RECENZE Mieko Kawakami, Nebe. Slabší nátury knihu nezvládnou
23.05.2023
Foto: Zdeněk Svoboda, Krajské listy
Popisek: Nebe, obálka knížky
Za uvedeným titulkem si stojím. Nebe proslulé japonské spisovatelky (*1976) totiž popisuje šikanu. Detailně, opakovaně, barvitě, v nechutně apatických barvách. Je možné, že výchozí téma bude pro mnoho čtenářů dost výraznou překážkou. Kawakami se u nás stala známou zejména díky románu Prsa a vajíčka (2021).
Ten rovněž považuji za děsivý, rovněž jsem s ním měl velký problém. Oproti Nebi (vydáno v Japonsku v roce 2009) je ale jeho rozsah minimálně dvojnásobný. Každopádně dá zabrat. Haruki Murakami o Prsou a vajíčcích řekl: „Nikdy nezapomenu na pocit naprostého úžasu, když jsem dílo poprvé četl.“
V této souvislosti ještě doplním, že Murakamiho prózu Odeon rovněž bedlivě sleduje a pravidelně publikuje. Mieko Kawakami podobného věhlasu prozatím nedosáhla. Má k tomu ale našlápnuto rázným krokem. Oproti Murakamimu představuje mnohem závažnější a temnější témata. Za román Nebe ostatně získala japonské literární ocenění (Cenu Murasaki Šikibu) a dostala se do nejužšího výběru na Mezinárodní Bookerovu cenu (2022).
Protagonistu a zároveň vypravěče románu, čtrnáctiletého středoškoláka, poznává čtenář pod přezdívkou Šilhavec, kterou mu dali spolužáci. Kvůli tomu je také ve škole objektem šikany. Chlapec mlčky v osamění trpí, dokud nenaváže přátelství se spolužačkou Kodžimovou – ta jediná dokáže pochopit, co prožívá, protože je rovněž terčem šikany. Svět osamělého, do sebe uzavřeného chlapce se rázem změní, když má možnost sdílet své trápení, diskutovat o důvodech šikany, morálce šikanujících, ale i obětí. Kodžimová Šilhavce přiměje, aby se zamýšlel nad vlastní pasivitou tváří v tvář násilí, a přisuzuje morální převahu, ba i jisté vítězství těm, kdo se stávají oběťmi.
Nejprve musím uznat, že sugestivní popisy trýzně obou postav jsem měl problém číst. Jak se říká, nejhorší je bezmoc. Na straně druhé jsem předpokládal, že přese všechny ty dialogy a postupné odbourávání bariér dojde k velkému závěru. Opravdu jsem čekal, že se student vzchopí, popadne třeba tyč a půjde si všechno vyříkat osobně. Asijská tvorba je plná násilí i necitelných obrazů. Nebo spíše lhostejných. Jestli se to stalo, neprozradím.
Nebe je román o hledání sebe sama a svého vlastního postavení. A taky je o tom, co všechno jsme ochotni ztratit, abychom zapadli někam, kam vůbec nepatříme.
Chlapec si myslí, že obětí šikany je proto, že šilhá. Logiku tak dává jednoduchá operace. Pokud k ní dojde, ztratí jediného člověka, který mu rozumí. Ona ho totiž „miluje“ právě kvůli jeho „krásným očím“. A on pro změnu nehledí na zvláštní symboliku jejího těla, kdy se například nemyje. Proč? Aby nezapomněla na svého tichého a pracovitého otce.
Podobných mement je v knize bezpočet. Do jednoho dají zabrat především po psychické stránce.
Konstrukce díla je přitom pevná a vychází z teze, že náhoda neexistuje. Vše, kam hlavní postava míří, je svým způsobem postupně se rozvíjející děj, a to bez ohledu na následky. Šikana ho pošle do nemocnice, kde je chápající doktor a podobně.
Kdo si chce odpočinout, Nebe určitě vynechá. Pro ostatní, přemýšlející, je vhodnou volbou. Natáhne totiž strunu naší netečnosti, jak jen to půjde.
Z japonského originálu přeložila Klára Macúchová.
Dávám 70 %.
Vložil: Zdeněk Svoboda