|
„Rodiče spolu dobře vycházeli, nám potřebnou péči a lásku a od malička nás vedli k dodržování všelidských übermensch hodnot.“ Zdroj: Životopis Pavla Petra, Das Protektorat Böhmen und Mähren, der Stadt Prag, 1987, alternativní vesmír katalogové číslo 231C31.
Mladý Odilo Globocnik se netřásl, to pouze jeho kvantově-mechanická mřížka se vlnila, jak přecházel do jiné části multivesmíru. Ve spolupráci s Gabčíkovým vědeckým týmem byl právě vysílán do alternativní varianty přítomnosti. Nebál se, neměl už co ztratit. O jednu paži přišel po boku svého velitele Ericha von Manstein v boji proti třetí americké výsadkové armádě, když mu pomáhal zabránit obklíčení jednoho milionu německých vojáků v prostoru Kavkazu a Kubáně. Druhou ruku nechal nedávno v Botiči. S adresami, na kterých zakopal své nohy, se zdržovat nebudem. Pokud všechno dobře dopadne, shledá se Odilo se všemi okončetinami v alternativní realitě, kam bylo jeho vědomí právě kvantově transportováno.
Třetí září 2016, alternativní vesmír katalogové číslo 231C6. „Kdybyste měl možnost podívat se na seznam mých dětských i pozdějších přání a na odpovědi na otázku, čím bys chtěl být, tak byste tam nikde nenašel slovo prezident. Já jsem nikdy takovou ambici neměl a nikdy jsem ani o něčem podobném neuvažoval.“ Ing. Petr Pavel přehodil nohu přes nohu a vyslal na redaktorku oslňující úsměv zpod své masarykovské bradky. Redaktorka nesouhlasně zakroutila hlavou. Na Hradě v té době seděl také inženýr, ale ten se jí ani trochu nelíbil. Olíznutí generála Petra Pavla by si na poštovních známkách dovedla představit mnohem snáze. „Skutečně jste si jist?“ Naklonila hlavinku na stranu tak, jako to dělala, když chtěla tatínka přesvědčit, že lízátko patří mezi holčičími dietami na preferované místo. Moudrý tón jí byl odpovědí: „Líbí se mi staré české přísloví ‚ševče, drž se svého kopyta‘. Tím mým je obrana a mezinárodní vztahy v oblasti bezpečnosti, ne politika.“
Redaktorka srolovala obličejík do nesouhlasného origami. Nechceš, dobře, položím ti tedy tu nepříjemnou otázku, které jsem se hodlala vyhnout, abych nedezorientovala jednodušší publikum, pomyslela si. „Zmínil jste v několika rozhovorech týkajících se vašeho členství v KSČ mezi lety 1985 až 1989, že to bylo z vaší naivity a že se nemáte za co omlouvat.“
Petr Pavel otázku očekával. V hlavě mu přenoska plynule přejela k drážce s názvem – všichni jsme přece v téhle zemi komunistické Gogo, tak co si budeme…
„Bylo to rozhodnutí, na které s odstupem času a s tím, co vím dnes, rozhodně pyšný nejsem. Nejsem pyšný, na to, že jsem neměl dostatečný rozhled, dostatečně objektivní vzdělání, že jsem byl v tomto ohledu naivní. Zároveň ale vím moc dobře, že jsem osobně svým rozhodnutím nikomu neublížil, že jsem svým rozhodnutím nikoho nepoškodil a z toho důvodu necítím potřebu se omlouvat jednotlivcům.“
Teprve teď si všiml, že jeho prsty udělaly automaticky štronzo křížek, pinocchiuv efekt, tedy zkřížené prsty za zády, to ale nebyl. Ruka mu ležela na stehně, každý si ji mohl prohlédnout. Hodnotoví muži přece nelhou. A to že má ruku zasunutou uvnitř své nezbytné pánské etue, detail. Protože když říkám nikoho, mám tím na mysli, že jsem já osobně nikomu neprostřelil Tokarev TT-33 kebuli. Těch 282 lidí, kteří našli smrt na hranicích, měli na svědomí zcela odlišní vojáci. A mohli si za to, ti útěkáři zbloudilí sami, každý se přece mohl dostat na Západ jako rozvědčík, pche, na mě si nepřijdou, pisálci.
Ze zkušenosti dobře věděl, že další otázka už nepřijde. Teď stál na straně systému, sloužil nové transatlantické vládnoucí moci, to je vždy rozhodující. A mám to z krku, pomyslel si, když mě vzbudíte ve tři ráno zasunutím pohrabáče do řiti, řeknu vám to stejně, tolikrát jsem to už na besedách meldoval. Stejně se na to ptáte jen proto, abyste si to před čtenářem v otázkách odškrtli. O tom, co znamenalo tehdy být jako student vojenské školy předsedou základní organizace KSČ, nemáte ani ahnung. A pokud budete obzvlášť agilní, jako jsem byl vždycky já, moje drážka má ještě pokračování - buňky na školách v té době vznikaly běžně, z čistě formálních důvodů. Byl to tak trochu černý Petr, spolužáci to odhlasovali a Petr Pavel se jejich rozhodnutí podvolil. Zde vždy následoval výbuch smíchu protistrany, výhybka fóru spojeného s jeho jménem umožnila novináři nepříjemnou stránku interview opustit a vrátit se k původní blond servilitě.
Tato blond protistrana se však přece jen zachovala trochu netradičně. Redaktorkou náhle projel záškub jako po zásahu elektrickou energií ze zásuvky s nálepkou Jaslovské Bohunice. Nožky v elegantních šedých lodičkách vylétly do výšky a ona hodila i s malým křesílkem ukázková záda. Na zemi se začala zmítat, chrčivě lapala po dechu a celkově ilustrovala pecku Pražáků – Proč jen já „Kousla ho snad Tarantule, nebo co.“.
Petr Pavel vytřeštil oči. Je tahle holka snad z nějaký pošahaný disidentský rodiny, nebo si hraje na Kocába, že tak přehnaně reaguje na jeho minulost mladého komunistického kádru? Naklonil se nad redaktorkou a rychle dodal: „V žádném případě jsem nikdy nezneužil nějaké výhody, která by plynula z mého členství ve straně.“
Redaktorka na něj zkoncetrovala zrak. Na chvíli měl pocit, jako kdyby na něj pohlédl někdo, kdo ho bezmezně nenávidí. Otočil se na kameramana. „Takhle reaguje obvykle?“ Teď teprve se kameraman probral z šoku a vrhl se k redaktorce. Jenže ta se na zemi přestala zmítat a překvapivě silně kameramana odhodila stranou. Vyskočila prakticky z leže do stoje jako brouk pružník. A už visela Petru Pavlovi okolo krku. Má docela sílu, pomyslel si, když se mu redaktorka zaklesla oběma rukama za ohryzek.
Odilo cítil, že už je opět kompletní. Měl zase všechny končetiny. A minimálně ruce mu sloužily dobře. Teď nebo nikdy. Zaťal prsty s prodlouženými gelovými nehty do krkavice nenáviděného protivníka a rdousil. Ze rtů mu při tom samovolně splývaly nadávky, které by dokonce stěží i švabach unesl. „Du tschechisches kommunistisches abtrünniges Monster, ich werde dich vernichten.“
Když redaktorku odtrhli a odváděli, řval z ní Odilo bezmocnou zuřivostí, už se nedokázal ovládat. „Der Führer wird noch einen und noch einen schicken, Sie werden uns nicht aufhalten. Wir werden gewinnen! Es lebe das Großdeutsche Europäische Reich. Heil Hitler!“
Na konci září 2016 v tomto alternativním vesmíru tak nepodobnému našemu, kde se Der Führer už dávno nezmohl na nic, a Petr Pavel před lety svlékl nepotřebný kabát předsedy stranické organizace KSČ, byla redaktorka Odilo trvale umístěna v psychiatrické léčebně do oddělení obzvlášť melancholických pacientů. A generál Petr Pavel prohlásil „Do voleb chci jít proto, aby vyhrála vize, ne aby vyhrál generál Pavel. Tou vizí je demokratická a svobodná země, ve které platí pravidla pro všechny stejně. Své rozhodnutí změním, jen pokud před volbami bude kandidát, který bude mít stejnou vizi a zároveň větší šanci vyhrát.“
Škoda, že Odilo nebyl poučen tak dobře jako jeho protivník. Třeba by to tak fatálně neuspěchal. „Ve vojenské terminologii ‚být připraven‘ v podstatě znamená spustit akci kdykoliv, kdy k tomu nastane vhodná situace.“ Petr Pavel, alternativní vesmír katalogové číslo 231C19.
|