Vole už z toho lopocení mám, Michelangelo Buonarroti. Úterní chvilka poezie
11.04.2023
Foto: Ondřej Vanča
Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney
Sochařský a malířský titán Michelangelo (1475 - 1564) nebyl jen nevýznamnějším výtvarným umělcem své doby, ale také mimořádný básník.
Z veršů, které si tento sochař, malíř a architekt psal na okraje skic, vlastních i cizích dopisů, vzniklo za šest desítek let takřka mimoděk jedno z největších básnických děl jeho doby. Námi vybraná báseň velmi výmluvně líčí Michelangelův postoj k zakázce na malířskou výzdobu Sixtinské kaple v Římě, na níž pracoval v letech 1508 - 1512.
Vole už z toho lopocení mám
Tak jak kocour někde v Lombardii,
či kdekoli, kde špatnou vodu pijí,
jak pořád břicho k bradě vypínám.
Vousiska k nebi, vyvrácený týl
na samém hrbu, prsa ptačí stvůry;
a jak ten štětec pořád stříká shůry,
už mi tvář celou štědře vydláždil.
Kyčle mám vražené až po panděra,
a zadek hřbetu rovnováhu dělá,
když slepě šmátrám nohou sem a tam,
Vepředu se mi kůže hezky dlouží
a vzadu zase zkracuje a ouží:
jak syrský luk se celý napínám.
A tak i mozek sám
rodí jen zmetky, na víc nemá síly:
těžko se z křivé hlavně rovně střílí!
A proto braň, můj milý,
mé němé dílo a mou pověst s ním:
já nejsem malíř a sem nepatřím!
|
|
Michelangelo Buonarroti, Vole už z toho lopocení mám, z knihy Navštívení krásy - italská renesanční lyrika. Edice Máj. Vydalo nakladatelství Mladá fronta v roce 1964, přeložili Emanuel Frynta, Jaroslav Pokorný, Jan Vladislav. Ilustroval Václava Sivka.
|
