Když je člověk otevřený, chce žít čestně a v pravdě, nelebedí si na vavřínech, soudí o Česku spisovatelka Martina Bittnerová

Foto: Se solením Martiny Bittnerové

Popisek: Martina Bittnerová

ROZHOVORY NA OKRAJI Martina Bittnerová (*1975 v Novém Městě na Moravě) je autorkou devíti knih a řady popularizačních článků o významných českých osobnostech minulosti. Publikovala v mnoha časopisech a e-zinech. V říjnu 2011 debutovala první samostatnou knihou Spisovatelky a Erós. Od té doby jí vyšlo dalších deset knih – Utajené životy slavných Čechů, Na nevěru se neumírá, V průšvihu, Utajené životy slavných Češek, Lásky Boženy Němcové, Moje milované tchyně a já, Zapomenuté osudy, Můj život s gamblerem, Život s gamblerem a Čas motýlích křídel. V současnosti se věnuje literární tvorbě, lektorské a přednáškové činnosti.

O tvé lásce ke králíkům vím. Vím o tvém zájmu o českou literaturu a vím také, že máš ráda zelenou barvu. Vím ale velice málo o tvé současné práci. Tak jaké to je uživit se na volné noze?

Měla bych asi prohlásit něco velice vzletného, nicméně je to celkem prozaické. Musím se snažit a zároveň žít skromně. Naštěstí nejsem vůbec materialista a svobody si vážím mnohem víc než toho, jestli mi v garáži parkuje luxusní vůz. 

Dobře. A můžeš mi ještě přiblížit tvoji volnočasovou pedagogiku a lektorskou činnost?

To jsou obory, jimž jsem se věnovala, nicméně volnočasovou pedagogiku pomalu opouštím. Jsem už bohužel paní ve středních letech, která vnímá, že svět kráčí jinudy a proto musí převzít otěže ti mladší. Navíc nežijeme v době, která by si cenila nějaké zkušenosti. Naopak v posledním roce vnímám určitou nepřátelskost vůči lidem nad čtyřicet let. Ze společnosti se obecně vytrácí respekt a tolerance. A já chci spolupracovat pozitivně a ne se někde handrkovat nebo řešit, že musím jít na povinné „ školení“, kde se po mnoha letech praxe dozvím, že děti musí nosit ve slunečních dnech čepici. Nyní jsem proto spíše lektorka, do čehož kromě dalšího spadá i to, že jezdím do škol a do knihoven vyprávět o všech osobnostech, o nichž jsem psala a píšu. Splácím tím dluh, který vůči nim máme. 

Vidím, že život literáta není snadný. Koneckonců o tom také vím ze své vlastní zkušenosti. Ale obdivuji tvoji vůli a především lásku ke slovu. Pracuješ na nějaké nové knize?

Čí život je ale snadný? Ve chvíli, kdy je člověk otevřený, chce žít čestně a v pravdě, málokdy si lebedí na vavřínech. Tak to bylo ostatně v Čechách vždycky. Na nové knize právě pracuji, mám ji z velké části hotovou. Potýkám se však s nedostatkem času. Nemůžu si bohužel naordinovat třeba týden, který bych věnovala výhradně tvorbě. Ale o to větší radost mám, když si utrhnu nějaký ten den pouze na psaní. 

Mohla bys říci něco o svých předcházejících knihách?

Vyzní to asi podivně, ale já se moc neohlížím zpátky. Nakonec svoje knihy ani nemám. A rukopisy leží uložené na externím disku. V části dosud vydaných knih jsem psala o českých osobnostech a často o těch opomíjených. Ale zároveň jsem se věnovala i Boženě Němcové. Ovšem za knihu Lásky Boženy Němcové mohou čtenáři, ti mě k tématu dovedli, protože je hodně zajímalo. Knížka je to už stará a hlavně dostupná pouze v knihovnách. Navíc láskám Němcové dala odvysílaná televizní série jiný rozměr. Ale to bych raději nerozebírala. 

A proč tě tak osudově oslovila právě Božena Němcová?

Nezaujala mě jen ona, nebavilo by mě věnovat se pouze jednomu člověku. I když s Boženou to všechno začalo. Po maturitě jsem si půjčila její korespondenci a od té doby jsem přečetla, co mi přišlo pod ruku. S přibývajícím věkem jí začínám více rozumět, dokonce mám pocit, že s každým novým dopisem a textem odkrývám další vrstvu její pozoruhodné osobnosti. Přivedla mě ale také ke svým přátelům, posléze jsem začala lovit v archivech i v matrikách a nakonec jsem si uvědomila, že jsem se do obrozenců doslova zamilovala. Možná je to staromilské, možná to dokonce někoho irituje, ale to jsem já. 

Ve tvých Nej jsem objevil několik tvých oblíbených autorů. Josef Kainar, Viktor Dyk, anebo také S. K. Neumann. To jsme ale stále na rodné hroudě. Kdo tedy, či jaká literární díla zahraničních autorů jsou blízká tvému srdci?

Zahraniční autory jsem vyhledávala především v mladším věku. Z básníků mě oslovil třeba Baudelaire. Jenomže v šestnácti letech jsem si ho v knihovně nepůjčovala, to nastalo později, stejně jako jsem třeba přečetla Justinu od Markýze de Sade. Za což může Petr Štěpán ze skupiny XIII. století. Pochopitelně o tom dodnes neví…

Já byla odjakživa plná protikladů, což se projevovalo i v literatuře, tudíž jsem v prváku na střední přelouskala kompletního Geralda Durrella. A dodnes si z něj pamatuji legendární větu, budu ji tedy trochu parafrázovat: „Protože moje sestra trpěla v Anglii vyrážkami, rozhodla matka, že se přestěhujeme na Korfu.“ Abys rozuměl, já jsem totiž od kolébky trpěla vyrážkami (ekzémy), a podobné stěhování mi připadalo jako sci-fi. Když to totiž člověk čte v paneláku na sídlišti, moře zůstává hodně v nedohlednu. 

Mimo jiné, ještě jedno Nej. Forma odpočinku. Píšeš tam, že nejlépe v termálních lázních. Vím, že nyní žiješ v Teplicích. Tak to by se vlastně dalo říci, že sis splnila svůj sen?

Nesplnila. Na běhání do bazénu nemám vůbec časovou kapacitu. A ostatně v Teplicích jen bydlím. Přistěhovala jsem se do města před šesti lety a ještě ve velmi tragické situaci. Proto si to tady asi nedokážu úplně s relaxací spojit. 

Takto bychom si jistě mohli povídat dlouho a nejlépe někde v nějaké vinárně. Třeba někde na Vysočině, kterou máš tak ráda. Ale nedá mi to a úplně na závěr se ještě zeptám. Kterou část Vysočiny? Tu kolem Lipnice, Pelhřimova, Jihlavy či Telče?

Tu kolem Nového Města na Moravě, kde jsem se narodila a kde jsem strávila podstatnou část svého dětství a dospívání, i když jsem žila od třech let v Praze. Mimochodem do rodiště se zase pravidelně vracím, ovšem musím do hotelu. Za to mohou pro změnu materiální zájmy mých pokrevních bližních. Ale to je život a musí se pokorně přijímat se vším, co k němu patří.

Vložil: Jiří Kačur