Stává se někdy ve stáří, Taras Ševčenko. Úterní chvilka poezie
04.04.2023
.jpg)
Foto: Ondřej Vanča
Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney
„Pochovejte mě, až umřu, jenom na výšině, jež se zdvíhá v širé stepi, na mé Ukrajině…“ Taras Ševčenko je jméno, jež se pravděpodobně jako první vybaví každému, kdo se zamyslí nad kulturou ukrajinského národa. Nemohlo by tomu být ani jinak při vědomí, že neblahým osudem postižený básník byl velkým vlastencem, což dosvědčuje i jeho dílo, v němž vyjadřuje stesk po svém rodném kraji; básník byl totiž za svou lítost vyjadřovanou nad ukrajinským národem a za buřičské verše proti carskému Rusku odsouzen k vyhnanství.
Nejen touha po znovuspatření svého kraje lomcovala celou jeho bytostí; byla to také touha po spřízněné duši, jelikož „ve vyhnanství, v samotě, není s kým srdci promluvit“. Na náměstí Kinských v Praze dokonce najdeme pomník zasvěcený Ševčenkovi. Tato báseň vznikla v roce 1849.
Stává se někdy ve stáří
Stává se někdy ve stáří
že maně člověk zazpívá si
a radostí se rozzáří,
to jak se opět mládí hlásí.
A všechno náhle jasné je,
vesele nad ním křídly mávne
jitřenka, jeho dětství dávné,
ten strážný anděl naděje.
Co se to s dědou neděje?
Proč je tak šťasten? Proto, vězte,
že třeba stár, má za lubem
někoho obdarovat ještě.
A pročpak ne? Je dobře těm,
kdo milují už dobro samo,
dají a nečekají vděk.
Nejedno štěstí je jim přáno
a kvetou jako barvínek.
Tak někdy i do tmavé jámy
pronikne slunko skulinami
a najednou v té jámě z dna
vyrazí tráva zelená.
|
|
Z ukrajinského originálu vybrala a přeložila Zdenka Bergrová. Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v Praze r. 1961.
|
Vložil: Marija Kulyk