Když slyším Poláky mluvit o Češích, je to vždy míněno pozitivně a přátelsky. Polská básnířka žije už třicet let v Praze

Foto: Se svolením Anny Kaczmarské

Popisek: Anna Kaczmarska

ROZHOVORY NA OKRAJI Rozhovor s básnířkou polského původu Annou Kaczmarskou, která nám mimo jiné poradí, kam si v Praze zajít nikoli na pivo, ale pro verše a čtenou poezii. A je toho překvapivě hodně. Jaké jsou pocity po vydání vlastní sbírky? Kde bere inspiraci? A jaký je vztah Poláků k Čechům? Annou Kaczmarska vydala tři básnické sbírky. O svůj debut se postarala už v roce 2006 sbírkou Okamžiky. Následovala sbírka Hořící mrholení z roku 2015 a zatím poslední sbírka Jiné způsoby dýchání, které jí vyšly loni.

Setkání s tvými básněmi, které jsi přednesla na nedávném poetickém večeru, bylo pro mne jako let nad hlubinami. Jaké jsou zdroje tvé inspirace?

Někdy se sama sebe ptám, co je mou inspiraci a pokaždé je to asi určitý neklid, pohyb, pohyb města, lidi ve městě, na ulicích, v dopravních prostředcích, ale i na společenských akciích, v kavárnách, hospodách. Město jako takové. Útržky slov, vět, třeba jen zajímavé oblečení, světlo na zdi baráku, stín stromu na ulici.  

Ale je to i pohybem jako takovým. Velmi často mě něco napadne, když někam jdu nebo jedu, např. autobusem, tramvají nebo metrem. Pohyb se také rovná neklid a tím i neklid v mém nitru, když jsem něčím dojatá, rozčílená, znepokojená. 

Vydala jsi několik básnických sbírek. Nechystáš další knihu?

Sbírky jsou jako vývoj a životní etapy. Když jsem tu poslední už držela v ruce, tak jsem cítila vnitřní prázdno, prázdno v hlavě, někde vevnitř. Měla jsem pocit, že už nic víc napsat nemohu, že všechno, co jsem znala a věděla, jsem do ní napsala. Ale po měsíci nebo dvou už se objevila myšlenka na další texty. Jako vždy se objevily nové podněty.

Básníci mají múzy, ale jak na tom s nimi jsou básnířky?

Nikdy jsem se nad tím nezamýšlela, spíše to byla vždy inspirace. Ale pokud už nějaká je, tak je to Praha. Ta imaginární, zosobněná v secesních obrazech, v ilustracích. Možná to zní pateticky a jako klišé, ale budiž. Praha se mi jeví jako nedotknutelný zdroj obrovské síly, síly historie, přetrvávající tradici, staletí vyzařujících z budov, soch. Možná je to způsobeno i tím, že Varšava, ze které pocházím, a ve které jsem bydlela do svých 14 let, takovou sílu nemá, je v podstatné míře postavená po válce znova.

Jako dítě jsem se vždy cítila nejlépe ve starých domech a bytech, které se ještě zachovaly, v bytě mé babičky, tetiček.

Pocházíš z Polska. Jak dlouho vlastně žiješ v Praze?

V Praze žiji, s přestávkami, 30 let.  

Trochu ti závidím ten odstup od českého prostředí umožněný tvým původem. Mně vnímání polské kultury z naši strany připadne jako, zdvořile řečeno, vlažné. Je tomu tak i naopak?

Jestli už nějaký odstup mám, tak spíše nebude z oblasti literatury a kultury. Je pravda, že obě se výrazně liší, i když vycházejí ze stejných kořenů, ale až takhle je nesrovnávám. Možná to zazní divně, ale přiznám se, že polskou literaturu posledně moc nesleduji, poezii ještě ano, snažím se sledovat, co se nabízí, ale polské literární a kulturní portály nenavštěvuji. Česká literatura a kultura jako taková je mi bližší, čímž absolutně nechci shazovat polskou kulturu a nedovolím si ji ze svého stanoviska kritizovat. Co se týče vnímání polské kultury Čechy, tak to asi skutečně nepředstavuje velké nadšení, ale vidím velký zájem o polskou literaturu, v té pak poezii mezi mladými básníky a čtenáři. Je to např. vidět v četných setkáních s polskými básníky a spisovateli třeba během Dnů knihy, během autorských čtení v nakladatelství Fra, které polské básníky velmi propaguje. Na divadelní scéně je možné vidět adaptace děl polských dramatiků. A bývá vyprodáno. 

Co se týče ohlasu za severní hranicí, tak slýchávám, a i vnímám docela velký zájem o Čechy, jejich kulturu, možná méně o literaturu, ale spíše o život, politické dění a české památky. Je to i vidět a slyšet na pražských ulicích během dlouhých víkendů nebo svátků v Polsku. Ale není to jen o turistice, která návštěvníkům spíše ukazuje tu barevnou, svobodnou, bezstarostnou, zlatou tvář historického města a lidí v něm žijících. O Čechách a dění v Česku se běžně mluví i v polských médiích. Když slyším Poláky žijící v Polsku mluvit o Češích, je to vždy míněno pozitivně a nějakým způsobem přátelsky. 

Poezie je posedlost, krása. Poezie může být vším možným, kromě zdroje obživy. Jak jsi na tom ty?

Nikdy jsem se nad tím nepozastavovala, čím poezie pro mě vlastně je. Zdroj obživy to určitě není a ani nebude. V tomhle kontextu jsem o tvorbě básní a textů nikdy neuvažovala. Poezie a literatura byla vedle mě, při mně, vlastně odjakživa, takže dalo by se říct, že je nějakou mou duchovní součásti. Jako dítě jsem poslouchala básně, které mi četl tatínek, který pro mě i básničky psal. Četla jsem nejdřív verše pro děti, pak dospělé.

Asi to nebude nic zvláštního, že když čtu básnickou sbírku, tak se jakoby propadám do imaginárního prostoru a času, kde vidím obrazy, které básník přenesl slovy na papír. Čas se v tom okamžiku „zastavuje“, a tak si v té bublině plavu, pak následuje „probouzení“ do reálného světa. 

Někdy je ten čas v „bublině“ příjemný, někdy ale zneklidňující, takže se z ní rychle vracím do světa zpět. 

Tím je pro mě poezie, když ji čtu, ale když ji píšu, tak je to obvyklé vyjádření okamžité nálady, někdy jen skrýš mezi slovy a myšlenkami. Útěk od světa. 

Máš své oblíbené básníky, básnířky?

Ráda se k určitým básníkům vracím. Je to např. Hrabal a jeho raná tvorba, která právě básně obsahuje. Také texty Filipa Topola, Charlese Bukowského. Z mladých českých básníků ráda čtu Alžbětu Stančákovou a Vojtu Vacka. Jinak ráda objevuji pro sebe nové autory, spíše je to tak, že si od nich něco vyberu, co mě zaujme a třeba už další jejich sbírka mi nic důležitého neřekne.

Ještě bych se rád zeptal na tvá zamilovaná místa v Čechách?

Čechy neustále objevuji, ale pár oblíbených míst už se najde. Jedním z nich je Kutná Hora a její okolí. Město se svým majestátem a zároveň skromnou městskou atmosférou. Potom také Poděbrady, ještě pořád útulné a relativně klidné městečko pro odpočinek blízko Prahy. A také Horská Kvilda, kde jsem byla sice jen jednou, kolem roku 2000, ale hned se mi zalíbila hlavně kvůli jejímu klidu a poloze, skoro v oblacích. Tehdy mi připadala klidná, ale dnes bych ji možná viděla jinak.

Tak a ještě jedna místopisně cestovatelská záležitost. Pokud bych se na rozdíl od mnoha Čechů rozhodl zajet v Polsku dále než k nejbližší tržnici u hranic, abych si tam koupil výhodně třeba žehlící prkno, kam bys mne nasměrovala?

Pro návštěvu bych doporučila sever Polska. Ten zůstal ještě relativně historický, i když i tam jsou vidět jak stopy socialistické dominance, tak i dnešní moderní výstavby. Doporučila bych Gdaňsk a křižácký hrad Malbork s jeho raně středověkou architekturou. Poloostrov Hel, který je natolik úzký, že se dá jednoduše přejít z jednoho břehu na druhý několikrát za den. Navíc je už dnes možné dojít až na jeho konec kde je písečná pláž a moře kolem dokola. Dále určitě stojí za návštěvu oblast Mazurských jezer.

Ale samozřejmě nemohu opominout Varšavu. Je to sice skoro úplně od základu nově postavené město, ale určitě jsou tam zajímavá místa. Její široké ulice, velké baráky z 50. let vedle novodobých mrakodrapů, ale i malebné staronové Staré město, kde se nachází bezpočet barů a kavárniček, kde je možné ochutnat tradiční polské barové jídlo a destiláty. Varšava je samozřejmě i místem kultury a zábavy s výstavními sály Národního muzea a moderními kulturními centry.

Navštěvuješ poetická setkání. Různá veřejná čtení. Které z nich bys doporučila našim čtenářům?

Literárních večerů a autorských čtení je po Praze opravdu hodně. Skoro každý večer je možné něco najít. Některé z nich organizuji i moji známí, jak například jednou za měsíc pořad Poezie, vole! Davida Fojtíka (Strunolam) s mladou českou poezii. Dále např. pořad Jirky Pešauta Jiný kafé v kavárně Ka Sha fe, Chanell 5, Vlastimila Šantrocha, každou pátou středu v měsíci také tam, nebo setkání literárních a hudebních tvůrců 1. Máje na Petřině, – Poezie na Petříně Ondry Linharta a Luboše Jeřábka. Další jejích pořád Mezi řádky na Smíchově, Večer přiměřených Depresí, Andie Bech v kavárně Ty Kávo! Literart Adriany Galuškové v kavárně Carpé diem na Vinohradech, Šuplík Blanky Smolkové ve Slovenském domě a příležitostné kulturní pořady ve známé kavárně Bar Behind the Curtain na Žižkově.

Doporučila bych ale i večery a autorská čtení pořádané oficiálními organizátory v Praze, jako jsou Městská knihovna Na Vinohradech a v Praze 10, dále autorská čtení v nakladatelství Fra, ale i knihkupectví Božská lahvice, kde jsem také měla křest své sbírky.

Vložil: Jiří Kačur