RECENZE Alena Mornštajnová, Les v domě. Překrásná kniha o otřesných věcech

Foto: Se svolením Alena Mornštajnová

Popisek: Alena Mornštajnová

Les. Synonymum vítané samoty, ale i osamění. Symbol strachu, ale i naděje, života. Les dokáže obejmout i pozbýt. Tak nějak jsem přemýšlel nad názvem, když se mi novinka renomované prozaičky dostala do rukou. Už po prvních pár desítkách stran jsem se ale na zmíněný les přestal soustředit. Neopakujte mou chybu…

Pasáže, kde byl uveden a popsán, mnou prošly. A to až do strany dvě stě něco. Nebudu v tuto chvíli nikoho připravovat o podstatu. Do knihy se ponoříte, ten příběh si podobně jako v autorčině předešlé tvorbě odžijete. Že se do vás vsaje, o tom nepochybujte.

Spisovatelka debutovala v roce 2013 románem Slepá mapa, o dva roky později následoval Hotýlek. Především díky svému románu Hana z roku 2017 se Alena Mornštajnová stala jednou z nejoblíbenějších současných českých spisovatelek. Jejím čtvrtým románem jsou Tiché roky (2019), které zvítězily ve čtenářské anketě Kniha roku. Na jaře 2021 vydala dystopický román Listopád.

Musím říct, že jsem se na knihu těšil. Dokonce mě v knihkupectví zaskočilo, že několik padesátnic neznalo její práci. Jméno ano, ale tvorbu ne. Bavily se, že jim „něco říká“.

A nyní k ději.

Říkají jí cácora a vypadá to, že je na světě nedopatřením a jakoby navíc. Otec kamsi zmizel při povodních, matka utíká před odpovědností k milencům a alkoholu. A děvčátko zůstalo viset na krku nevraživé babičce, která obhospodařuje zahradnictví a je přesvědčená o tom, že všechno špatné lze v životě vyhubit jako žravé plzáky. Nebo o tom prostě nemluvit. Jenže všude kolem je les, ve kterém se skrývá cosi hrozivého, a cácora jednoho dne mluvit začne.

Foto Host, se svolením

Uvedený odstavec patří vydavateli, brněnskému Hostu, jemuž touto cestou děkuji za recenzní výtisk.

Vypůjčil jsem si ho pro to, že nechci ani naznačovat.

Kniha je překrásná, látka otřesná. Navíc se nacházíme v době, kdy má všechno svá daná pravidla, řád a jakákoli výchylka se buďto napravuje, nebo upozaďuje. Mornštajnová ve svém dalším díle ukázala opačnou cestu. Vybrala si osudy dvou dívek a jedné dospělé ženy, které postihl podobný osud. Ne všechny ale měly šanci pochopit, co přesně se stalo. I o tom se dočtete. Posledních pár vět odkazuje jak na Martina Kukučína, tak Balzaka. Syrovost slov je natolik přesná, že by byl hřích je opakovat.

Plasticita postav je taky úchvatná. Čtenář sleduje především osud malé dívky, a to až po její dospělost. Pomyslný kalendář se zastaví kolem dvacítky.

Ústředním motivem je slovo lež. A opět jde o lež ve všech podobách: útočná lež, zákeřná lež, neúmyslná lež, milosrdná lež.

Les v domě je špičková a naprosto výjimečná próza. Jazyk je téměř dokonalý, obrazy jsou dynamické, zpracování postav realistické a uvěřitelné, pointa nenapodobitelná a téma bolavé, přehlížené.

Dávám 92 procent.

Vložil: Zdeněk Svoboda