Chodit začal až v patnácti, pak už jen létal. Vzpomínka na skvělého filmového teoretika Borise Jachnina. Glosa Iva Fencla

ROZHOVORY NA OKRAJI Dne 17. dubna to bylo dvanáct let, co zemřel Boris Jachnin; já ale vzpomínám vždycky až 1. května. Ten den by mu letos bylo už jednadevadesát. Narodil se v Praze, tatínek byl ruský lékař židovského původu. Nacisti jej popravili. Boris nemusel chodit v dětství do školy, protože měl kostní tuberkulózu. Překvapivě nežil filmem, anebo s výjimkami. Zcela jej tak ohromila Sněhurka a sedm trpaslíků, když navštívil její českou premiéru. Se školou začal Jachnin teprve v patnácti (1947), kdy konečně začal chodit. Do té doby ho maminka všude vozila v kočárku! Ale již od roku 1948 se uplatnil jako herec (spíše ovšem statista) a roku 1952 byl přijat na FAMU, kde vytvořil film Zloděj na každém rohu.

Taky pod jeho vlivem školu musel po dvou letech opustit. Nato prošel řadou zaměstnání, založil i filmový klub, psal do filmových časopisů a pro FAMU, již v roce 1967 přece absolvoval, vytvořil aspirantskou práci Filmová estetická výchova (1968). Byl vynikající lektor, dramaturg i pedagog, ale taky kvalitní redaktor nakladatelství, dramatik, prozaik, autor pohádek i básník. Heslo má i v Adamovičově slovníku science fiction a v šedesátých letech si jako literát připsal na konto pět titulů.

Éru rozletu uťala okupace. Následovala dokonce práce u lisu, byl izolatér, ostřič nástrojů, skladník a noční hlídač. Až koncem osmdesátých let mohl vydat publikace Greta Garbo, Charlie Chaplin, Jan Werich, Jan Procházka… Monografii o R. W. Fassbinderovi musel v roce 1987 zveřejnit pod jménem Jan Grulich. Ale natočil i dva výukové filmy, psal skripta a jeho kandidátská práce se týká modelu filmového školství včetně ideálních učebnic a smysluplné metodiky. Teprve v roce 1991 se stal Jachnin kandidátem věd na FF UK, a to v oboru teorie a dějin divadla, filmu, rozhlasu i televize; v tomtéž roce jej politicky rehabilitovali i jako novináře.

Seznámili jsme se, když mě fascinovala jeho objemná monografie Walt Disney (1990) a když jsem při jejím studiu objevil, jsa pedant, pár nepodstatných nepřesností, netýkajících se ovšem filmu, ale autorů předloh. Přijal mě doma, tj. v Českých Budějovicích, a poznal jsem ho jako vlídného, pohotového a přímého chlapa, který si nedělal o ničem dopředu iluze. Vídali jsme se a naučil mě jen tak mezi řečí pít pravou skotskou whisky. Navštívil jsem jenom několik jeho přednášek - a byl z nich paf, tak jako většina přítomných studentů. Boris Jachnin nikdy neřekl zbytečnou větu, hovořil poměrně hlubokým hlasem, a ne příliš akademicky. Filmy miloval, což pochopil každý, a skutečně výtečně se v kinematografii vyznal.

 

Minimálně v antikvariátech (hlavně na Knihobotu) lze jeho knihy stále sehnat, foto se svolením Databáze knih

Přednášel hlavně na Jihočeské univerzitě, ale i na písecké filmové škole a v Olomouci. „Jedna studentka z New Yorku s ním zrovna konzultuje svou práci o Jiřím Voskovcovi,“ řekla mi jeho paní Jitka Jachninová. „Ještě jiné radil s prací o Janu Procházkovi.“

Jako příklad jeho práce uvedu jenom Jachninovu účast na festivalu v Plzni, to mu bylo už pětasedmdesát. Jeho Kinolektorát jste už nikdy z hlavy nedostali, když jste byli při tom. Komentoval tenkrát filmy Malá Apokalypsa, Její zpověď a Poznamenaní, čtvrtého dne uvedl Memfiskou krásku (1944), klasický dokument z války v titulní roli s letadlem a jeho posádkou. Český komentář k tomuto dílu mluví Jachninův oblíbenec Jiří Voskovec (současně překladatel původního znění), Jachnin měl Voskovce nepochybně radši než Wericha, asi jako i Smoljaka měl radši než Svěráka (kterému však přiznával jinačí a specifické kvality). Boris měl pevné názory, nelavíroval a vždy mi dokázal pregnantně vysvětlit, čím byl ten či onen z nějaké dvojice lepší.

Neznamená to, že nás Jachnin neseznámil se zahraničními Werichovými filmy. To udělal rád. Jednou z těch rolí je velitel v americkém filmu Ztracená hlídka (1966), kde je Janovým spoluhráčem Anthony Quinn.

V pátek toho roku ukončil Boris festival překvapivě blokem Češi ve filmech Německé demokratické republiky. Uviděl jsem díky tomu prvně Brodského ve víc než oddechové komedii Ale doktore! (1980), kde se geniální herec ocitá v kabince pro zkoušení šatů s obnaženou kráskou. Sice nevinně, opět si však vyslechne ono „ale doktore“ - od pohoršených svědků.

Jachnin však nasadil i krajně tristní film Zpívej, kovboji, zpívej, v němž se Václav Neckář bratří s Deanem Reedem. Provázeni děvčátkem tu prožívají všeliké příhody a rvačka v saloonu je natočena přímo katastrofálně; ostatně režii měl taky Reed. Následuje soutěž v chytání čuníků v bahnisku a oba hrdinové si střihnou pár písní, přičemž nelze popřít, že když začne náhle zpívat Neckář, vhrknou vám slzy do očí a na chvíli zapomenete na veškerý póvl okolo.

Lektorát tenkrát v sobotu končil na plakátech neavizovaným německým snímkem Jakub Lhář. Boris mě tehdy taky seznámil s režisérem Jiřím Krejčíkem, i ve vysokém věku oplývajícím entuziasmem a suchým humorem. Bylo mu tehdy 89 let.

Boris Jachnin: S Janem Procházkou jsme byli kamarádi

Pročpak ses, Borisi, vlastně odsunul do Budějovic?

Tehdy jsem tam chtěl hledat smysl života a svobodu. To se moc neví, ale celé mládí jsem usiloval o to, abych se stal malířem.

Což nevyšlo?

Ne. Ale i film já původně považoval jen za lidovou zábavu. Teprve na škole, když jsem uviděl pár těch uměleckých, jsem mu přicházel na chuť. Zvolna. Jenže mě ze školy vylili. Za film, jehož žánr bych - popravdě - neuměl pojmenovat ani dnes, kdy za sebou máme i postmodernu.

Pustíš mi ten film?

Jde o směs hraného, loutkového a trikového filmu, o jakousi agitku Zloděj na každém rohu. Při práci jsem si zkoušel snad veškeré knoflíky na kameře, herce i neherce, no a měl jsem z toho prču. Až dodatečně jsem byl překvapen. Ostatní práci brali vážně. Ale zejména název filmu vadil. Ačkoli zrovna ten byl jednou z mála věcí, ke kterým jsem přišel jako slepý k houslím, protože to zbylo ze scénáře Karla Copa.

V roce 1967 jsi ale stejně odpromoval.

To mi FAMU sama nabídla, abych se vrátil, abych studium dokončil; i když na fakultě filmové vědy a historie, tedy jinde. Právě k tomu jsem ale mezitím získal průpravu. Vedl jsem filmový klub, byl šéfem městské správy v Budějovicích a měl na starosti devět kin. Jezdil jsem taky do Prahy na projekce, ale v Budějovicích jsem měl ženu a děti. Taky díky jejich pochopení jsem mohl po promoci v Praze nastoupit jako řádný vědecký aspirant. No, ale zůstal jsem už Budějovičákem.

V roce 1962 ti taky vydali sbírku Nahýbejte se z oken.

I já byl omýván módními vlnami a tehdy byla zrovna tou vlnou poezie všedního dne. Následovala sbírka povídek Na každé cestě leží klíče (1963) a psal jsem i pro kabarety a pro divadlo.

Ty jsi dokonce adaptoval román H. G. Wellse Neviditelný (1965)!

Ano. V Budějovicích bývala loutková scéna. Stala se v šedesátých letech divadlem pro mládež a ovládala i techniku černého divadla.

Z téhož roku je tvůj Kádrobaret (s Ivanem Pilným)…

Jihočeské divadlo především uvedlo mou adaptaci ruské loutkohry Rajská komedie, kterou jsem přizpůsobil pro herce Josefa Bulíka a pro Jiřího Císlera. Zůstala nasazena dvě sezóny. S Jiřím Císlerem jsme zažili veliké legrace, a to už předtím, než jsme se stali příbuznými skrze potomky. Ale Císler samozřejmě nebyl jen komik. Byl stejně dobrý činoherec ve vážných rolích a vyškolený muzikant na spoustě nástrojů. Jeden čas jsme spolu dělali i písničky.

A k tomu všemu tvůj román…

Jmenuje se Filtr. Ale nevyšel. Vraťme se ke hrám. Pro pražskou Laternu jsem napsal sci-fi Hellion, která se líbila Mirku Macháčkovi. Ale psal jsem taky pro Bočana a pro Jireše. Zpracoval jsem osudy jedné známé a dostal za ně celostátní cenu v scenáristické soutěži. Ten scénář se jmenuje Sestra. Ani podle toho nevznikl film, ale moc mi to nevadí, a jeden skvělý dramaturg mi řekl: „Blázne! Někdo to jednou natočí. Koukni, jak stará je Bible, a pořád z ní taháme nápady.“

V letech 1962-67 jsi byl nakladatelský redaktor. Je ti vděčný nějaký autor?

Spíš já jim. Byli mezi nimi Seifert, Jan Procházka, Nepil, Ivan Diviš, Věra Linhartová. Myslím, že jsem nikdy neodmítl dobrý rukopis, ale neměl jsem samozřejmě výhradní pravomoc; stál nade mnou ředitel nakladatelství.

Přejděme k normalizaci.

Byl jsem mj. skladník náhradních dílů v pekárně a to období začalo častými výslechy. Dokonce došlo na fyzicky obtížnou práci ve slévárně, která zhoršila můj invalidní stav, takže pekárna byla pak ráj. Tam jsem už psal o Raineru Werneru Fassbinderovi (1946-1982) i část monografie o Disneym. Ale stačil jsem se naučit rozeznat kvality čerstvého pečiva a zůstali mi kamarádi.

V roce 1988 ti vydali publikaci o Gretě Garbo, v roce 1989 o Bardotové. To sis vybíral?

Ne, byly to zakázky. Jen publikaci Jan Procházka (1990) se mi podařilo prosadit.

Což byl kamarád?

Ano. S Janem jsme se spřátelili, když jsem mu jako nakladatelský redaktor navrhl, že bychom mohli vydat knihu čtyř ženských příběhů z filmů Trápení (1961), Závrať (1962), Naděje (1963) a Vysoká zeď (1964). To se mu velmi líbilo a okamžitě vymyslel atraktivní název Tři panny a Magdaléna (1966). Ale měl podmínku, že obálku musí navrhnout Zdeněk Seydl (1916-1978). Tak začala naše spolupráce. Přerostla v přátelství, a když byl Procházka hospitalizován, pověřoval mě úkoly a nechal mě nahlédnout do svých záměrů. Byl velkorysý a dokázal překonat chybné postoje z mládí, takže stanul v řadě, určené k záhubě. Byl umělcem typu, který se nechce setkávat v pohostinství či vinárně, a vždy se mi zdál maximálně soustředěný.

On vlastně napsal i film Páni kluci podle Dobrodružství Toma Sawyera, pod který se roku 1975 podepsal Vít Olmer.

Je to tak. Že scénář nenapsal Olmer, ale Procházka, mi sdělila až Janova rodina. Ptal jsem se na to spolužačky Věry Plívové, která to režírovala, a odpověděla, že o tom nic neví. Tak jsem psal Olmerovi. Neodpověděl. A má publikace o Procházkovi už musela do tiskárny, a já to tedy řešil kompromisem, který je bezradný, ale vystihuje, jaké jsem měl informace: Film Páni kluci natočila Věra Šimková-Plívová, aniž tušila, že scenárista Vít Olmer propůjčil jméno Procházkovi.

Procházku hodně filmoval Karel Kachyňa. Který film je nejlepší?

Všech šest fascinujících komorních dramat let 1963-70 je čímsi nebývalým i světově. Ale nejradši mám Krávu (1995).

Po převratu jsi začal přednášet. Skvěle!

Ale už zapomínám a občas se nad nějakým hrdinou rozpláču, což je děsný. Lidi mě maj´ za komedianta. Ale jak neplakat nad Terezou z Tak dlouhé nepřítomnosti? Miluju ten film. Tak moc, až jsem ho opatřil titulky pro studenty. A jak nebrečet nad hrdinou ze Sviť, sviť, má hvězdo? Nad výkřikem „svoboda“ v Radokově Daleké cestě? Zatím mi posluchači pláč vždy odpustili, ale je to signál, že musím učení nechat.

 

Boris Jachnin se nebránil pláči při výkřiku „Svoboda“ v Daleké cestě:

 

Anebo miluji Nikitu Michalkova a jeho Oblomova (1979), který je původně úžasnou Gončarovovou knihou (1859). Ale film ji vykládá jinak.

V roce 1989 jsi vydal publikaci o Chaplinovi. Ale znáš práce o něm od Ondřeje Suchého?

Mám rád Ondřeje, vzal mě do televizní Kavárničky v březnu 1995 a já tam vyzradil na sebe nějaká tajemství. Suchý udělal neuvěřitelnou práci, když zachoval vzpomínky stovek lidí a odhalil detaily osudů, obestřených tajemstvím. Vše provádí jakoby lehce a zábavně, ale vkusně. Kdyby takových lidí měly rozhlas a televize víc, zvedla by se laťka. A nejen zábavy. On je dobrý popularizátor umění a sešli jsme se v knížce o Voskovci a Werichovi.

Máš rád němý film? O patro víš (1922), například. Nemá tam snad druhou hlavní roli autentická ulice, kterou nikdo nearanžoval? Dodnes ukazuje minuty tehdejšího světa.

Skutečnost na starých filmech mě taky fascinuje. Lumièrové mají film o asfaltování, který je tak pozoruhodný, že ho předvádím ve škole. Zato někteří režiséři hraných filmů zacházejí se skutečností tak ležérně, že to vnímavější musí pobouřit. Staří filmaři nám na FAMU kladli na srdce, aby záběry Prahy, v nichž se ukazuje cesta hrdiny, šly za sebou podle ulic tak, aby skutečně prošel logicky, ale totéž platí o lidských činnostech. Někdy stačí vidět herečku, jak myje nádobí, a víš, že je husa, která se doma práce ani nedotkne.

Jaké máš oblíbené komiky?

Bustera Keatona, Rowana Atkinsona, Jacquesa Tatiho.

V roce 1991 ti vyšla s datem 1990 monografie Walt Disney. Američani původně chtěli na náš trh vrhnout obdobnou knihu svou!

S přestávkami jsem na tom rukopisu pracoval dvacet let a byl při práci hodně uvolněný. Tušil jsem, že kniha nebude moci vyjít, nikdo mě ale tím pádem nehonil. Disneyho filmy sem zrovna moc nešly, ale najednou se vše otočilo, o knihu nastal zájem. I jednali jsme. Američani mají ovšem svou knihu o Disneym, která je trochu reklamní, a dávají ji dokonce zadarmo do zemí, kde se jejich filmy uvádějí. Nabídli ji nám a bylo víc než logické, že by tu měla vyjít, protože ji zdobí barevné obrázky, zatímco já měl černobílé. Ale rozhodujícím se ukázalo pojetí, a když firma zjistila, že náklad naší není velký (5500 výtisků) a že jde spíš o filmovou osvětu, velkoryse umožnili dokonce užití svých snímků, i když černobíle, a jejich archiv pomohl korigovat mou filmografii.

 

Se svolením Knihobot

Ale ty jsi tam i kritický.

Ale jen tam, kde zradil sám sebe.

Například?

Zfalšoval přírodní dokumenty. Začal je po válce točit s čistým úmyslem, ale kvůli přízni obecenstva vnesl do postupů triky, které personifikovaly zvířátka na úroveň kreslených figurek.

Disney (1901-1966) má dnes absurdně heslo i ve slovníku amerických spisovatelů.

Absurdně ne. Výtvarníkem vůbec nebyl! Maličko v začátcích, ale kreslit pořádně neuměl. Našel nicméně vždy dobré kreslíře. Především Uba Iwerkse. A ti ho proslavili. Když jsem si psal s americkými staříky-animátory, setkával jsem se s nevšední ochotou, protože jejich jméno bylo vždy kryto logem Disney a byli rádi, že o nich taky někdo ví, byť šlo o pofiderního autora z neznámé země. Walta obdivuji. Taky Trnka ho ctil; jako hocha z farmy, z něhož se stal velký vypravěč příběhů.

A trpaslíci (1937)? Dostali jména; jenže byla při dalším uvedení změněna a vzpomínám, že jsi telefonicky protestoval v přímém televizním přenosu v pořadu Vladimíra Železného. Správně je to: Prófa, Dřímal, Kejchal, Rejpal, Stydlín, Štísko a Šmudla.

Jasně. A Prófa je v originále Doc. Film byl u nás uveden víckrát a změny jmen jsou způsobeny novými autory překladu, právy a honoráři. Ale původní jména jsou nejlepší. Mimochodem, je i druhý Disneyho film s trpaslíky, zdravotnická agitka proti malárii, ale zde uveden nebyl.

A když jsi to viděl prvně?

Sněhurku? Byl jsem moc nadšen. Už i protože jsem tenkrát do kina vůbec nechodil. Maminka mě musela vozit v kočárku, byl jsem mrzáček. Viděl jsem jen výjimečně nějaký film. Za války německé, ale i české komedie. Po ní taky skoro nic. Chodil jsem teprve od patnácti let.

 

Vložil: Ivo Fencl

Boris Jachnin, HP, Glosa Iva Fencla, Rozhovory na okraji,