obrovské varování pro lidstvo (přehnaná byrokracie, snaha ovládnout člověka). Někdy mám pocit, že k ní spíš vzhlížíme.

Čteš historické romány?

Ano, třeba Waltariho Egypťana Sinuheta, Tajemného Etruska, nebo Jméno růže Umberta Eca. Ale jinak čtu všechno možné, Zygmunta Baumana, Jiřího Kulhánka, Garcíu Marqueze, J. H. Krchovského, Charlese Bukowského, Patrika Ouředníka... Každý z těch autorů je úžasný v něčem jiném a všichni mě dokáží neskutečně bavit.

Nechystáš další knihu?

Chystám, ale jsem úplně na začátku. Opět by se mělo jednat o historickou novelu/román, tentokrát z Prahy roku 999. Oproti Cestě za svobodou by měla obsahovat detektivní linku a hrubší mluvu.

Tak do Prahy té doby bych se rád podíval. Třeba jako arabský obchodník s otroky. Žiješ v Praze?

Jestli se nepletu, tak tehdy už byl obchod s otroky na ústupu. Přemyslovci ztratili přístup k pohanským otrokům a když zkoušeli prodávat křesťany, tak narazili u církve.

V Praze jsem žil pět let. Rok a půl zpátky jsem se přestěhoval do Berouna.

Ještě k té svobodě. Také si nestěžuji, že žiji tady a teď. Pouze si nemyslím, že by ono tady a teď bylo ideální, ba právě naopak. Rozpory minula se vyhrocují a zdá se mi, že třeba ze sítě, internetu, se stává mříž. Jak to vnímáš ty?

Souhlasím. Internet se v dnešní době snadno stává prostředkem šíření propagandy a dezinformací. Obzvlášť odstrašujícím případem jsou státem cenzurované sítě v Číně a v Rusku. Donedávna bohužel i algoritmy doporučování příspěvků na sociálních sítích favorizovaly více dezinformační články, které budily větší pozornost a více reakcí než běžné zprávy. Jediná rozumná obrana je asi vzdělávat se, nefixovat se na jeden zdroj zpráv. Vlastně je ještě jeden účinný způsob obrany, aspoň čas od času se odpojit a vyrazit do přírody.

Vložil: Jiří Kačur