„Naše životy jsou zapasované v realitě, s níž se musíme vyrovnávat.“ Plus mamutí Gesamkunstwerk Richarda Klimenta

Foto: Se svolením Richarda Klimenta (stejně jako v textu)

Popisek: Richard Kliment ve svém ateliéru

ROZHOVORY NA OKRAJI Richard Kliment, výtvarník, fotograf, estetik, kurátor výstav. Studoval na Katedře estetiky Filozofické fakulty UK v Praze. Osm let pracoval jako kurátor soukromé galerie. Na svět se dívá přes objektiv fotoaparátu, ale také přes malířské plátno. Hledá krásu, hledá esenci krásy. Ale tak by to mělo být u každého, nejen umělce, ale i u „normálního“ člověka. Vyšla mu mamutí kniha, která je souborem jeho práce.

Žijeme v digitální době. Jak s ní jdou dohromady klasické nástěnné obrazy?

Klasický obraz není jenom optická iluze, jako třeba fotografie obrazu použitá na tapetě monitoru. Jde o trojrozměrný předmět, který má svou strukturu povrchu, váhu když ho vezmeme do ruky, svou vůni. Dokonce může překážet a není pak jednoduché se ho zbavit. Existuje v realitě, tak jako i naše životy jsou zapasované do reálného světa, se kterým se musíme vyrovnávat.

Výsledná podoba obrazu vychází z konkrétní představy, nebo je to improvizace?

Možné jsou oba přístupy. Ale dávám přednost tomu, když obraz vzniká organicky. Na začátku je rámcová představa o formátu a barevnosti. Tvary a barvy se ovlivňují, vznikají vztahy, které pocitově odpovídají skutečným prožitkům. Na jednom plátně se tak odehrává současně spousta věcí. Jako v životě, když se rozhlédneme a naši pozornost postupně upoutávají různé fenomény. Jeden obraz vlastně obsahuje spoustu příběhů, které nás oslovují střídavě podle toho, jak jsme právě naladěni.

V prosinci roku 2022 ti vyšla kniha Fotoalbum / Gesamkunstwerk. O co se jedná?

Mám celkem uspořádaný archiv výstav, plakáty, tiskové zprávy, novinové výstřižky, a souběžně na internetu webové stránky se spoustou fotografií. V knize bylo možné spojit to dohromady. O nějaká digitální data už každý asi někdy přišel, co je vytištěné na papíře…

Takže autorská monografie?

Základem je moje tvorba, ale je to komplikovanější. V úvodu je napsané: „Vhled do části kulturní scény od konce devadesátých let do roku 2022“. Na vernisážích vystupovala spousta básníků a muzikantů, akce probíhaly na nejrůznějších místech, mnohá už dnes neexistují. Bylo to pestrá umělecká scéna, která nikde není zmapovaná. Kniha může fungovat jako dobrý zdroj informací, jak se žilo a jak to vypadalo. I proto je v prakticky plnohodnotné česko – anglické verzi.

Rozsah 300 stran, váha 1,5 kilogramu, to je obsáhlý zdroj. A v současné době vychází i jako e-kniha.

Od začátku bylo jasné, že rozsah a formát je potřeba přizpůsobit množství obsahu. Vlastně je to víc objekt než běžná kniha. Náklad pouhých 70 kusů také naznačuje, že se nejedná o masovou záležitost. Ideálem bylo přiblížit se k myšlence celkového uměleckého díla – Gesamt Kunst Werku, ve kterém jsou zastoupeny všechny formy a koneckonců i skutečná životní praxe. Tak jsem si to romanticky představoval. Když jsem měl materiály pohromadě, uvědomil jsem si, že absolutní ideál není v reálném životě dosažitelný. Člověk není bůh, který by takový dokonalý svět dokázal vytvořit. Ďábel se skrývá v detailu, jak se říká. Čert – Teufel. Takže z toho vyšel Gesamkunstwerk.

Jaké to je vidět pohromadě prakticky celou svojí tvorbu?

Kniha je obsahem pestrá a podle ohlasů myslím, že není nudná. Odvíjí se chronologicky, takže je snad srozumitelné, jak na sebe formálně a technologicky různé projekty navazují. Dát vedle sebe dvacet let staré věci a současnost by mohlo být matoucí, ale takhle je to přijatelné. Dá se říct, že s tím, co jsem dělal, jsem smířený, otázkou je, co bude dál, Jakým směrem se bude moje práce vyvíjet bude pro mě samotného překvapení.

Vím, že máš rád Vysočinu. Můžeš mi říci něco více o svém vztahu k tomuto drsnému kraji?

Na Vysočině jsem se narodil a stále tam jezdím. Pamatuji se, jak mě babička vozila v kočárku lesem. Skvrny větví stromů a nepravidelné drncání přes kořeny stromů. To je jiný zážitek než rytmické kolébání s bílým stropem nad hlavou. A samozřejmě zábavy každý týden, na které jsme s partou chodili po okolních vesnicích.

Pocházím z Havlíčkova Brodu, ale na gympl jsem chodil do Humpolce. Místní monumentální figury, jako Ivan Martin Jirous, Jan Ságl, Jan Zrzavý z Okrouhlice nebo Reynek z Petrkova byly duchovně blízké osobnosti, i když osobně jsem je neznal. Už v roce 1947 postavil můj děda pěknou letní chatu kousek od Humpolce a tam se vždy jezdilo. Přes kopec v Herálci se narodil Adolf Kosárek, bydleli tam malíř Škrabánek a František Hladík. Na Lipnici malíř Panuška a Jaroslav Hašek, s jehož vnukem Richardem si rozumím, Karel Havlíček Borovský samozřejmě… Když jsme Havlíčka brali na gymplu, tak bylo jasný, kdo bude tasenej. Naše třídní učitelka Komrsová dělala třídní i Jirousovi, když kdysi na gympl nastoupila. To mi přijde jako fajn undergroundová historka, že jsme měli společnou třídní.

Z tvých obrazů vyzařuje doslova příběh života, krajiny, bytí. Máš nějaké inspirativní literární zdroje tvojí tvorby?

Propojení různých uměleckých žánrů je přirozené a spřízněnost může člověk najít s Tibetskou knihou mrtvých, mystikou prérijních indiánů i Karlem Hynkem Máchou. Podstatná je souvislost s přírodou, základní fyziologické a psychologické procesy které člověk prožívá, a v některých klimatických souvislostech má víc času si je užít. Netoužím se jako turista brodit sněhem, sychravo má největší kouzlo, když jste v teple. Vysočina byla pravidelně osídlena později, než člověk přišel do Ameriky, divočina pro uprchlíky a vyhnance, možná magický Hercynský les mytologie Keltů. Pozoruhodné je, že z Humpolce pochází antropolog Aleš Hrdlička, který přišel se zásadní teorií o jednotném původu lidstva a tím i rasové rovnoprávnosti, protože do té doby byli indiáni považováni za méněcenný samostatný druh člověka, který vznikl v Americe.

Mnohokrát ti, Richarde, děkuji za tvůj čas a přeji ti mnoho úspěchů ve tvém osobním i uměleckém životě. A ať se ti vydaří tvá výstava, kterou máš do konce dubna v Humpolci.

Vložil: Jiří Kačur