Kladivo na Kaplického. Legionáři ho nařkli ze vzpoury, pro komunisty byl pravičák, pro liberály levičák

Foto: Se svolením Česká televize

Popisek: Legendární film Kladivo na čarodějnice podle Václava Kaplického natočil Otakar Vávra, na scénáři je spolupodepsaná Ester Krumbachová. Na snímku Miriam Kantorková a Jiřina Štěpničková.

DO HLOUBKY Spisovatelem odmítaným za všech režimů byl Václav Kaplický, autor slavného románu Kladivo na čarodějnice, který na základě historické paralely odkazuje k politickým čistkám stalinské éry. Za první československé republiky Kaplický nespravedlivě obdržel nálepku bolševika, zrádce a zběha. Za vlády nacistů se potýkal s cenzurou. Komunistům vadilo, že byl legionář. Po sametové revoluci na něj nakladatelé pohlíželi jako na oficiálního autora předchozí éry a přestal být vydáván. Jeho život a dílo nese všechny znaky „středoevropského 20. století“, kdy se pojmy dobrý x špatný, morální x nemorální míchaly v pekelném kotli dějin dvacátého století.

Za první světové války se mladý Kaplický ocitl v ruském zajetí a vstoupil do československých legií. Po uzavření míru prosazoval rychlý návrat vojáků do vlasti. Za své postoje byl uvězněn a později vyškrtnut ze seznamu vojáků 1. pluku M. Jana Husa. Zatímco jeho spolubojovníci byli v nově vzniklém Československu oslavováni a mohli se v samostatném státě dobře společensky a pracovně uplatnit, Kaplický měl jako údajný zrádce a zběh problém sehnat místo. 

Byl ten „nesprávný“ legionář. Později, za vlády komunistů, vadilo už jen to, že vůbec byl legionář. Přesto svého vstupu do dobrovolnického vojska, které se zasloužilo o vznik samostatného Československa, nikdy nelitoval. 

Ze školních škamen do války 

Ještě ani ne devatenáctiletý Václav Kaplický složil zkoušku z dospělosti 7. července 1914, pouhých devět dní po sarajevském atentátu. Událostmi na mezinárodní scéně se však nenechal odradit a krátce po maturitě vyrazil na cesty. V Linci navštívil schůzi tamní české menšiny a sklidil ovace za projev o Karlu Havlíčkovi Borovském. V Pasově se dozvěděl o mobilizaci. A jako by neštěstí nebylo málo, byl okraden o téměř všechny peníze. Cestou domů ho pak napadli opilí Bavoráci, kteří podle řeči poznali, že není Němec.

Původně chtěl po dokončení školy pracovat jako stevard na moři a naučit se alespoň dvěma světovým jazykům, ale otec mu to nedovolil. Další studia byla vyloučena z důvodu špatné finanční situace rodiny.

„A tak jsem začal shánět sebeskromnější kancelářské místo,“ napsal později v knize Hrst vzpomínek z mládí. Kancelářskou práci však nesehnal, navíc si uvědomil, že může být brzy povolán do války. Proto v září 1914 nastoupil jako pomocný dělník na dráze. Byl přesvědčen, že se tak vyhne odvodu. „Železnice přece musejí jezdit, ať se děje cokoli,“ uvažoval.

Jeho předpoklad se však nenaplnil, už v lednu 1915 obdržel obsílku. Narukoval 15. března 1915 k 75. pěšímu pluku v Jindřichově Hradci. 

Vši, špína a hlad 

V jindřichohradeckých kasárnách Kaplický onemocněl břišním tyfem. Lékař měl za to, že nepřežije, ale díky svému mládí a vitalitě chorobu porazil. Po krátké rekonvalescenci se dostal do Debrecína. Na Štědrý den 1915 odjížděl na haličskou frontu. Koncem ledna se dozvěděl o smrti milované maminky.

Na frontě vojáci zažívali krutý mráz. „Špína, hlad, zima, hnilobný zápach, vši a dřina s lopatou – to byli naši úhlavní nepřátelé,“ napsal v knize svých vzpomínek.

Mělo však být ještě hůř. Přišlo léto a Rusové zahájili ofenzívu. Nastaly tvrdé boje. Kaplického zasáhla smrt mladého vojáka, který padl během prvního nasazení v bitevní linii. Rozhodl se, že během strážní služby přeběhne k Rusům, což se mu nepodařilo. Jaké asi muselo být jeho zklamání, když se mu naopak vzdalo 12 ruských zběhů. Měl za to dokonce dostat medaili. Na dekorování však už nedošlo. Václavu Kaplickému se 10. srpna 1916 konečně podařilo dostat do zajetí. 

Zajatci pojídali psy 

Radoval se, že si zachránil život a že se bude mít dobře. Vzápětí však byl okraden o hodinky, později i o iluze. Nebýt pomoci prostých Rusů, zemřeli by zajatci hladem.

V zajetí Kaplický opět onemocněl. Měl pocit, že je to jeho konec, ale byl odvezen do sběrného tábora v ukrajinském Berdičevu. Ocitl se na marodce, kde zajatce léčili hladem, mrtvé vynášeli denně. Kaplický se už loučil se životem, avšak opět se jako zázrakem uzdravil. Zachráněn ale ještě nebyl, zajatci zmírali hladem cestou do tábora Darnice u Kyjeva. I tyto útrapy se mu podařilo jako zázrakem přežít.

V září 1916 se přihlásil do dobrovolnické armády, která se stala zárodkem budoucích československých legií. Stal se příslušníkem III. praporu 1. střeleckého pluku M. Jana Husa.

Zima opět byla krutá. Vojáci neměli teplé oblečení. Zemljanky, v nichž bydleli, se nedaly vytopit na víc než šest stupňů Celsia. Trápil je hlad. Jednou okusili psí pečínku a do jara vyhubili všechny toulavé psy v okolí. Není divu, že revoluci v roce 1917 přivítali. 

Zatčen pro vzpouru 

Václav Kaplický se účastnil slavné bitvy u Zborova, kde bojoval proti svému bývalému 75. pěšímu pluku. Byl přítomen ústupu z Ukrajiny po brestlitevském míru a stal se přímým aktérem legendárních bojů s bolševiky o město Penza.

Prosadil se v samosprávě vojska. Hájil principy revoluční dobrovolnické samosprávy, čímž se dostal do sporu s velením, které v jeho názorech spatřovalo prvky bolševictví.

Na přelomu let 1918 a 1919 ho jeho druhové ve zbrani zvolili delegátem II. sjezdu československého vojska na Rusi. Účastníci sjezdu požadovali urychlený návrat legionářů do vlasti, což bylo v příkrém rozporu se slibem, který vedení československého odboje dalo spojencům. Účastníci sjezdu proto byli zatčeni pro vzpouru. 

Každý druhý bude zastřelen! 

Zatčení zpočátku nevěděli, co se s nimi stane, záhy je však velitel stráže informoval, že každý druhý má být zastřelen. Nestalo se tak, Kaplický byl vězněn v Irkutsku a ve Vladivostoku. Ocitl se v bývalé carské věznici na mysu Gornostaj, podle něhož později pojmenoval knižní zpracování svých reportážních zápisků, kterými se jako spisovatel doslova přes noc proslavil. Próza Gornostaj vyšla v roce 1936. Kniha byla za první republiky vnímána jako levičácká, zato o dvacet let později ji komunistický generál Hruška označil za ultrapravičáckou. „Byl by mě za ni nejraději poslal na Pankrác nebo do Jáchymova,“ posteskl si později Kaplický.

Uvěznění delegátů považoval za nikdy nenapravenou křivdu, umocněnou ještě tím, že se nedočkali rehabilitace. Za první republiky byli považováni za bolševiky, po únoru 1948 se o legionářích v lepším případě mlčelo. Přesto Kaplický v pamětech napsal, že nikdy nebude litovat svého rozhodnutí přidat se k československým dobrovolníkům. 

Soud se nekonal, očištěn však nebyl 

V prosinci 1919 byl Kaplický spolu s ostatními zadrženými bratry poslán do Československa jako vězeň. Po návratu byli ubytováni ve vršovických kasárnách v Praze. Národně socialistická mládež uspořádala na jejich počest ve vinohradském Národním domě slavnostní večer za účasti ministrů, poslanců i novinářů. Delegáti rozprášeného sjezdu vyslali deputace k významným osobnostem, mimo jiné i k prezidentu T. G. Masarykovi.

„Nad delegáty se, pravda, soud nikdy nekonal, ale také se jim nikdy nedostalo přislíbené satisfakce,“ povzdechl si Kaplický ve svých pamětech.

Odsouzení za vlastizradu unikl díky přímému zásahu prezidenta Osvoboditele.

Vyškrtnut jako zběh 

V březnu 1920 byly zadržovaným legionářům vydány řádné vojenské doklady. Ovšem na Kaplického se stále pohlíželo jako na zběha. Na základě plukovního rozkazu byl vyškrtnut ze seznamu pluku. Z těchto důvodů měl problém získat místo a potýkal se s existenčními starostmi. Už chtěl nastoupit jako pomocný dělník ve sklárnách, když potkal kamaráda, který mu nabídl zaměstnání na sekretariátě Svazu československých legionářů. Tato organizace byla na rozdíl od pravicové legionářské Družiny levicově orientována. Místo bylo špatně placené, Kaplický je však vděčně přijal. 

Šťastná hvězda komunismu? 

Politicky se v této době hlásil k levici. Navštívil i schůzi anarchistů, na které vystoupil Stanislav Kostka Neumann. Názorově měl Kaplický blízko k Bohumíru Šmeralovi, Josefu Horovi i Zdeňku Nejedlému. Ve svých pamětech přiznává, že si v roce 1920 v době rozštěpení sociálně-demokratické strany přál, aby levice zvítězila, věřil, že „pod hvězdou komunismu se začne lepší epocha dějin světa“. Následující události ho však zklamaly a už v lednu 1921 podle svých slov „s nedůvěrou opustil stranické řady – jednou provždy“.

Politické napětí vedlo také ke sloučení Svazu a Družiny a vzniku jednotné Československé obce legionářské. Kaplický přišel o místo, ale získal zaměstnání na ministerstvu národní obrany. Ve státní službě vydržel přes rok. Usoudil však, že toto zaměstnání pro něj není, a od roku 1922 působil v různých nakladatelstvích. 

Předpověděl nástup nacistů a odsoudil komunistický teror 

Knižní debut si Kaplický odbyl v roce 1927, kdy vydal Princeznu z Košíř. Knížka nesla podtitul Veselý románek z Prahy. V témže roce vycházel na pokračování v Rudém právu román Z ruky do ruky. O šest let později Kaplický vydal politickou satiru Bomba v parlamentě. V této knize předpověděl podpálení budovy říšského sněmu nacisty, k němuž došlo jen pár měsíců poté.

V roce 1936 vychází autobiografická knížka Gornostaj, kterou Kaplický sám charakterizoval jako „svědectví událostí, v nichž jsem hrál jistou úlohu“, výpověď jednoho z účastníků. Kniha vznikla bezprostředně po návratu ze Sibiře. „Poznámky k ní dělal jsem již na Gornostaji a na Ruském ostrově,“ zaznamenal autor. Žánrově se próza řadí na pomezí publicistiky a beletrie, jedná se o sarkastický záznam osobních zážitků z ruského zajetí a z legionářské anabáze. Podle literárního vědce Pavla Janouška Gornostaj „rozrušuje oficiální legionářskou legendu“, sleduje přerod od „vlasteneckého idealismu přes zklamání mužstva až k jeho konfliktům s vedením“. „Věcnou hutností a názorovou výmluvností patří k nejzdařilejším Kaplického dílům,“ soudí Janoušek.

V třicátých letech se do Československa dostávají první zprávy o stalinských čistkách v Sovětském svazu. Václav Kaplický patří k umělcům, kteří stalinský teror veřejně odsoudili. 

Za protektorátu vzpomínal na mládí 

S tíživou skutečností nacistické okupace se Kaplický vyrovnal únikem k psaní humoristicky pojatých idyl Červen v Pučálkách a Něžný manžel. Protektorátní atmosféru spisovatel charakterizoval slovy: „Jediná cesta, která zbývala slušným lidem, bylo stáhnout se jako hlemýžď do své ulity. A vzpomínat.“ V autobiografickém románu Ještě nehřmí se vrátil do dob svého studentského mládí. Dílo přináší lyrizovaný obraz maturitního roku na táborské reálce v předvečer první světové války. Podle Kaplického vzpomínek protektorátní cenzura knihu silně seškrtala, takže z ní zbylo jen torzo. Přesto byla hojně čtena. „Od té doby již kniha nikdy nevyšla ani v tom protektorátním znění, ani v původní formě, ač jsem se o to několikrát pokusil,“ posteskl si autor v knize Hrst vzpomínek z mládí. 

Obraz politických procesů 

Po válce se Kaplický začal věnovat tvorbě historické prózy. Navzdory oblibě u čtenářů v nových společenských poměrech po roce 1948 nepatřil k režimem podporovaným autorům. Nebyl komunista, a navíc měl za sebou legionářskou minulost. V roce 1950 ho komunisté vyhodili z místa nakladatelského redaktora, a tak byl donucen stát se spisovatelem z povolání. Odplatil jim románem Kladivo na čarodějnice, který se sice odehrává v 17. století, ale v roce 1963, kdy dílo vyšlo, historická realita pronásledování čarodějnic čtenářům ne náhodou připomínala dění padesátých let, krutě poznamenaných stalinskými čistkami.

Kladivo na čarodějnice naposledy vyšlo v roce 2007 péčí nakladatelství Český klub. Na snímku je vydání z roku 1995, foto se svolením Knihobot

Po Sametu opět nežádoucí autor 

Kaplický zemřel 4. října 1982. V perestrojkové atmosféře roku 1988 posmrtně vyšla autobiografická kniha Hrst vzpomínek z mládí. Druhý díl nazvaný Hrst vzpomínek z dospělosti, v němž se autor věnoval také svému působení v československých legiích, se však v nakladatelství Československý spisovatel vydat neodvážili. Dílo nebylo publikováno ani po sametové revoluci. Nakladatelé je odmítali s paradoxním odůvodněním, že Kaplický patřil k oficiálním autorům komunistického režimu. Autobiografie se dostala ke čtenářům až 28 let po autorově smrti. Z monumentálního díla Václava Kaplického v 21. století opakovaně vychází pouze Kladivo na čarodějnice, zpopularizované stejnojmenným filmem Otakara Vávry.

Vložil: Vladimíra Krejčí