Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Kdy Havel nahradil Kunderu aneb Manželka Věra hovoří. Mystérium Kundera, díl druhý. Svět Tomáše Koloce

komentář 07.05.2023
Kdy Havel nahradil Kunderu aneb Manželka Věra hovoří. Mystérium Kundera, díl druhý. Svět Tomáše Koloce

Foto: Kamil Fára

Popisek: Milan Kundera u kávy. Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

Dne 1. dubna 2023, v den jeho 94. narozenin, byla v Brně otevřena Knihovna Milana Kundery, nejpřekládanějšího a nejslavnějšího českého spisovatele dneška. Knihovna Václava Havla byla z iniciativy oligarchy Zdeňka Bakaly založena v Praze, knihovna Milana Kundery z impulsu jeho samotného v Brně. Záměrný kontrast? Kunderova manželka Věra to v rozhovoru pro iRozhlas potvrdila: „Všechno zlo, co už se stalo a udělalo Milanovi, přichází z Prahy. Žádné zlo nikdy nepřišlo z Brna. Knihovny Václava Havla a Milana Kundery nemají nic společného, ani zeměpisně ani obsahově.“ Jaké jsou odlišnosti a jaké shody těchto dvou velkých Čechů 20. století?

Kunderův o osm let mladší vrstevník Václav Havel byl celý život eklektický (tj. ve svých myšlenkách se inspirující u jiných) ledoborec, prorážející nejprve literárně, a pak politicky cestu liberálním myšlenkám svých vzorů (v první řadě Jacquesa Derridy, autora teorie dekonstrukce, tedy rozkládání tradičních myšlenkových a morálních vzorců), Milan Kundera přes popírání svého básnictví vždy byl a stále je původním impulzivním poetou. To se projevilo mnohokrát i poté, co pokání za svůj mladistvý strach (s nímž v roce 1950 oznámil tehdejší stalinské Veřejné bezpečnosti pobyt spolupracovníka CIC Miroslava Dvořáčka) vepsal do svého prvního mezinárodně slavného románu Život je jinde (1969). Nejen v románu se s tímto traumatem vyrovnal dvojím zavržením, režimu i poezie, žánru, jemuž se v době onoho prvotního hříchu dvaceti let věnoval jak on sám, tak hlavní postava Život je jinde, básník Jarmil.

Jak už jsem napsal, Kundera, přestože zavrhl poezii, zůstal esenciálním básníkem. Právě v době vzniku románu se to znovu projevilo, například když v hněvu po srpnové sovětské okupaci v rusofobním gestu odmítl přání režiséra Evalda Schorma, který ho prosil o vytvoření divadelní adaptace dávno předsovětské ruské látky, Dostojevského Bratrů Karamazových, a namísto toho raději adaptoval novelu Jakub a jeho pán od svého oblíbeného francouzského encyklopedisty Denise Diderota.

„Václav Havel byl politik, Milan je romancier,“ řekla o svém manželovi Věra Kunderová a měla pravdu. Nabitá doba, o níž mluvíme, období po okupaci roku 1968, napomohla prvnímu (a pro věci další osudovému) střetnutí obou velkých mužů, když na stránkách periodik Listy, Plamen, Tvář a Host do domu vedli polemiku o smysl Pražského jara, o němž Kundera říkal, že Čechoslováci tím, oč se pokusili v Pražském jaru, totiž o skloubení socialismu a svobody, došli vrcholu své existence, a svou nenásilnou reakcí na okupaci to ještě umocnili, zatímco Havel (pro kterého byl sociální rozměr minulého režimu vždy spíš marginální), se dal slyšet, že takový názor je směšný a že pokud jsme se snažili obnovit svobodu slova a demokracii, obnovovali jsme jen to, co dávno mají všechny státy západu.

Tyto dva základní koncepční pohledy na Pražské jaro, Kunderův osmašedesátnický, který říká, že šlo o vrchol našich dějin, a Havlův (který se naplno projevil po roce 1989), že Pražské jaro 1968 bylo jen bojem dvou frakcí komunistů, se znovu střetly v době, kdy se Milan Kundera v exilu stal synonymem českého boje za svobodu a třetí cestu mezi nelidským kapitalismem a nelidským socialismem. Počátkem 80. let, v době, kdy popularita Milana Kundery byla na vrcholu, se výbor pro udílení Nobelovy ceny za literaturu (který chtěl symbolicky vyznamenat někoho z českých umělců, spojovaných s okupací poraženým českým kulturním zázrakem 60. let) dotázal Charty 77 v čele s Václavem Havlem, zda schvaluje udělení ceny Milanu Kunderovi, na což obratem přišla jasná odpověď: Ne.

Jako kompromis byl tedy zvolen Jaroslav Seifert, ještě před nastolením komunismu mnohokrát na cenu nominovaný předválečný komunista, jediný nositel režimního titulu národní umělec a zároveň zakládající signatář opoziční Charty 77, protože neúnavný bojovník za svobodu českého umění už od 50. let svou první oficiální žádost o rehabilitaci zakázaných opozičních umělců přenesl na sjezdu Svazu spisovatelů už v roce 1956! (O jedenáct let později, roce 1967, se hlavním hlasem, žádajícím ze stejné sjezdové tribuny totéž, stal i co do odvahy už dospělý třicátník Milan Kundera, který se za své myšlenky nechal prezidentem Novotným, jenž si na Kunderu doživotně zasedl jako na toho, kdo podle něj spustil liberalizaci, která Novotného smetla, už podruhé vyhodit ze strany.)

Literární Nobelovu cenu za rok 1984 tedy dostal Seifert. Havel jako doma zakazovaný dramatik byl ve světě čím dál známější, na západě mu byly věnovány celé festivaly, na nichž byly sepisovány petice za jeho propuštění z vězení. To ale Kunderovi neubralo na světové známosti představitele české kultury jako levicové, která navazuje na myšlenky Dubčekova pokusu o střední cestu.

Dva stále spolu bojující myšlenkové směry české opozice 70. a 80. let, romantický „osmašedesátnismus“ a „realistická“ snaha o návrat k prvorepublikové demokracii bez sociálních přívlastků, měly i svá dvě exilová centra, obě se shodou okolností nacházející v Paříži. Prvním byl (exulantem od roku 1969 a čelným představitelem čs. kulturního zázraku 60. let) A. J. Liehmem založený evropsky známý časopis Lettre Internationale, v dobách své největší slávy vycházející nejen česky, ale v jedenácti dalších jazykových mutacích. Byl zaměřen primárně na literaturu, pro a exkluzivně pro něj psaly největší světové literární hvězdy.

Starší, exulantem z roku 1948 Pavlem Tigridem v češtině vydávaná revue Svědectví, sice literarizující, ale cílená na politiku, která byla pro Tigrida (bývalého zakladatele Svobodné Evropy a od úmrtí Ferdinanda Peroutky nekorunované hlavy čs. exilu) alfou a omegou. Dodávám, že Milan Kundera, zjednodušeně řečeno, stál vždy na pozicích Liehmových, ačkoli nebyl tak rigidní, aby si za předobraz svého největšího románu Nesnesitelná lehkost bytí nevzal klausovského diplomata Jaroslava Šedivého.

Než nechám znovu promluvit Věru Kunderovou, dovolte mi malou osobní vsuvku. Pavla Tigrida jsem nikdy nepotkal, ale od roku 2000 jsem se přátelil s A. J. Liehmem, osobností, která stěžejně ovlivnila moje představy o kulturní politice. Liehm byl nejen osobním přítelem velkých francouzských autorů, jako byli Jean-Paul Sartre (pro jehož hry vytvořil první a většinou dosud jediný překlad do češtiny) nebo Eugène Ionesco, ale taky Milana Kundery, o jehož životě a naladění mi z Paříže „podával zprávy“. Když v roce 2020 zemřel, věrná čtenářka mého tehdejšího mateřského periodika Kulturních novin, spisovatelka Eva Kantůrková, poslala můj nekrolog AJL Kunderovým, od nichž se mi dostalo stručného vzkazu ve smyslu, že je dobře, že aspoň jeden český novinář pochopil. A nyní už slíbený citát:

„To začalo v roce 1976. Rok po naší emigraci, kdy si nás pozval Pavel Tigrid a u oběda řekl: Pane Kundero, nepleťte se do politiky. My jsme na něj koukali vykuleně, proč to říká, protože Milan žádné politické ambice neměl. On chtěl jenom psát. Teprve později jsme pochopili, co za tím bylo. Američani, kteří byli napojeni na Tigrida, vybrali jako vůdce protikomunistické opozice Havla a měli obavy, že Milan, který byl v zahraničí tehdy mnohem známější, by chtěl být sám v čele politické opozice. Ale to jsme tehdy nevěděli. To nám došlo až později, když jsme viděli, jak se disidenti snažili Milana pošpinit, jak na něj útočili a uráželi ho. Všechny ty útoky mám schované v archivu. (…) Oni měli prostě obavy, že by mohl jít do politiky, a tak se ho snažili znemožnit. A nenávist vůči němu zůstávala i po Listopadu a všechno vyvrcholilo tím odporným textem v Respektu, který nás zničil zdravotně. A nikdo se mu dosud neomluvil!“

To hlavní však proběhlo mezi rokem 1976, kdy se v Paříži sešli Kunderovi s Tigridem, a rokem 2008, kdy časopis Respekt vytáhl na tehdy dvacetiletého studenta Kunderu hřích, z něhož se Kundera dávno vyzpovídal ve svém díle, za který zaplatil svým obětováním svého talentu pro verše a koneckonců i svým exilem, který byl jedinou možností v době Kunderova domácího absolutního zákazu publikace. (Která byla zase mzdou za Kunderovy veřejné politické postoje a požadavky v období 60. let, jimiž Kundera svůj hřích stokrát odčinil).

Tím „mezi“ mám na mysli listopad 1989. Po něm padaly v „podhradí“, které si Kundery vážilo, různé plány, počínaje tím, že by se Kundera měl stát děkanem FAMU, školy, jejíž katedru scenáristiky fakticky vystavěl. Všechny tyto návrhy byly ale na tehdejším Hradě hozeny do koše. Tak, jak se novopečený prezident Havel vymezil vůči druhému evropsky slavnému českému spisovateli Pavlu Kohoutovi, který měl politické ambice, vymezil se i vůči Milanu Kunderovi, který ovšem žádné takové ambice neměl.

Kundera na to reagoval známým způsobem. Ačkoli do ČR jezdil, nikdy svou starou vlast „nenavštívil“ oficiálně, české překlady svých nových knih uveřejňoval se zpožděním a výhradně v nakladatelství Atlantis (které založily děti jeho přátel Jaroslava Šabaty a Milana Uhdeho). Jedinými, s kým v Česku korespondoval, byli jeho spisovatelští kolegové Jan Trefulka ( 1929-2012) a Vojtěch Jestřáb (1922-2003) a filmový režisér Antonín Kachlík (1923-2022) a namísto něj českým novinářům udělovala rozhovory jeho manželka Věra. Je ironií osudu, že prvním, kdo Milanu Kunderovi podal vstřícnou ruku a oficiálně mu nabídl vrácení českého občanství, byl v roce 2018 premiér Andrej Babiš a fakticky mu je předal tehdejší velvyslanec ve Francii (dnes pro establishment stejně nežádoucí jako za normalizace Kundera) Petr Drulák.

Řekl bych, že není náhoda, že skoro všichni shora jmenovaní pocházejí z oblasti na východ od česko-moravské hranice, o níž se Kundera už ve svém prvním románu Žert dopustil (původně hudebněvědné) teorie, že je zásadní kulturní hranicí Evropy: hranicí mezi myšlením rozumářského Německa a srdečního Řecka. Kundera sám v tomto dělení „mate tělem“ stejně jako v známém sporu mezi prózou a poezií. Navenek je velmi prozaický a rozumově „německý“ (jeden můj francouzský známý, nezajímající se příliš o literaturu, mi kdysi řekl: „Kundera? To je Němec, ne?“), srdcem je ale básník a „řecký“ Moravan.

Tím ale románové symboly v životě romanopisce nekončí. Je kunderovskou ironií osudu, že oba protiklady (donchuán Havel, píšící eseje o etice, o jehož záletech se dozvídáme další a další historky, a autor erotických zápletek Kundera, který i po šedesáti letech manželství vyhlížel z okna svou ženu, až se vrátí domů z nákupu) se těsně po vypršení politického mandátu druhého jmenovaného protnuli v dálném Karibiku. Bývalý komunista Kundera tehdy bydlel ve svém vlastním domě na francouzském koloniálním ostrově Martinik, zatímco pragmatický politik Havel se v haciendě, vypůjčené od jednoho českého průmyslníka, zdržoval na jen 200 kilometrů vzdáleném, anglicky mluvícím ostrově Barbados...

Pokud máme pomyslný koncepční spor romanciéra a zastánce socialismu s lidskou tváří Kundery a dramatického obránce západní demokracie bez přívlastků Havla dopovědět do konce, pak se oba autoři nakonec (ve smyslu slavné věty rodáka Franze Werfela: „Dopřejte protikladům, aby se setkaly v nekonečnu, a protnou se“) setkali i myšlenkově. Havel se přiblížil Kunderovi potud, že těsně před smrtí změnil svůj názor na rok 1968 a šedesátá léta, když v roce 2009 zveřejnil text Seznam těch, kteří se zasloužili o svobodu, v němž uvedl nadpoloviční většinu reformních komunistů z roku 1968, a poté když v jednom ze svých posledních rozhovorů (namísto polistopadové doby, kdy se stal prezidentem!) prohlásil za nejlepší dobu svého života 60. léta 20. století.

A Kundera se zase přiblížil Havlovi (jemuž je dodnes vyčítáno, že v 90. letech podpořil „humanitární bombardování Jugoslávie“ a na konci svého prezidentského mandátu v roce 2003 byl jedním z těch, kdo uvěřili falešným důkazům o tamních chemických zbraních a podpořili jednostranný útok USA na Irák bez souhlasu OSN), když slavný spisovatel v lednu 2019 inicioval a podepsal petici „Myšlenka Evropy je ohrožena“. V této petici na obranu multikulturní Evropy významní signatáři v čele s Milanem Kunderou ze současného zmaru Evropy obvinili nikoli diktát nadnárodních farmaceutických, energetických a vojenskoprůmyslových komplexů, nýbrž národně „identitářskou ofenzívu populistů“, danou „stále drzejšími zásahy Kremlu“. Ne že by Kreml nemohl za mnohé, ale za rozvrat či nerozvrat Evropy i vlastní osobnosti si můžeme sami, což věděl i Milan Kundera, když o tom v roce 1977 napsal román L'Identité – Totožnost.

Na konci svého života, už v 21. století, se tak nejen ostřílený spisovatel Kundera, ale i ostřílený politik Havel projevili jako stejně naivní, jako byly dávno před nimi i ty osobnosti, které 25. února 1948 (jistě také v dobré vůli) podepsaly listinu na podporu totalitních kroků tehdejšího premiéra Klementa Gottwalda. Od jejichž tehdy už ostřílených dospělých jmen byste to nečekali (byl mezi nimi například režisér Frejka, který v režimu, za nějž se zasazoval, v roce 1952 spáchal na protest proti stalinistické cenzuře sebevraždu, herečka Štěpničková, která v něm posléze strávila deset let ve vězení, režiséři Gruss a Krejča a básník Čivrný, kteří zde měli léta zakázanou tvorbu, režisér Ornest, jenž byl za normalizace odvolán z funkce ředitele Městských divadel pražských a jako zakladatel Charty 77 poslán do vězení atd.).

Dvacetiletým mladíkům (jakým byl Kundera v roce 1950) lze sotva vyčítat selhání úsudku, ostříleným mužům a ženám v zenitu života (jakým byl Kundera v roce 2019) už se selhání odpouští hůře. Není však na nás soudit velké umělce, kristovský postoj je naopak poděkovat jim bez výčitek za všechno dobré, co udělali pro tuto zemi a pro světovou kulturu.

Zdroje: Jiří P. Kříž a kolektiv: Spor o Milana Kunderu, spisy Milana Kundery, autorovy rozhovory se Sylvií Richterovou, A. J. Liehmem a Nikolou Bukajovou, korespondence s Evou Kantůrkovou, Host, iRozhlas, Wikipedia

 

QRcode

Vložil: Tomáš Koloc