Rozvědčík Päwek metá metály. Čtvrtá povídka ze série Multivercz od Marka Dobeše. Čtení na pokračování

Foto: Kamil Fára

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Co všechno jde udělat s jednou obyčejnou selfie tyčí? Vyfotit si rozkrok ze spodní perspektivy, šťouchnout do oka člověka, který právě spadnul do kanálu, zúčastnit se šermířského zápasu o masku Darth Vadera, případně pořádně nakrknout Gabčíka s Kubišem. Marek Dobeš, to si buďme jistí, by zvládl všechno za jeden den a s tyčí z výprodeje. Víc se dočtete ve čtvrté povídce ze série Multivercz Marka Dobeše.

„Velmi příznivý vliv na mé dětství měla kromě otce osobnost mého dědy, kterého jsem považoval za vzor dobrých lidských vlastností. Vážil jsem si ho pro jeho skromnost, životní zkušenosti, vztah k lidem i k práci. Byl jedním z důvodů, pro které jsem později požádal o přijetí do NSDAP.“ (zdroj: Životopis Pavla Petra, Das Protektorat Böhmen und Mähren, der Stadt Prag, 1987, alternativní vesmír katalogové číslo 231C31)

Odilo Globocnik se cítil jako zamlada. Opět se třásl po celém těle. Už dlouho se mu nestalo, aby se něčeho tak intenzivně obával. Doslova děsil. A mohla za to jeho nemesis, rozvědčík, nyní novopečený prezident České republiky, kdo jiný, než zlopověstný Päwek. Když říkáme po těle, musíme odečíst jednu nohu a obě ruce. Odilo se cítil jak sibiřský kolchoz po sklizni. Tu a tam chomáč chlupů, pahýl levačky, pravá noha amputovaná pod kolenem výbuchem v Kongresovém centru. Za levým uchem lišej z nedobrovolné louhovací koupele v Botiči. Lidská troska ve staré uniformě SS, která kdysi vzbuzovala hrůzu, nyní už jen pouhý soucit. Jaký rozdíl oproti jeho bývalému spolubojovníku v barvách NSDAP a Wehrmachtu, prezidentu PP vulgo Päwkovi. Kdo by je dnes postavil vedle sebe, ten by na nich mohl demonstrovat pomíjivost vojenských úspěchů. Odilo Globocnik, veterán z plání Stalingradu, a Pavel Petr, voják z kanclu. Jenže právě proto, že Petr válčil tak stěží s kalamářem a všechny frčky si vysloužil podkuřováním americkým nadřízeným, Globocnik se k nějakému Amíkovi dostal nejblíž, když mu Patton při osvobozování karlovarské kolonády přerazil stehenní kost. Myšlen je samozřejmě tank M60 Patton, protože k osvobození Československa došlo, jak všichni víme, až dlouho po vítězné válce, za sametové revoluce v roce 1989. Sametové, jak pro koho. Přes Odila například přejel pás druhé generace battle tanků. A to měl štěstí, že ho jenom líhnul. Ještě nikdy nevzal Odilo tak rychle do zaječích, a to i přes tříštivou zlomeninu stehna. Když se střetne armáda a lázeňství, procedury se zázračně zrychlují.

Prezident netrpělivě poklepal na hodinky. V limuzíně už na malé obrazovce hlásili blížící se zpravodajský pořad České televize. Prezidentův řidič však byl profesionál. Byli na místě. Vůz zastavil jen několik centimetrů od pamětní desky MUC. Jana Opletala u Hlávkovy koleje. Prezident Pavel Petr si odepnul bezpečností pás a uchopil svou nezbytnou pánskou etuji, kterou nikdy ani na sekundu neodkládal. Nikdo neměl tušení proč. Ani paní Petrová, která měla dojem, že na ni potměšile vykukuje při manželském sexu zpod polštáře. Přijal od svého YouTube asiSStenta maličký věneček s nápisem „Nezapomeneme“ a vystoupil z hradního pancéřovaného automobilu. Druhý z asistentů složil selfietyč, ze které ještě před chvílí natáčel střešním okýnkem jejich příjezd, aby ho umístil na hradní TikTok kanál prezidenta republiky. Valem ubývalo světlo, večer pokročil. Prezident ho však uměl prosvětlit. Od jeho vyleštěného chrupu se odrazil paprsek led světla mobilního telefonu, když do něj nahrával svůj proslov: „Dnes si připomínáme výročí smrti tohoto hrdiny.“ Jméno záměrně vynechal. Čekalo je ještě několik obětí nacismu i komunismu a on věděl, že jeho mladý SS YouTube tým s nimi bude v průběhu roku strategicky pracovat.

Ještě jednou si Odilo vzpomněl na generála Pattona a jeho citát: „Z kancelářské židle nikdy nevzešlo žádné dobré rozhodnutí.“ Možná nevzešlo, ale zadek, který se na ní rozhoduje, si zachová integritu spíše, než ten vržený do zákopů. To už si Odilo ověřil na vlastní potrhanou kůži. A ať už byla jakkoli rozedraná, instinkt přežití mu velel, otoč se, nechoď tam, nestojí ti to za to. Přesto se, opírajíc pahýl o švédskou hůl, belhal vstříc siluetě pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje.

Noční dobu si nejspíš vybrali záměrně, pomyslel si řidič. Přece jen, uctít památku oběti totality, které on, jeho otec, jeho děd i jeho současná manželka věrně sloužili, dokud se v prostoru protektorátu Böhmen und Mähren nerozpustil do globální vesnice spravované četníkem z USA, muselo připadnout trochu přehnané i štábu takového pragmatika moci, jakým byl jeho pasažér. Vzápětí pochopil, že nic nemůže být vzdálenější pravdě. Pro instagramovou generaci byla slova „padli za vlast“ v lepším případě starou veteší a kýčem někde na úrovni počítačové hry Princ z Persie. V horším případě zaváněla vlastenectvím a odtud už byl jen krůček k dezolátům, ponožkám v sandálech a lůze všeho druhu.

„Jan Opetal, kdo to je?“ snažil se jeden z influencerů, podle uniformy z armádního SSYouTubeFilmu, zjistit na Wikipedii. „Student Lékařské fakulty Karlovy univerzity, smrtelně zraněn během protinacistické demonstrace 28. října 1939, bylo mu čtyřiadvacet, skoro jako mně. MUC. Jan Opletal.“ Druhý influencer byla žena, smí-li se takto neomaleně určovat gender jen na základě primárních pohlavních znaků. Každopádně šlo o prezidentovu tiskovou mluvčí. Osobu, jejímž sekundárním pohlavním znakem byl nadmíru vyvinutý smysl pro humor. „MUC muc, hovnocuc,“ zavtipkovala tisková mluvčí a dávivě se rozesmála.

Pancéřové dveře se opět zaklaply. Řidič tázavě pohlédl do zrcátka. Druhý z kumpánů zapřemýšlel nahlas. „V jeho věku, už bude spát. Do toho kostela je to blíž, ale radši bych tam ještě zasunul tu Národku, co myslíš?“ SSYouTube kumpán číslo jedna neváhal. „Určitě, čím pozdějc, tím líp.“ V nočním šeru pokročilého večera se černého Petra uprostřed nikdo na nic neptal. Ten už opět seděl se sluchátky na uších a pozorně, jako ostatně vždy v tuto dobu, sledoval Události České televize. Ukládal si do paměti sebemenší detail. Bývalý rozvědčík dobře věděl, že jakmile vysílání skončí a on prolistuje svou šifrantskou knížečku, rozklíčuje utajené pokyny, progresivně zakódované do vysílání „Kavek“, jako nic. Ostatně ne bez významu se televizní budova nacházela v oblasti nazvané Kavčí hory. Kavka obecná je středně velký pták z čeledi krkavcovitých, a jak známo, krkavec v mytologii má schopnost pomáhat při proměně vašeho života, osobnosti. Je poslem, přinášejícím zprávy z nadpřirozeného světa, a může dramaticky měnit život.

Odilo Globocnik se rozhlédl po kryptě pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje. Kdo by tu čekal bradaté popy, byl by zklamán. Ano, několik z mužů, kteří ho obklopili, mělo bílý vous, ale sluhou páně nebyl až na polního kaplana žádný z nich. Všichni byli vojáci. Konkrétně příslušníci protinacistického odboje. Někteří dokonce ve zbědovanějším fyzickém stavu, než on sám. Také až na výjimky byli všichni starší. Ovšem pravým stařešinou mezi nimi byl genmjr. in memorian Jozef Gabčík. Ten si i vleže udržel vojenské držení těla. Spočíval v jakémsi vyživovacím sarkofágu, kyslíko-životní funkce podpůrném stanu a u úst měl malý mikrofon a v uchu naslouchátko. Tiše vnímal plán Odilo Globocnika – jakmile chucpeprezident dorazí a sestoupí stejně jako jeho předchůdci sem do krypty, aby se poklonil obětem režimu, jemuž sám oddaně sloužil, dokud to bylo jen trochu osobně výhodné, bude zde na posvátné půdě skropené krví vlastenců postaven před vojenský soud. Dnes má prezident hromadný nálet na hroby, pietní promo den, zákonitě přijede se svým týmem influencerů i sem. A my jsme na něj připraveni. Závěry zbraní zacvakaly.

Auto se hnulo na Národní třídu k památníčku Sedmnáctého listopadu. Stejná etuje, maličký věneček, krátký proslov, selfietyč, stejný úkon, opět stejně bez úhony. „Tak a teď do pravoslavného kostela svatého Cyrila a Metoděje.“ Ve voze se rozhostilo napjaté mlčení. Mladý asiSStent na svého šéfa pohlédl. „Veliteli, nechcete si to rozmyslet? Můžeme vše natočit i před zeleným pozadím, pamatujete, jako když jste jel tenkrát tramvají…“ Prezident Pavel Petr jen podrážděně mávl rukou, Události České televize přece ještě neskončily. Musel se soustředit. Skrytá šifra s pokyny mohla z obrazovky problesknout kdykoli.

Odilo musel napínat sluch, aby slyšel Gabčíkovu odpověď na svůj návrh. „Už kvůli mým padlým druhům, kteří zde v těchto prostorách svedli boj s německým okupantem, nemůžeme připustit, aby se přisluhovač režimu, rozvědčík Päwek, vysmál historické spravedlnosti. Jakmile dorazí se svou kamarilou, bude naším spolubojovníkem ze skupiny bratří Mašínů, Milanem Paumerem, zneškodněn a postaven před soud českého národa. Co by o čtvrtém prezidentu kvazi svobodného Československa asi řekl nebožtík Ctirad Mašín, když o tom prvním prohlásil - ,To byl kretén pěstovanej estébákama.´“ Pokyvování olysalých hlav starých bojovníků, odjišťování rozbušek granátů, zasekávající se Sten-guny.

Skupina starých bojovníků s oběma diktaturami, nacistickou i komunistickou, číhající v kryptě kostela svatého Cyrila a Metoděje, cítila, že se prezidentská obrněná limuzína blíží. V této chvíli by bylo slyšet špendlík s trikolórou dopadnout. Jenže do krypty dopadl jen malý věneček s lakonickým nápisem „Nezapomeneme“. Od větracího průduchu sem ještě dorazil záblesk měsíčního světla na teleskopické tyči, která tentokrát posloužila jako jakési klíšťky na zasunutí věnečku do větracího otvoru. A pak se zvuk motoru Mercedesky začal opět vzdalovat.

Muži v kryptě na sebe nevěřícně pohlédli, pak odložili zbraně a sklopili hlavy na prsa plná metálů, aby nikdo neviděl slzy hořké rezignace. Byli zvyklí, že potentáti vždy skládali hold bojovníkům zde dole. Jenže Päwek s nimi vyjebal pěkně pansky seshora.

Jedině jejich vůdce genmjr. in memoriam Jozef Gabčík ve svém sarkofágu neztratil své Metal Heart. Tiše, avšak neústupně zasípěl. „Dnes to nevyšlo, vyjde to za rok. My NEZAPOMENEME.“

Mezitím ve vzdalující se Mercedesce složil prezident Pavel Petr teleskopickou tyč. Neušlo mu, jak si oba mladí oddychli. Sledovali, jak s v jeho oku objevil záblesk spontánní inspirace. To nebylo tak časté. AsiSStenti na něj okamžitě namířili své mobilní telefony se zapnutými kamerkami a začali streamovat. Na webu prezidentské kanceláře naskočil moudrý plnovous.

„Je-li člověk v situaci, že hodnoty, kterým věří, není možné naplnit, a nevidí jiný způsob probuzení společnosti než takovýto čin, je to asi ta největší symbolika, jakou si dokážu představit. Myslím si, že bychom si to měli připomínat právě proto, aby se něco takového už nemuselo opakovat.“ V kabině Mercedesu se rozlehl potlesk. Prezident nasadil rozpačitý výraz havlovsky zakřiknuté skromnosti. „To není ze mne, napsal mi to přítel po boku, jen jsem si na to teď vzpomněl. Prdněte to do toho vysílání vo tom Palachovi, až to budete stříhat.“

Muž, který sloužil režimu, kvůli jehož nástupu se mladík jménem Jan Palach upálil, změnil tón a plynule přešel k dalšímu, neméně závažnému sdělení.

„Rozšifroval jsem pokyn od České televize. Jinde je nás teď potřeba! Česko se mělo připojit k žalobě na Maďarsko kvůli LGBT!“

Prezident Pavel Petr zaklapl svou knížečku šifranta, ve které se skvěl jeden jediný nápis. LGBTQ+.

Prezidentská obrněná limuzína zrychlila. Do Pešti je daleko, s rozedněním se tam musí Päwkova teleskopická tyč YouTube SSlfie spravedlnosti vysadit.

Zdroj: Životopis Pavla Petra, Das Protektorat Böhmen und Mähren, der Stadt Prag, 1987, alternativní vesmír katalogové číslo 231C19.

Příště: Rozvědčík Päwek přikuluje

Vložil: Marek Dobeš