RECENZE Arthur Koestler, Noc o polednách. Ten, který inspiroval Orwella

Foto: Wikipedia Commons / volné dílo

Popisek: Arthur Koestler v roce 1969

Není mnoho žebříčků, které bych si zapamatoval. Ale jeden se najde. Stovka nejdůležitějších knih 20. století podle Le Monde. Útrapy psychické i fyzické v tomto citlivě vybraném katalogu zastoupil Kafka (Proces), Hemingway (Komu zvoní hrana), Rilke (Zápisky Malta Lauridse Brigga) i Orwell (1984) se Solženicynem (Souostroví Gulag).

Právě poslední dva jmenovaní mají k vynikajícímu titulu Noc o polednách (Leda, 2023) nejblíž. Rukopis byl přitom původně považován za ztracený, neexistující. To, stejně jako autorův životopis a souvislosti, v doslovu bezvadně zachytil překladatel Radovan Charvát.

Do češtiny převedený text je bravurní, což u respektované Ledy není ničím překvapivým.

A ještě budu mít jednu poznámku. Právě Charvát v závěru románu uvádí, jak velký vliv mělo přátelství Orwella a Koestlera na vznik Farmy zvířat. Její nový překlad (Jan Kalandra) vyšel v roce 2021 pod názvem Zvířecí statek s ilustracemi Borise Jirků.

Pokud budete hledat jednotící prvek Orwella, Koestlera i Solženicyna, bezesporu se vám baví útlak. Doba, kdy vládne jedna síla (strana) a jedna pravda (stranická). Orwell na to šel satiricky, Solženicyn čerpal ze zkušenosti svého vlastního uvěznění i rozsáhlého výzkumu, stejně tak i z dobových autentických dokumentů, Koestler z peripetií svého života (navedu na autobiografickou knihu Cizinec na náměstí, Academia, 2020) a lidského přesvědčení.

Mimochodem se sluší upozornit také na novinku Devadesát dnů za železnou oponou (Odeon, 2023). Málokdo totiž ví, že se v 50. letech 20. století objevil García Márquez, tehdy nepříliš známý mladý novinář, v komunistickém Československu.

Foto KrajskeListy.cz

Všechna jména i fakta neuvádím zbůhdarma. Zopakuji, že jednotícím prvkem je útlak. Síla strany, a to ve všech myslitelných směrech. Noc o polednách, jeden z nejvýznamnějších politických románů, vyjadřuje Koestlerův statečně prosazovaný názor, že z dlouhodobého pohledu je lepší škodlivá pravda než užitečná lež.

Ústřední postavu Rubašova potkáváme ve vazební cele, odkud se živý nedostane. Drtivou většinu času ho trápí myšlenky na budoucnost, minulost a uštípnutý kořen špičáku v čelisti. Čtenář prochází anabázi, jakou v těchto končinách dobře známe. Chápu proto, že americké nebo anglické publikum musí román považovat za zjevení. Československo si ruským vzorem prošlo, tedy není potřeba dlouze rozvádět desítky tisíc poničených a pošlapaných životů (viz. Mukl, 2020, Cosmopolis a mnoho dalších).

Osud Rubašova je osudem Slánského. Doslova a do písmene.

Noc o polednách považuji nejen za nadčasové dílo (dopsáno bylo v roce 1940 a v ČSR vyšlo už v 80. letech v samizdatu, po revoluci u Odeonu pod příznačným názvem Tma o polednách), ale rovněž za povinnou literaturu.

Navíc chci opět upozornit na barvitost českého jazyka ve srovnání s unylou angličtinou. Už jen ten název Noc o polednách (aktuální překlad) versus Darkness at Noon...

Dávám 70 %.

Vložil: Zdeněk Svoboda