Otevíráme novou kapitolu nikdy nekončící knihy. Komentář Štěpána Chába
komentář
29.03.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Ilustrační foto
Otvíráme novou kapitolu KrajskýchListů.cz. Literární klub. Možná překvapí, možná vyvede z míry, možná vyvolá jen pousmání, vzteklé odfrknutí, lhostejnost. Třeba zaujme a obohatí, pobaví, navnadí ke čtení něčeho nového.
Začnu trochu zeširoka, jako rozkročený sumo zápasník. Když byli moji dva starší synové děti, milovali čtení před spaním. Začali jsme hezky zlehka už v jejich čtyřech letech. Večer co večer jsem jim pak četl skoro do jedenácti let. Jednou večer, byli jsme v polovině knihy Hraničářův učeň, jsem dočetl napínavou kapitolu, zavřel knihu a řekl – tak co, jste napnutí? Velké přikyvování a přemlouvání, abych přečetl ještě jednu kapitolu. Zaculil jsem se jako Disneyovo zviřátko a proradně pravil – teď už je to na vás. Napnutí jste k prasknutí, no tak si to můžete dočíst. To bylo mrzení. Knihu jsem jim nechal v pokoji a doufal, že mi před očima vyrostou velcí čtenáři. Marně, syčáci si ji nedočetli. Teď je jim dvacet a rozečtený Hraničářův učeň zůstal osiřelý doposud. Kde jsem, já, soudruh knihovník z NDR, udělal chybu, netuším, ale nečtou mi.
Další dva synáčky mám v parádě teď. Ti ovšem, to je zajímavé, až hystericky odmítají, abych jim četl knížku. Zkoušeli jsme Muminky. Pipi dlouhou punčochu. Nezaujalo, odmítají. Před pěti lety měla má krásná a moudrá paní chřipku. To bylo synáčkům čerstvě tři roky a druhému už skoro pět. Těm vyprávěla pohádky před spaním do té doby ona. Jenže měla chřipku, tak jsem nastoupil já. V ruce knížku a že se jde na věc. Kulové, byli zvyklí na vyprávění, musel jsem vyprávět. Ke své smůle jsem se uvolil. Vymyslel jsem si dva bráchy, mladšího a staršího, ke kterým přišel obrazem jelen. Mluvící. Potřeboval od nich pomoc. Vzal je do obrazu a tam to začalo… a neskončilo doposud. Večer co večer už pět let z voleje vymýšlet skazky o jelenovi a dvou bratrech, kouzlech, dracích, podmořském světě, životě v sopce a bůh ví o čem ještě. Jestli je tak dovedu ke čtení, netuším. Asi ne. A to tu pro své potomky po domě hamoním tisíce knih, aby neměli nouzi. Nebudou, když nezačnou ani číst. Ach jo.
Zase, poznámka pod čarou, vyprávění o jelenovi využívám k podloudnému vzdělávání. Děj pádí, řítí se z kopce a bum ho, narazí se třeba na ježovku. Pro mě důvod děj zbrzdit a začít se vzděláváním. Ježovku popíšu, ukážu, jaká je, co umí, co je zač… a jak ji sežrat, to vše zahrnuto do děje. Pak zas běžíme v ději dál. Za týden se zeptám, co to je ježovka a ejhle, nikdy ji neviděli a vědí o ní i to, jak ji sežrat. No báječné.
S podobnou ježovkou jsme jako KrajskéListy.cz přišli. Pojmenovali jsme ji Literární klub. A tam se budeme věnovat literatuře. Duši člověka. Jeho vnitřnímu prožívání. Budeme hledat v české i světové literatuře perly, ukazovat novinky, představovat známé i neznámé autory, nakladatele, literární akce, budeme vyzobávat třešničky z dortu, představíme i román na pokračování. Protože si myslíme, že to má smysl. Tam je ta přidaná hodnota člověka. Nejen tam, samozřejmě, ale právě tam je nejvíc vidět, cítit, slyšet. A je zajímavější dloubat se v duši, než klouzat po povrchu.
Přiznám se, nikdy mě moc nebavila poezie. Teď jsem dostal za úkol nahrát do systému dopředu několik básní (dnes vyšla první, od Jaroslava Vrchlického). Když jsem je nahrával do systému, užasl jsem, jak k člověku umí promluvit, jak umí s člověkem zacloumat, ukázat mu jinou perspektivu. Už samotné nahazování ve mně vyvolalo takové příjemné brnění konečků prstů, že dělám něco skutečně přínosného, co dokáže obohatit. No prostě jistá forma euforie. Jasně, za chvíli opadla, ale pocit štěstí zůstal. A takový pocit mám z celého Literárního klubu. Jako z dalšího kroku někam do neznáma.
A jak myšlenka Literárního klubu vůbec vznikla? Možná si vzpomenete na Jiřího Kačura. To je ten antikvář, který se vším všudy dojel na konečnou, zavřel krám a hrozilo mu všechno možné i nemožné. A jelikož Jiřího Kačura mohu s hrdostí označit za přítele, napsal jsem, plný rozpaků a hrůzy, článek na jeho podporu, kde jsem poprosil vás, čtenáře, o pomoc. A té se mu dostalo. Mohl se tak vymanit z toho nejhoršího. Ovšem v dalším článku jsem přislíbil, že dohlédnu na to, aby se už do podobné situace nedostal. Jenže jak.
Do toho přišla se spásným nápadem naše šéfredaktorka Anička Vančová. Vytvoříme Literární klub. Kačur napsal knihu, v knihách se vyzná víc, než je zdrávo, tak to prostě rozjedeme. Z nesmělého plánu se do čtrnácti dní vyklubala velmi smělá realizace. Naše šéfová prostě nežvaní a maká. Tu kdybychom si zvolili na premiérské křeslo, do roka a do dne nám Němci dýchají s údivem na zátylek a závidí takovou efektivitu (nekecám, je to stroj na až děsivou efektivitu).
A tak tu hlavně před kritickým okem čtenáře sedí nové dítě KrajskýchListů.cz. Nejspíš nám nevydělá, nejspíš to bude jen takový náš koníček, taková skromná chlouba, která nám bude dávat smysl. Ale snad zaujme i čtenáře. Třeba ano. Zajímavého tam bude nad hlavu. A tak začíná vyprávění o jelenovi a dvou bratrech v podání KrajskýchListů.cz, kde to bude samá ježovka.
Vložil: Štěpán Cháb