Udavačská aféra v kontextu doby. Mystérium Kundera. Pro medvědy, co nic nevědí. Svět Tomáše Koloce
komentář
23.04.2023
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Milan Kundera
Dne 1. dubna 2023, v den jeho 94. narozenin, byla v Brně otevřena Knihovna Milana Kundery, nejpřekládanějšího a nejslavnějšího českého spisovatele dneška. Při té příležitosti v této rubrice zahajujeme seriál o autorovi, který dráždí fantazii současných Čechů už jen tím, že od roku 1975, kdy emigroval do Francie, oficiálně „nenavštívil“ svou starou vlast, české překlady svých knih uveřejňuje se zpožděním a českým novinářům zpravidla neuděluje rozhovory.
Troufám si uhádnout, co by Milan Kundera odpověděl na otázku, proč se chová tak „záhadně“ a co má proti současné České republice. Odpověď by zněla jako titul další z řady jeho posledních knih: „Plytkost.“
Na začátek pro souvislost nastiňme rodinné kořeny. Ludvík Kundera starší, 1891-1971, žák Leoše Janáčka, brněnský klavírista, skladatel a hudební teoretik, profesí školní inspektor, byl už za první republiky přesvědčený levičák, za což ho naštěstí za války jen poslali do penze, po válce pak zakládal Janáčkovu akademii múzických umění, jejímž byl prvním rektorem). Jeho syn Milan Kundera v roce 1950 (tedy ještě za života Stalina, dva roky po nástupu neomezené moci komunistické strany, které sovětští poradci tehdy přikázali konat první vykonstruované hrdelní procesy) ve svých dvaceti udal na policii, že jeho spolubydlící z koleje se sešla s agentem-chodcem, který v té době pendloval mezi SRN a čerstvě stalinistickým Československem…
Zmíněného agenta Miroslava Dvořáčka, který byl jen o rok starší než Kundera, po jeho emigraci do Mnichova, ležícího v americké okupační zóně Německa, naverboval sám generál František Moravec, bývalý šéf tajné služby prezidenta Beneše ve vlasti i v londýnském exilu (jehož nejslavnější operací byl atentát na Heydricha) a ve spolupráci s britskou tajnou službou CIC Dvořáčka poslal zpět do stalinistického Československa, aby kontaktoval významného pracovníka zahraničního obchodu. Dvořáček byl po udání studentů zatčen, souzen, byl mu navržen trest smrti, ale v procesu, přenášeném rozhlasem, byl nakonec odsouzen k 22 letům těžkého žaláře, pokutě 10 000 korun, propadnutí veškerého majetku a ztrátě občanských práv na deset let. Nakonec strávil třináct let převážně v uranových dolech, propuštěn byl v roce 1963. V roce 1968 odešel zpět do exilu, kde v roce 2012 zemřel.
Většina Kunderových souputníků, věřících tehdy ve správnost režimu, takový čin pokládala za občanskou povinnost. Ještě na počátku 60. let napsali pozdější zakladatelé Charty 77 Pavel Kohout a František Pavlíček filmy Smyk a Labyrint srdce, v nichž vyzývali k udání emigrantů, které potkali zpět na území Československa. Lidovým hitem doby byl film Karla Kachyni (v 70. letech pak také dlouho zakázaného za legendární film Ucho) Král Šumavy, kde se jásalo nad odhalením a zneškodněním agenta CIC. Disident z konce režimu Antonína Novotného a pak i normalizace Ivan Klíma (dnes nejpřekládanější český autor po Milanu Kunderovi) v roce 2008 vysvětloval dobu přelomu 40. a 50. let takto: „Pro generaci, která dospívala kolem války, bylo velmi těžké nepodlehnout téhle iluzi. Vyrůstali jsme odtržení od informací, ani v letech 1945–48 si nikdo netroufl napsat, co je Stalin zač, i když už se o jeho zločinech vědělo. Pro tehdejší mladé levicové intelektuály byl tím, kdo ukončil válku, a socialismus představoval naději na lepší svět.“
Kundera navíc pro Dvořáčka nežádal žádný trest. (Na rozdíl třeba od pracovníků Divadla na Vinohradech, kteří až na čtyři, kteří se zasedání vyhnuli, pro svou kolegyni, herečku Jiřinu Štěpničkovou, o dva roky později, v roce 1952, po pokusu o emigraci falešně obviněnou z příslušnosti k zahraniční zpravodajské službě, trest smrti odhlasovali. Mezi nimi i mladá herečka, která se po 38 letech stala ředitelkou divadla a oporou antikomunistického diskurzu ODS 90. let…). Kundera pouze oznámil, že se dozvěděl o Dvořáčkově pobytu. Proč se intelektuální osobnost budoucího spisovatele, vždy myslící dopředu a daleko prozíravěji, než její vrstevníci, k činu uchýlila, dnes není známo. Spisovatel se k tomu totiž nevyjádřil přímo, nýbrž literárně (viz v textu níže). Jedním z jeho motivů ale mohla být i sebeobrana.
Jak to myslím? Jeden dobový příběh za všechny: Švagr Kunderova přítele a studenta z katedry scenáristiky na FAMU (později slavného televizního scenáristy) Jaroslava Dietla Zdeněk Špaček ve stejné době prožil prakticky totéž. V roce 1951 ho kontaktovala odbojová skupina, která mimo jiné organizovala slavný útěk strojvůdce Jaroslava Konvalinky (který v témže roce na konci pravidelného spoje Praha-Aš svým vlakem přerazil zarážky v kolejích a s vlakem plným uprchlíků, kteří přistoupili na předem domluvených stanicích, přejel na západoněmecké území). Špaček vstup do skupiny odmítl, kontakt ale neohlásil, na což se k jeho štěstí přišlo až za sedm let, už v době chruščovovského tání. Nicméně i tak v roce 1958 za toto sedm let vzdálené neohlášení (!) dostal Špaček dva roky na uranu, následkem čehož se mu rozpadla rodina a už nikdy se nesměl vrátit k původnímu zaměstnání. Kdyby se na jeho čin přišlo už na začátku 50. let, kdy nad československým soudnictvím ještě vládli sovětští poradci, mohl by za to, že informaci, která se k němu dostala, neoznámil, dostat daleko horší trest.
Kundera se tedy svým oznámením mohl prostě jen snažit předejít vlastnímu trestu. Ten by určitě přišel, kdyby kdokoli, kdo o Dvořáčkově pobytu věděl, přišel na tehdejší Veřejnou bezpečnost s oznámením dřív a mezi lidmi, kteří o něm věděli, by jmenoval i Kunderu. Z důvodu, který se ještě dozvíme, si ale myslím, že to bylo ještě jinak…
Že jeho čin byl chybný a že režim, který tím podpořil, je zločinný, poznal Milan Kundera ještě týž rok. V naivní důvěře v listovní tajemství si totiž s přítelem, básníkem Jaroslavem Dewetterem, vyměnil korespondenci, v níž Dewetter kritizoval vysoce postaveného komunistického funkcionáře. Alexandr Solženicyn, jak známo, za podobný dopis z fronty o Stalinovi i jako poručík Rudé armády a komunista vyfasoval osm let v gulagu s následným tříletým vyhnanstvím na Sibiři. V československém provedení byli Dewetter a spolužák quasi provinilců, též pozdější spisovatel Jan Trefulka, který se jich zastal, postiženi pouze na svém občanském statu quo. Dewetter byl poslán na traktor a Trefulka na vojnu. Kundera (s největší pravděpodobností na přímluvu svého otce, rektora JAMU) byl pouze vyhozen z KSČ, což z něj jako pozdějšího pedagoga udělalo snadný terč. Z filmové akademie, kde vyučoval, byl posléze také vyhozen, po určitou dobu se živil jako barový hudebník a jeho student Jaroslav Dietl na protest proti jeho vyhození odmítl na FAMU složit závěrečnou zkoušku a převzít diplom. Dietlovi ročníkoví spolužáci, pozdější režisérští spoluzakladatelé české nové vlny Miloš Forman a Ivan Passer (ačkoli budoucí režiséři, také studovali na katedře scenáristky) uvažovali o tomtéž, ale za četbu francouzských dekadentů byli už podmínečně vyloučeni, takže si už protest nemohli dovolit. Se zážitkem Dewetterova dopisu a jeho následků se Kundera později vyrovnal tak, že o něm napsal svůj první román Žert.
Se zážitkem kolem Dvořáčka to bylo asi těžší. Podle mě Kundera, původně esenciální básník, jehož sbírky Člověk, zahrada širá, Monology a básnické skladby Poslední máj byly tehdy u oficiální poezie nevyhnutelně sociálně-režimního ladění, na své selhání zareagoval svého druhu mnohem radikálněji než jiní básníci (jako Jaroslav Seifert nebo František Hrubín), kteří se sice už v roce 1956 na sjezdu spisovatelů hrdinně vyslovili k perzekuci nepohodlných literátů, ale poezii psali dál. Kundera (který později jejich prapor veřejného požadavku necenzurovaného umění převzal na památném sjezdu v roce 1967, jenž předznamenal Pražské jaro 1968) zareagoval typicky po kunderovsku. Od roku 1965 s až antickou symbolikou už nikdy nenapsal jediný verš a o poezii a básnících se od té doby až dodnes vyjadřuje s pohrdáním, evokujícím rovnítko mezi poezií a perverzí.
To je koneckonců od té chvíle jeho základním vyznáním, jehož literárním manifestem se stal jeho druhý román, Život je jinde. Jeho hlavní, autobiografická postava, básník JaroMIL, se z básnické naivity také stane policejním udavačem… Nedá se říct, zda je to dobře či ne, ale příklon poety MILana Kundery (který mohl stejně dobře vyrůst v básníka rozměru Jaroslava Seiferta) k próze a románu a křečovitá nenávist Kundery-romanopisce (vyjadřovaná od tohoto zlomu ve všech jeho dílech) k básníkům a k poezii byly dány zásadním úrazem jeho života. Ve svých postojích však Kundera básníkem, jehož řečí jsou symboly, ve skutečnosti zůstal, což si můžeme ukázat na řadě jeho postojů včetně aktuálního zřízení nové knihovny v Brně, městě, odkud, jak odhalila Kunderova manželka a zároveň v posledních letech faktická „mluvčí“ Věra Kunderová, „… nikdy nepřišlo žádné zlo, které se Milanovi stalo“.
Název Knihovna Milana Kundery samozřejmě vybízí k srovnání s pražskou Knihovnou Václava Havla, založenou v případě té pražské nikoli tím, po kom je pojmenována, ale jedním ze symbolů českých 90. let, s nimiž se Kundera na rozdíl od Havla odmítl spojit, oligarchou Zdeňkem Bakalou (toho času bydlícím synchronně nedaleko Milana Kundery, ovšem nevracejícím se do ČR z poněkud jiných důvodů, nežli romanopisec v exilu…)
Dějinnému setkání a celoživotnímu potýkání tolik rozdílných osobností Milana Kundery a Václava Havla, které hrálo a hraje velkou roli nejen v jejich, ale i v našich životech, se budeme věnovat v dalších částech tohoto seriálu. Na konec této části z tohoto srovnání ale udělám už jen tečku, načrtnutou z jedné vzácně shodné okolnosti v životě obou významných Čechů 2. poloviny 20. století: Novinářští tvůrci „aféry Kunderagate" nepochopili, že dělat z Kunderova mladistvého traumatu aféru a pídit se po autorově vyjádření k němu, když vše o tomto mladistvém hříchu (o mnoho plastičtěji, než by to bylo možné v jakékoli publicistické formě), najdou v Kunderově románu Život je jinde, je ekvivalentem faktu, že tentýž náš mediální „Parnas“ ani v poslední hře Václava Havla, Odcházení neobjevil stejně očišťující sebevyznání se ze všech životních bolestí autora hry: promiskuity, koncepční politické autoritativnosti, ba i z pohovorů na někdejší tajné bezpečnosti, které autor nikde jinde netematizoval.
Na jakou jinou reakci se ale můžou zmoct mediální medvědi, kteří nic nechápou, necítí a nevědí?
Zdroje: Jiří P. Kříž a kolektiv: Spor o Milana Kunderu, Alexandr Solženicyn: Souostroví Gulag, spisy Milana Kundery, autorovy rozhovory s Vlastou Chramostovou a Danou Smyczkovou, Respekt, iRozhlas, Wikipedia
Vložil: Tomáš Koloc