Mistrnější vypravěč než Stephen King tu sto let nebyl a dalších sto let nebude. Poezii se věnuju jen v opilosti, přiznal spisovatel Antonín Mazáč

Foto: Se svolením Antonína Mazáče (stejně jako foto v textu)

Popisek: Antonín Mazáč

ROZHOVORY NA OKRAJI Největší pochvala pro spisovatele přijde, když se dočte od svých čtenářů – kniha nešla odložit, musel jsem ji dočíst a ve čtyři ráno přemýšlel, jestli nezavolat do práce, že jsem nemocný, protože kdybych tu knihu nedočetl, nemocný nejspíš i budu. Co jiného je perfektním důkazem toho, že spisovatel je skutečně Pan Spisovatel. Podobné komentář se vrší u knih Antonína Mazáče, rodáka ze západočeského Chodova, který už přes deset let zasypává českou ospalou detektivní školu výbornými detektivkami. Ty zaslouženě sklízí úspěch.

Začněme ale úplně jednoduše. Co vás přivedlo k psaní právě detektivek?

Touha napsat si pořádný krimi thriller podle svého gusta. Nemám nic proti tradiční české poklidné detektivce, ale přece jen jsem vyrostl na něčem jiném, obdivuju jiné autory a v době před dvaceti lety, kdy jsem se do detektivního žánru vrhal po hlavě, u nás nikdo nepsal to, co já si tak moc toužil přečíst. Takže jsem začal psát detektivky, které klamou tělem a nemůžete si v nich být jistí, co bude na následující straně.

Aha, takže americká drsná škola. Já považuji třeba takového Raymonda Chandlera nejenom za úspěšného autora detektivek, ale zároveň za skvělého spisovatele, který překročil hranice žánru směrem do té tak zvané vyšší literatury. Jak to s ním máte vy?

Četl jsem od něj tři knihy, Dámu v jezeře dvakrát. Marlowe byl jedním z prvních soukromých nekompromisních oček, zaslouží si hlubokou úctu, ale pokud jde o drsnou detektivní školu, moje srdce tluče pro Jamese Hadleyho Chase. A dokážu mu i odpustit, že je Brit.

Mimo jiné. Mne třeba zaujal naprosto netradiční způsob, jak psát detektivky, které jimi vlastně jsou a nejsou, který mi ve své „detektivce“ předvedl Emilio Gadda. Ta kniha se jmenuje Ten zatracený případ v Kosí ulici. Ale obraťme svou pozornost na českou detektivku. Které autory máte rád?

Moc rád si přečtu Michala Sýkoru. Jen by mohl být trochu plodnější. Jeho vypravěčský styl je mistrný a spousta autorů by se od něj mohla učit, jak se tvoří detektivní zápletka. Stylem je mi blízký Jirka Březina. A navíc je to fajn chlapík, prostě soused odvedle, se kterým byste chtěli zajít na pivo. A obdivuju Viléma Křížka, jak dokáže do svých historických detektivek přenést dobové reálie. V jeho knížkách je spousta práce, kterou nejspíš ani někteří čtenáři nedocení.

Kde berete podklady? Popis práce forenzního fonetika Marka Deytla ve vaší knize Nezbytná opatření je fascinující. Inspirovala vás k napsání skutečná událost?

Příběh je absolutně (a díky bohu) smyšlený, taková šílenost se snad u nás ani stát nemůže. Ale jestli tu byla nějaká inspirace, byl jí přední český forenzní fonetik Radek Skarnitzl. Navštívil jsem ho na Filozofické fakultě UK a on mi tam v kanceláři trpělivě odpovídal na mé naivní otázky a ukázal mi taje forenzní fonetiky. A já pak něco z toho přenesl do knihy.

Antonín Mazáč pochází ze západočeského Chodova. Tam začaly i jeho první spisovatelské krůčky, se kterými přišla láska k americké drsné detektivní škole. První detektivní příběh publikoval v povídkové knize Hledá se autor bestselleru – povídky 2011 pod záštitou Centra Paraple Zdeňka Svěráka. V současné době se věnuje především psaní románů. Je otcem literární soutěže ČESKÁ LUPA a pravidelně porotcuje v ceně Jiřího Marka pořádané sdružením AIEP, českou odnoží sdružení autorů detektivní a dobrodružné literatury. V roce 2014 autorovi vyšel triptych detektivních novel Noční tep, následovala kniha Křest ohněm a po ní detektivní román Letargie, v němž se poprvé představila vyšetřovací dvojice Saša Kraus a Andrea Šimečková. Navázal thrillerem Nezbytná opatření a v knize Aristokrat vrátil na scénu Andreu se Sašou. Posledním přírůstkem s touto dvojicí je thriller Konzultant.  Ve volném čase pere, žehlí, myje nádobí, občas se nají, a když mu zbude pár minut, tak i tři hodiny denně píše. Všechny zmíněné knihy lze zakoupit v běžné knižní distribuci.

A co jiné žánry? Třeba poezie? Divadlo či film?

Pokud jiný žánr, maximálně horor. Jsem velký fanda Stephena Kinga. Mistrnější vypravěč tu sto let nebyl a dalších sto let nebude. Poezii se věnuju jen v opilosti. A pokud jde o divadlo, fandím tomu lidovému, amatérskému. Pomáhal jsem kamarádovi, skvělému spisovateli Janu Mašatovi, zakládat divadelní spolek na Perninku a byla to radost. Ale jinak mě to táhlo odjakživa k románům. Pěkným tlustým bichlím, které si užijete s kýblem čaje u krbu, když je venku vánice.

Pocházíte z Karlovarska. Já ten kraj mám rád spíše kvůli literární historii, především díky pobytům slavného Goetha právě v Karlových Varech či dalších západočeských lázních. Jaký máte vztah ke svému rodnému kraji?

Velice vřelý. Může se zdát, že díky těm krvákům, které píšu, vidím všude zločin, ale opak je pravdou. Vyrostl jsem na Foglarovi a odmalička miluju úzké malebné uličky, které vyprávějí vlastní historii a příběhy. Studoval jsem v Lokti a tam to byl pro mě ráj. Jednu z prvních povídek jsem napsal během dopoledne, když jsem seděl na schodech vedoucích k Ohři a koukal na most přes řeku. Takže ano – svůj kraj miluju a věřím, že to je na mých knížkách znát. A stejně tak doufám, že mi čtenáři odpouští, že trošku měním jejich oblíbená místa. Pro dobro příběhu je třeba kompromisu.

Vložil: Jiří Kačur