Michal Viewegh píše o Ďáblově p*deli a nečte novodobé básníky, prý je jejich práce klamavá reklama

Foto: Hans Štembera

Popisek: Michal Viewegh

ROZHOVORY NA OKRAJI V rozhovoru s našim předním spisovatelem Michalem Vieweghem si povídáme o cestách nahoru a také dolů. A v pravé poledne, sobotní poledne (13. 5.), se jeho fanoušci a sběratelé autogramů mohou těšit na osobní setkání na festivalu Svět knihy Praha.

Minulý rok jste oslavil šedesáté narozeniny. Vyšly vám Děravé paměti, kniha vzpomínek na váš život. Pojďme si tedy ještě jednou zavzpomínat. Která ta báječná léta byla ta nejšťastnější?

Šťastných let byla v mém životě díkybohu většina. Výčet by byl příliš obsáhlý, takže tu otázku otočím a zmíním jen řídká období méně šťastná nebo přímo nešťastná: skoro dvouleté tápání na Vysoké škole ekonomické v Praze, období kolem prvního a druhého rozvodu a především pak ty minimálně tři příšerné roky po prasklé aortě. 

Život připomíná sinusoidu. Nahoru a dolů. Mám své vlastní zkušenosti, tak jako každý člověk, s cestami či spíše pády dolů. Obdivuji, že jste našel sílu vydrápat se nahoru po vaši nemoci. Takové zkušenosti jsou k nezaplacení, jelikož mohou změnit staré postoje. Jak vás tato zkušenost ovlivnila?

Zásadně. Hodně jsem ztratil, ale něco i získal. Život a zdraví už pro mne není jako dřív samozřejmý stav, který si bezmála nárokuji, ale dar, za který opravdu cítím vděk.   

Spisovatelé se dají posuzovat různě. Třeba se dají podle povahy jejich děl rozškatulkovat podle literárněvědných schémat na klasické realisty, neklasické realisty, fantasmagoriky, sci-fisty či magické realisty. Šuplíků je mnoho. Kam byste se zařadil vy?

Dá se myslím doložit, že mám jako autor dost široký záběr: napsal jsem nejen bezpočet románů, novel a povídkových sbírek, ale i několik sbírek fejetonů, dvě knížky literárních parodií, dvoje pohádky, dva politické thrillery... Píšu nicméně převážně realistickou prózu, výjimečně s fantaskními prvky - napsal jsem třeba i novelu o ženě, která umí číst myšlenky.

Psal jste vlastně příběhy ze života. Nu a zde vyvstává otázka. Jak si vysvětlujete, že právě vaše romány či povídky vyvolaly takový čtenářský zájem? Čtou vás více ženy, či muži?

Začnu odzadu: beletrii čtou jednoznačně víc ženy. Můj úspěch u čtenářů odstartovala Báječná léta pod psa - přišel jsem v pravý čas s knihou, na kterou se tak trochu čekalo. Na klávesnici počítače jsem měl už od Báječných let nalepené zlatými písmeny své autorské krédo STYL A HUMOR - což jsou myslím dvě věci, které čtenářský úspěch významně ovlivňují. Později mě život trochu semlel a humor se z mnoha mých knih poněkud vytratil, ale myslím, že v posledních knihách už je zase zpět. Moje poslední dva romány Převážně zdvořilý Leopold a Dula obsahují vysloveně groteskní prvky.

Zasloužený úspěch má ovšem i své stinné stránky. Nevraživost méně úspěšných. Jak ten úspěch zacloumal s vámi?

Nevraživost ke mně na Sázavu z pražských kaváren a redakcí už více než deset let moc nedoléhá. Jsem tu obklopen vesměs milými lidmi, kteří se o literaturu příliš nezajímají - a mně je s nimi dobře.  Literární časopisy víceméně nečtu. 

Jste známý spisovatel. Jaká je podle vás role spisovatele ve společnosti, pokud ovšem nechce být pouhým bavičem, ačkoliv nic proti dobré zábavě?

Spisovatelé jsou intelektuálové, kteří o stavu společnosti nevyhnutelně přemýšlejí a kteří navíc obstojně vládnou slovem, takže někteří se do společensko-politického dění logicky občas zapojují. To mi připadá v pořádku, ale do politiky se nevměšuji a ani už politiku do svých knih netahám. Udělal jsem to třeba v románu Báječná léta s Klausem (právě vychází znovu), v thrillerech Mafie v Praze a Mráz přichází z Hradu nebo v mnoha novinových fejetonech. Zatím stačilo. 

Napsal jste Nápady laskavého čtenáře, v nichž jste „parodoval“ způsoby psaní jiných autorů. Kdo ze světových autorů minulosti či současnosti má váš respekt? Která díla vás opravdu zasáhla, ovlivnila?

S respektem jsem samozřejmě přečetl stovky knih a o desítkách z nich by se určitě dalo říci, že mne přímo ovlivnily. Ty parodie nejsou většinou výsměchem, ale přátelsky ironickou variací na text daného autora. Slovesa „mít rád" a „dobírat si" se nevylučují. Mnohé z těch parodovaných autorů jsem četl s uznáním až obdivem. 

Máte rád poezii?

Už ne. V mládí jsem četl básníky - klasiky, ale dnešní básně, které si tu a tam nahodile přečtu, podle mého laického názoru vykazují jasné znaky podvodného jednání a klamavé reklamy: vydávají se za něco, čím nejsou. Pro mě jsou to často takové pocitové mělčiny marně předstírající či kamuflující intelektuální hloubku.  

Teď by se ještě vrátil k „žhavé současnosti". Připravujete nějakou novinku?

Právě vychází můj nový román Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva. A mám rozepsanou novou knihu s pracovním názvem Pohádková cesta do Ďáblovy prdele. To budou takoví korporátní Účastníci zájezdu II.

Žhavá současnost je podle mne až přespříliš žhnoucí. Hovoříme v časech plných hrůzných událostí, jejichž vrcholem ledovce je válka na Ukrajině. Vy jste některým uprchlíkům pomohl i osobně. Jak vnímáte tu dobu vylomenou z kloubů?

Právě proto, že jsem ubytoval ukrajinskou matku s malým synem a že jsem se do ní zamiloval, to nevyhnutelně vnímám zkreslenou osobní perspektivou: dívám se třeba v televizi na další ukrajinské mrtvé - a přitom objímám plačící Olenu.

Když už hovoříme o aktuálním dění. Mohou se vaši čtenáři a myslím, že především čtenářky, těšit, že se s vámi potkají na blížícím se Světu knihy Praha?

Ano, budu tam v sobotu v pravé poledne jakožto v programu avizovaná „Stálice české literatury."

Žijete na Sázavě. Zdá se mi, že k tomu kraji máte vřelou náklonnost?

Ano. V Sázavě jsem prožil krásné dětství a rané mládí - a po padesátce jsem se sem definitivně vrátil. Miluju to tady!

Vložil: Jiří Kačur