|
„Měli jsme pěkně zařízený byt nábytkem IKEA, protože zakladatel firmy Ingvar Kamprad byl od roku 1942 členem skupiny Pera Engdahla Sweden's Fascist Action Organization, a tím celé naší rodině velmi sympatický. Auto jsme měli samozřejmě Volkswagen, protože jeho zrod ohlásil 15. února 1936 při zahájení X. ročníku berlínského autosalonu osobně Adolf Hitler, a my ctili název i tím, že jsme v něm mohli být lidu blíž. Navíc konstruktér Ferdinand Porsche se inspiroval u československé Tatry, a tak šlo do určité míry také o projev českého cítění.“ Zdroj: Životopis Pavla Petra, Das Protektorat Böhmen und Mähren, der Stadt Prag, 1987, alternativní vesmír katalogové číslo 231C31.
Mladý Odilo Globocnik musel odložit dalekohled. Třásl se po celém těle. Smíchy. V protilehlém objektu se za prosklenými stěnami Španělského sálu projížděla postava s povědomou čupřinou bílých, pečlivě zastřižených vlasů. Prezident Pavel Petr se tu snažil udržet rovnováhu na koloběžce. „Už zase sebou fláknul,“ Odilo podal dalekohled svému společníkovi. Mstislav Grebeníček znechuceně přiložil okuláry k bulvám: „Že mu to nepřijde trapný.“
Jak je možné, že dva potomci tak rozdílných mužů si v pohledu na čtvrtého československého prezidenta Pavla Petra beze zbytku rozuměli? Střední Evropa spojuje. Už jejich rodiny se navzájem navštěvovaly a panovalo mezi nimi přátelství. Samozřejmě když se zrovna vzájemně nezatýkaly. Silní lidé se přitahují. Otec mladého Globocnika byl Odilo Lotario Globocnik, řečený Globus. Přední nacistický činitel a aktivní likvidátor židovského obyvatelstva, ale i průkopník etnických čistek milionů Poláků a dalších Slovanů. Samozřejmě to vše v jejich nejlepším zájmu pod okřídleným heslem Wir schaffen das. Aktivní, nápaditý, pevný ve svých názorech. Nacista každým coulem.
Otec mladého Grebeníčka Alois Grebeníček byl pro změnu nacisty vězněný v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald a po uzavření smlouvy o spolupráci i příměří, známé jako pakt Molotov-Ribbentrop, kterýžto dokument nebyl k užitku obou velkých říší nikdy vypovězen, byl propuštěn. V letech 1945 až 1951 se stal vyšetřovatelem Státní bezpečnosti, jakéhosi podřízeného českomoravského pořádkového oddílu, pracujícího pro gestapo, a podle některých zdrojů krutě týral a mučil vyšetřované, mimo jiné i elektřinou a bitím kovovým kabelem přes nohy a ruce. Což je samozřejmě ve jménu bezpečnosti klidu na práci v protektorátu jediné správné jednání. Kovaný komunista. Kdo je slabý, bude hluboko zadupán. Kdo je silný, setnut. Jen masa uprostřed zůstane a s tou dokáže dobře zorientovaná vládnoucí třída divy. To věděl stejně tak prorok koncentračních táborů Vůdce, jako věrozvěst gulagů Vožď. Odilo a Alois, Alois a Odilo, nemohli si nerozumět. A jejich synové šli ve šlépějích holínek svých otců. Nyní se tedy dělili o jeden dalekohled značky Poběda s optikou Carl Zeiss Jena. A sledovali s nechutí pokusy svého prezidenta udržet se na koloběžce.
„Já ti řeknu, kdo za to může. Pořád se s ním musejí ti vaši čeští prezidenti poměřovat.“
Grebeníček se zašklebil. „Vůbec nevím, koho máš na mysli.“
Odilo namířil na přítele obviňujícím prstem: „Ten váš slavný Há-“
Grebeníček mu ruku prudce srazil: „Já ho nevolil, to nebyl můj prezident.“
„Jen neříkej, Hácha byl i tvůj prezident.“ Odilo se nenechal ve svém odsudku zviklat. Vybrali jste si ho vy Češi. Vy sami. Doslova. Slováci, aby se nemuseli té hanby s lidovou prezidentskou volbou účastnit, radši si založili vlastní štát.“
„A že jim to bylo platný, prokaučovali to o prsa a ještě rádi se vrátili k pomlčkové válce.“ Ale ani argumentačně se mladý Grebeníček nenechal od kolegy Globocnika jen tak snadno zahnat do úzkých. „Volili jsme menší zlo. A taky jsme nechtěli, aby náš prezident byl cizinec, i když tu dlouho žil, to nepopírám.“
„Přesně, byla to od vás negativní volba, šprajc. Když vám vůdce nabízel samotného Heydricha, jednoho z vás, dyť tu vychovával dokonce svoje děti, tak vy ne, prostě stále ta vaše nacionalistická koncentrace na národní souručenství. Jestli někdo umí správně československy vyslovit motýle nebo říká posudetsku Schmetterling, co na tom, proboha, záleží po stránce vládnutí? Kdy už konečně pochopíte, že v nové Evropě to není otázka - vy Češi, my Němci. Ale že všichni táhneme za jeden evropský provaz. Jenže vy ne, musíte pořád bourat společnou vilu a stavět na zahradě dvojdomky. I proto jste chtěli mít někoho speciálního. A tak jste si vybrali dieser Poser.“
„Pozéra, pozéra, jak jsme to měli vědět, sloužil říši tak věrně, koho by napadlo, že při prvním oslabení našeho gesellschaftu se vlísá do přízně Američanům.“ Grebeníček si nešťastně povzdechl. „Nebudu se s tebou hádat. Jako komunista říkám, Háchovi jsem to odpustil, odpracoval si to. Ale u tohohle novýho, já vážně ty lidi, co ho volili, nechápu.“ Vyčítavě vztyčil ukazovák: „Je pro mě naprosto nepřijatelné a zklamání, že je tady 70 procent voličů, kterým nevadí nacistická minulost.“
„Podstatné je, zda jsou schopní vnímat svou minulost obecně, ať už je jakákoli, jedno jestli komunistická nebo nacistická, jako problematickou a jestli se dalších 33 let snažili aktivně své selhání nějak napravit,“ promluvil překvapivě smířlivě Odilo. „Toho je přece naše i vaše současné bojové přátelství důkazem, že se umíme domluvit, že jsme si odpustili.“ Ale Grebeníčka tím neobměkčil. „Jak říkal už náš Josef Čapek - ,Jsem tedy komunistou, protože nemám rád slabého člověka, protože nemám větší úctu a lásku k buržoaznímu dílu, než k cílevědomé moci,‘ já se tedy nemám za co stydět, já kabát nepřevlékám, bojuji za věčnou ideu třídní nenávisti. A proto tady s tebou, Odilo, mrznu.“
Mstislav Grebeníček opět přiložil oko k okuláru. „Zase sebou říznul. Teď se tam tomu řehtaj s tou jeho tiskovou mluvčí jako koně. A proč musí ten jouda ještě dneska nosit ty Háchovy lidový intošský svetry a kombinovat je s těma svejma flanelovejma košilema? To už by rovnou mohl začít používat ty jeho krátký kalhoty.“
Grebeníček natáhl kohoutek sniperského hlavňového svazku ostřelovačské pušky, své kombinované kulobrokovodalekonosné trojkozlice, vyrobené specificky pro potřeby likvidace výše postavených představitelů establishmentu na dlouhé vzdálenosti.
„Vítr z 5. hodiny působí na střelu pod úhlem 30 stupňů a koeficient je v tomto případě 1/3,“ upřesnil Odilo nezbytný údaj pro přesné určení osy výstřelu. „Astigmatismus lehce pod 0,5 cylindrické dioptrie,“ dodal s akurátností sobě vlastní. Komunista s nacistou a mezi nimi ostřelovačská puška, dokonale se doplňovali. Rudá, černá a mezi nimi hnědá pažba čiperky sniperky. Dialektický soulad protikladů.
Grebeníčkův ukazovák se chvěl v kroužku lučíku těsně nad spouští. Odilo svůj ukazovák naslinil a vystavil větru na omak.
„Feuer,“ vydal pokyn Odilo. Grebeníček pevně zmáčkl spoušťový mechanismus. A vzápětí se rozchechtal.
„Co blbneš, dyť minuls. Du hast verpasst!“
„To se nedá,“ řval smíchy Grebeníček. „Už zase sebou fláknul a tentokrát nabral tou koloběžkou i tu svojí tiskovou mluvčí a zmizeli z Vladislavského sálu po Jezdeckých schodech v kotrmelcích.“
Odilo svěsil hlavu. „Někdy lituju, že nemám sílu emigrovat. Hácha to alespoň myslel upřímně, autenticky, měl smysl pro humor a žil život v pravdě. Teď nám tady v protektorátní vládě zbyli už jen pozéři. Dem k Hrochovi na plzeňský? Jawohl,“ zašklebil se souhlasně Mstislav Grebeníček.
A jako vždy, na pozérech a plzeňském se oba přátelé, byť ze zcela odlišných táborů, beze zbytku shodli.
|