Ota Pavel: velké srdce, které neuneslo nápor nemoci a světa. Výročí Jakuba Vosáhla

Foto: Se svolením ČT Edu

Popisek: Ota Pavel

„Kdyby žil Ota Pavel, napsal by o tom překrásnou pohádku,“ hlásil televizní komentátor, když v roce 2006 lyžařka Kateřina Neumannová po zázračném finiši vyhrála olympiádu. Tvůrce sportovních reportáží, které dosáhly úrovně krásné literatury, zemřel na infarkt právě před padesáti lety. Jeho srdce v pouhých 42 letech nevydrželo nálož antidepresiv a tíhu rodinných i světových kleteb.

„Ty Žide, běž do plynu“. Výkřik v hokejové šatně zasáhl přímo do srdce. Sportovní novinář přišel na olympiádě 1964 v rakouském Insbrucku československým hokejistům říci, že získávají bronzové medaile, i když si doposud mysleli, že budou čtvrtí.

Jeden z frustrovaných hokejistů (jeho jméno nikdo z týmu nikdy neprozradí a zůstane v kabině) si ale myslel, že si z nich dělá legraci, a reagoval mimořádně hnusným antisemitismem. 

Novinář se sebral, opustil olympijskou vesnici a odešel do hor nad Insbruckem, kde zapálil selské stavení. Následně jej zadržela policie a převezla na psychiatrii. Protože u sebe neměl doklady, nebyl schopen smysluplné komunikace a v československé olympijské výpravě si mysleli, že na závěr her do Rakouska emigroval, trvalo několik dní, než se vyjasnilo, o koho se jedná.

Na státní hranici jej Rakušané předali československým lékařům a následoval první z Pavlových pobytů na bohnické psychiatrii, kde strávil podstatnou část zbývajících devíti let svého života. 

Pavlův životopisec, polský vědec Aleksander Kaczorowski, ale po letech dojde k závěru, že zážitek z olympijské kabiny nejspíš jen urychlil progresi, která běžela už dávno předtím. Ota Pavel měl k psychickému onemocnění genetické předpoklady, navíc předcházejících zhruba osmnáct měsíců jeho propuknutí vyloženě sprintoval naproti.

Začalo to v srpnu 1962, když jel s fotbalisty Dukly Praha jako novinář na zájezd do USA. Úspěšné reportáže mu otevřely prakticky všechny dveře v našem sportu. Každý chtěl, aby jeho sportovní výkon zvěčnil právě Pavel. Během roku 1963 takto pracoval s řadou sportovců, což při jeho pečlivosti znamenalo minimálně dva týdny intenzivního „sbírání materiálu“, při kterém trval na tom, že se sportovcem absolvuje i tréninkové dávky profesionála, aby se vžil do jeho pocitů při výkonu. Pak sedl ke stroji a mnoho dní v kuse poznatky zpracovával. Autor perfekcionista měl na jednu použitou stránku textu i osmdesát vyhozených.

Tělo si postupně vybíralo svou daň. Podle polského badatele navíc Pavel v touze po účasti na olympiádě přechodil zápal plic a v průběhu her už se jeho chování zřetelně blížilo manické fázi bipolární poruchy.

Tak skončila krátká, ale pro čtenáře dodnes nezapomenutelná kariéra Oty Pavla jako sportovního žurnalisty. Nepravidelný novinářský život byl s jeho onemocněním neslučitelný.  

Potřeba živit rodinu se potkala s výzvou na psychiatrickém oddělení, aby se ze svých stavů zkusil „vypsat“. Postupně se z této terapie zrodil Pavel – spisovatel. Takový, že jej třeba v sousedním Polsku dodnes považují za jeden z pilířů české literatury. Právě proto začal místní literární vědec Kaczorowski bádat po Pavlových životních osudech. 

Zakázaná povídka o komunistech 

Jeho kniha je dnes asi nejkomplexnějším shrnutím pozoruhodného života. Života, díky kterému pochopíme, proč ho v roce 1964 mohla poznámka posílající Žida do plynu tak zasáhnout. Vždyť to bylo pouhých dvacet let poté, co vrcholilo masové vyvražďování v Osvětimi a dalších koncentračních táborech. Ota tam měl otce i oba starší bratry, jeho samotného před povoláním do transportu zachránil nízký věk. Přesto si za války zažil své. Od čtrnácti musel pracovat v kladenských dolech, a v roce 1942 se stal blízkým svědkem lidického masakru (jeden z lidických chlapců byl v Buštěhradu dokonce jeho spolužákem).

Rodině se zázračně podařilo shledat v plném počtu, byť bratr Jiří se vrátil s vahou pod 40 kilo. Ale trauma nepochybně zůstalo, jak prozrazuje Otova povídka Běh Prahou, která nesměla být do roku 1989 zveřejněna.  

Popisuje katarzi tatínka Lea, který po válce v naději na lepší budoucnost uvěřil komunistům, dokonce jim organizoval originální předvolební běžecký happening a vykládal, že on byl komunistou ještě předtím, než strana vůbec vznikla. Jenže v roce 1952 roztrhal Rudé právo, ve kterém se o účastnících protistátního spikleneckého centra kolem Slánského psalo, že jsou „židovského původu“. Pak šel a demonstrativně namaloval na vrata šesticípou Davidovu hvězdu.

„U těch vrat přestal být komunistou a stal se zase židem. Dívali jsme se na sebe. Měl v očích něco, co jsem u něho nikdy předtím neviděl. V těch očích bylo hrozné zklamání, beznaděj a zoufalost člověka, který chtěl přejít po pevném mostě na druhou stranu řeky, a ten most tam ve skutečnosti nebyl. V těch jeho očích se také houpal na provaze Slánský s Margoliem. Kolem dokola zpívali vpodvečer ptáci a bylo to jak staré židovské žalmy. Sklonil sekyru a sedl si v podvlíkačkách na židli,“ psal Pavel v zakázané povídce. 

Neodbytný a šarmantní tatínek 

Leo Popper, který si po válce s celou rodinou změnil příjmení na Pavel (syn si současně počeštil původní jméno Otto), přitom židovskou víru rozhodně neprožíval nijak dramaticky. Jednalo se o člověka velmi praktického, výmluvného a zběhlého v byznysu.

Tatínkovy obchodní praktiky dealera švédské společnosti Electrolux se podle všeho moc nelišily od drzosti dnešních podomních prodejců s certifikátem „šmejdů“, ovšem způsob, jakým je Ota popsal, vyznívá nejen omluvně, ale takřka neodolatelně:

„Měl v očích veselost, smutek i pokoru a hlavně šarm elegantního a hezkého muže, byl neodbytný a drzý, ale vždycky to mělo hranici vkusu. To jen zlí jazykové z řad konkurentů o něm říkali to staré, otřepané, že ho dveřmi vyhodí a on tam znova vleze oknem.“

Ještě cudněji opisoval tatínkovu vášeň pro krásné ženy, která vrcholila v předválečných časech obchodních úspěchů, ale příliš neustala ani v pozdějších letech.

Eufemistická formulace „po návratu z koncentráku si naši užívali“ dle výzkumníka znamenala v případě otce hned několik mimomanželských vztahů. Kaczorowski nabízí vysvětlení ohledy vůči mamince, která manželovými nevěrami velmi trpěla, dokonce hrozila rozvodem. Její oblíbený syn ji nejspíš nechtěl drásat zveřejňováním špinavého prádla.

Pro dokreslení fenoménu tatínka Poppera zbývá dodat, že dokázal oblbnout dokonce i komunistické úřady, když je přesvědčil o svých fantastických konexích ve švédské centrále Electroluxu, kde podle všeho nikdy nebyl. Když k tomu prodal svou loajalitu straně a osobní historii koncentráčníka, měl být vyslán „na Západ“ jako agent. Jeho výjezd byl zastaven na poslední chvíli a podle Kaczorowského právě to dosavadního démona zlomilo nejvíce. 

Já jsem teď Jude 

Smrt krásných srnců, povídkovou sbírku, ve které veselý tatínek září nejvíce, psal Pavel během slavného jara 1968. Otce krátce před smrtí dokázal „vytěžit“ ještě více než sportovní hvězdy, z mnoha hodin rozhovorů měl mít stovky stran poznámek. A to si jen ujasňoval podrobnosti toho, co už tatínek naznačil dříve.

Samotné psaní probíhalo pod dozorem bohnických psychiatrů a ošetřující lékař později celkem otevřeně přiznával, že dílo bylo tak nádherné, že riskovali i úpravu medikace, aby autora drželi v potřebné náladě.

Sbírka s legendární stejnojmennou ústřední povídkou vyšla až v roce 1971 v časech nejtužší normalizace. Režim se uspokojil vyškrtnutím jedné povídky, ale ty ostatní se okamžitě staly hitem.

Příběh, kterak si tatínek za protektorátu odpárá židovkou hvězdu a jede pro syny povolané do transportu shánět maso, patří skutečně k tomu nejdojemnějšímu, co kdy v české literatuře bylo napsáno. Některé odstavce řada čtenářů i po letech recituje nazpaměť.

Nezapomenutelné je i filmové zpracování s Karlem Heřmánkem v roli tatínka. Přiznávám, že jeho zoufalé zvolání „já jsem teď Jude“, patří k filmovým hláškám, které mi v hlavě ulpěly nejvíce.

Debut v roli spisovatele měl fenomenální úspěch, ale zdraví bohužel více neumožnilo. Na konci března 1973 Otu Pavla bratr Jiří odvezl již pošestnácté do léčebny v Bohnicích. Ještě téhož dne tam zemřel.

Jeho další slavná díla vyšla až posmrtně. Zejména podobně úspěšná povídková sbírka Jak jsem potkal ryby, která představila jeho vlastní rybářskou vášeň, byť i v ní byl ústřední postavou tatínek Leo. Ve filmu Zlatí úhoři, natočeném podle této sbírky krátce poté, jej ztvárnil Vladimír Menšík a bylo to úplně jiné než civilní a decentní Heřmánek.

V témže roce 1974 vyšla i Pohádka o Raškovi, Pavlovo asi nejpoetičtější sportovní dílo. Už s určitou literární zkušeností popsal olympijské vítězství Jiřího Rašky ve skoku na lyžích v roce 1968 způsobem, který se zcela vymykal žánru sportovní reportáže.

„Rozběhl se na nájezdu a jel. Na nájezdu cítil, že má výbornou rychlost. Kontroloval ji sluchem podle svištění lyží a odporu vzduchu. Mohutně se odrazil. Kopl do toho! Dal do skoku celý svůj život, protože věděl, že podobná příležitost už nemusí nikdy přijít. Byl to nádherný let v nekonečném tichu, který trval kratičký lidský věk. Malíř a redaktor Ota Mašek skoro omdlel, fotoreportér Jarda Skála přestal fotografovat, Remsa si omýval obličej sněhem a písklavý Nor Wirkola přestal pískat,“ líčil rozhodující skok.

Právě na tuhle pohádku myslel televizní komentátor Čapek.

Nic krásnějšího o českém lyžování asi nebylo napsáno. Stejně jako nikdy nikdo půvabněji nepopsal luxování.

A málokdo dokázal tak dojemně a lidsky popsat to nejšílenější, co lidé dokáží provádět.

Jako čtenář jsem z Pavlových děl vždycky cítil ohromné srdce.

Asi na to srdce těch necelých 43 let vážně bylo tak akorát.

Literatura: Kaczorowski Alexander: Ota Pavel pod povrchem, Pavel Ota: Smrt krásných srnců, Pavel Ota: Pohádka o Raškovi

Vložil: Jakub Vosáhlo