Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Zapomenutý „májovec“ Rudolf Mayer, básník bolesti a žalu

29.03.2023
Zapomenutý „májovec“ Rudolf Mayer, básník bolesti a žalu

Foto: Se svolením město Klatovy

Popisek: Rudolf Mayer

DO HLOUBKY Letos si připomínáme 165 let od vzniku jarního almanachu Máj, který české společnosti představil mladou literární generaci. Mezi ní i Rudolfa Mayera (13. října 1837 Nová Hospoda u Skránčic – 12. srpna 1865 Loučim), který svůj tragický a těžký život vepsal do své poezie.

Hlavními strůjci myšlenky almanachu Máj byli Vítězslav Hálek s Janem Nerudou. Ti kolem sebe soustředili další autory včetně studenta práv Rudolfa Mayera, jehož lidskou i literární cestu poznamenal brzký odchod rodičů. Ve třinácti letech totiž ztratil otce a o tři roky později matku. Právě tehdy se u něj poprvé projevila tuberkulóza. Kvůli této chorobě a věčnému zápasu s nedostatkem peněz se zapsal do dějin literatury jako básník smutku, žalu a smrti.

Nenaplněná láska

Když Mayer osiřel, studoval již šestým rokem na klatovském gymnáziu. Byl to černovlasý „bledolící krasavec“ s uhrančivýma očima. Tehdy začal psát první verše, jež inspirovala klatovská slečinka Emilie Wollnerová. Tato Mayerova láska nakonec podlehla vůli rodičů a provdala se za jiného muže. Mayera tím zničila. Nikdy na ni nezapomněl a „s ní porovnával jiné milostné zjevy a shledal vždy že Emilie byla tu krásnější a duchaplnější.“

Nešťastný student poté přijal nabídku svého mecenáše a strýce Pleningera a odešel studovat práva do Vídně. Strýc z něj bohužel chtěl vychovat dokonalého Vídeňáka, čemuž se vlastenec Mayer urputně bránil. Po čtyřech semestrech se proto raději přestěhoval do Prahy. Strýce jeho rozhodnutí pochopitelně rozzlobilo, a tak se od té chvíle musel mladý poeta spoléhat pouze sám na sebe. Chtěl ale pokračovat ve studiích a rovněž se časem stát profesorem římského práva, čemuž podřídil své veškeré snažení.

 

O almanachu Máj

Almanach Máj je literární sborník sestavený básníky Janem Nerudou a Vítězslavem Hálkem. Vydal jej 1. května 1858 vydavatel H. Dominikus v Praze s podtitulem „jarní almanach na rok 1858“. Básněmi nebo menšími prozaickými díly do almanachu vedle Nerudy a Hálka dále přispěli Jakub Arbes, Karolina Světlá, Adolf Heyduk, Josef Václav Frič (pod pseudonymem M. Brodský) a jeho manželka píšící pod pseudonymem Anna Sázavská, Karel Jaromír Erben (uveden jako J. E. Miletínský), Sofie Podlipská (podepsána křestním jménem Žofie), Božena Němcová, Bohumil Janda Cidlinský (pod pseudonymem V. Lánský), Karel Sabina (podepsán iniciály), Jan Palacký a právě Rudolf Mayer.

Generace poloviny 19. století se tak názvem svazku přihlásila ke Karlu Hynku Máchovi jako k básníkovi, který měl největší odvahu bořit konvenční představy o povaze a funkci tzv. národního básnictví. Tvůrci almanachu čelili útokům konzervativní kritiky pro svůj údajný kosmopolitismus, výtky z nedostatku národního cítění ale vyvrátili. V české literatuře se tato generace označuje jako májovci.

V letech 1859, 1860 a 1862 vyšly další tři almanachy, redigované Vítězslavem Hálkem. Nedosáhly však takového významu jako první. „Jarní” almanach z roku 1858 byl znovu vydán po 50 letech spolkem spisovatelů v přesné obdobě vydání prvního.

Osudové setkání

Jednou se v kavárně, kam chodil číst noviny, seznámil s Janem Nerudou. Ten ho posléze představil Hálkovi. Hned ho přijali mezi sebe nejen jako přítele, ale přirozeně ho zařadili do okruhu tvůrců almanachu, kteří také podnikali společné vlastenecké výlety a chodili tančit.

Mayer se v almanachu představil čtenářům básní s názvem Věčnost. Odrážela se v ní jeho stísněnost a zároveň touha po naplněné lásce. Neruda s Hálkem ho často vybízeli k další tvůrčí práci. Ale Mayer pokračoval pomalu, neboť byl sám k sobě velmi přísný. A rozhodně mu nesvědčily ani neustálé starosti o peníze. Když se připravoval na rigorózní zkoušku, musel kromě toho pracovat v právní kanceláři Dr. Bělského.

Krutá nemoc

Zdravotní stav nadějného studenta se začal výrazně zhoršovat, opakovaně ho postihovalo „chrlení krve“. A ošetřující lékař Dr. Podlipský mu doporučil, aby se přestěhoval na venkov. Mayer stále doufal v uzdravení, proto ho poslechl. Nejprve působil jako vychovatel v Žírci u Králova Dvora, později přijal místo koncipienta u notáře Arnolda ve Strakonicích a pak u dr. Alemana v Příbrami. Přestože byl vážně nemocný, připravoval se pilně na doktorát.

Na promoci se dostavili jeho známí Palacký s Riegrem. Přestože se Mayer dočkal titulu doktora práv, byl přestálým vypětím „zchvácen, zničen a zlomen fyzicky.“ Tudíž místo plánovaného návratu do kanceláře, putoval po příbuzných. Zastavil se u ovdovělé švagrové v rodné Nové Hospodě, pak u sestry Alžběty, provdané Bittnerové, aby závěrečných osm týdnů života strávil u druhé sestry Matildy v Loučimi, kde měl útulný pokoj v podkroví. A v této komůrce s výhledem na milovanou Šumavu také naposledy vydechl.

 

Poezie Rudolfa Mayera 

Jeho poezie patří k nejkvalitnější poezii tohoto období. Za svého života nevydal žádnou sbírku, posmrtně je vydal jeho přítel. Tyto básně měly poměrně velký ohlas mezi májovci. Kulisou jeho veršů byla obvykle Šumava. Vzorem mu byl Mácha (což je znát zejména v básni Věčnost), ale Mayerova poezie měla navíc i silné sociální motivy. Přinášíme na ukázku Písně v bouři, které vyšly v původním almanachu Máj.

 

Letí divá vichřice,

letí po uvadlé pláni,

rozezlelá vzteklice

déšť a mračna v jih pohání.

 

„Neplač chladné slzy své

na tu pláň již dosti chladnou;

květy mrazem ovadlé

tvojí rosou neomladnou.

 

Nechřadne jen jedna pláň,

bys jen pro ni slzet měla,

v poušti tam oásu chraň —

sic by parnem zchuravěla.

 

Je tu v světě bolů moc,

je jich mnoho — k nesečtení,

pro něž slabá léků moc —

a pro mnohé žádných není.“

 

Letí divá vichřice,

letí po uvadlé pláni

bouříc jako vzteklice, —

A já slyším její lkání. 

-

V pláči temný mrak se žene,

na křídlech se vichrů nese,

jako duše rozechvěna

bolem vzduch a zem se třese.

 

Jako zlosti temné hlasy

tak zní vichrů žalování:

kde máš, země, svoje ráje?

každý květ tvůj v hrob se sklání! —

 

V hrob se všechno, všechno skloní,

nic ti věčně nepokvete —

i tvou lásku, bídné srdce,

klam a bolesť rozehněte.

-

Nebe mluví hromů hlasem,

z mraků hustý déšť se leje,

a pod lipovými listy

chvějící se ptáče kreje.

 

Jak to divno na tom světě;

ptáček na lístku má dosti —

a to srdce lidské nemá

kde se skrýt před losů zlostí!

-

Šerá noc a truchlivá,

chmůrná, jakby plakat chtěla,

a vichřice bouřivá

v jejím bolu oněměla.

 

Ticho — slyšet mračna jít

nebem a myšlénky duší:

přestaň srdce bouřně bít,

tluk tvůj noční poklid ruší.

 

Přestaň pro své ráje lkát,

přírodou bol větší vane;

můžeš v hrobě klidně spát —

její bol však nepřestane.

-

„Miluj!“ šeptá slza deštná,

hrom však „nenáviděj!“ praví; —

a to srdce, slabé srdce,

obojího obraz pravý.

 

Mnoho, mnoho milovalo —

jiné víc než samo sebe,

nyní je to srdce moje

jak to hřmící bleskné nebe.

 

A přec musím zaplakati

nad tou brzkou jeho změnou;

jest mi, jakbych milovat měl,

až mne ve hrob chladný vklenou.

-

Nebe z hustých mračen déšť svůj leje,

žhavé blesky mračny lítají,

jakoby se v dešti zchladit chtěly,

sem a tam se proudem mihají.

 

Vítr, vstav jak démon z pekla noci,

letí mraků pláštěm zahalen,

a burácí drtě vše a křičí,

že byl o svůj poklid ošálen.

 

A mé srdce jeho slovům slouchá,

slouchá dešti, bleskům hřmějícím —

s tajnou bázní živlům přizvukuje,

živlům, na svůj osud klejícím.

 

Zdroj: Wikipedie 

Martina Bittnerová

QRcode

Vložil: Jiří Kačur