Dveře, Miroslav Holub. Páteční chvilka poezie

Foto: Ondřej Vanča

Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney

„Zákon autorský: Psát a umět psát jsou dvě zcela odlišné věci.“ (Ne patrně Ne, 1989) Současník velikánů české literatury Oldřicha Mikuláška, Jiřího Šotoly anebo Jana Skácela. Miroslav Holub, básník, esejista a prozaik, byl lékařem (imunologem), což se promítlo do jeho literární tvorby, kde se můžeme setkávat s takzvanou „biologickou“ obrazností přes veškerou vědeckou konkrétnost.

Co je ještě pro něj typického? Ve své poezii využívá všedních jevů či objevů, jimž by mnohý básník a mnohý čtenář nepřisuzovali žádnou poetičnost, a ty vykresluje svými údernými závěry jako důležité až velkolepé. Autorovi taktéž nechybí smysl pro ironii, jenž se opět probudí v pointě závěrečného verše. A když pointa není ironická a neshazuje vyřčené, je působivá a tím zakulacuje chytře rozebranou úvahu. Anebo se rovná rovnou o skloubení obojího, a tím pádem je zaručeno, že po přečtení jeho básní na rtech dlouho sedí na vašich tvářích úsměv; sedí si tam, jako rybář, co si hoví na krajíci měsíce. A nosná myšlenka, ta ve vás utkví.

Jděte a otevřete dveře panu Miroslavu Holubovi. Otevřete je třeba sbírce Jdi a otevři dveře. Čeká na vás třeba karikatura hrabivosti v „pohádkovém“ provedení či úvahy nad tím, zdali pro svou zvědavost a nezdravou střádavost poznání v oblasti věd nezapomínáme na pokoru a kam to může vést a vede.

Anebo si otevřete sbírky (či dveře do sbírek?) i jiné. Nebudete litovat.

Vložil: Marija Kulyk