 Poezie Rudolfa Mayera
Jeho poezie patří k nejkvalitnější poezii tohoto období. Za svého života nevydal žádnou sbírku, posmrtně je vydal jeho přítel. Tyto básně měly poměrně velký ohlas mezi májovci. Kulisou jeho veršů byla obvykle Šumava. Vzorem mu byl Mácha (což je znát zejména v básni Věčnost), ale Mayerova poezie měla navíc i silné sociální motivy. Přinášíme na ukázku Písně v bouři, které vyšly v původním almanachu Máj.
Letí divá vichřice,
letí po uvadlé pláni,
rozezlelá vzteklice
déšť a mračna v jih pohání.
„Neplač chladné slzy své
na tu pláň již dosti chladnou;
květy mrazem ovadlé
tvojí rosou neomladnou.
Nechřadne jen jedna pláň,
bys jen pro ni slzet měla,
v poušti tam oásu chraň —
sic by parnem zchuravěla.
Je tu v světě bolů moc,
je jich mnoho — k nesečtení,
pro něž slabá léků moc —
a pro mnohé žádných není.“
Letí divá vichřice,
letí po uvadlé pláni
bouříc jako vzteklice, —
A já slyším její lkání.
-
V pláči temný mrak se žene,
na křídlech se vichrů nese,
jako duše rozechvěna
bolem vzduch a zem se třese.
Jako zlosti temné hlasy
tak zní vichrů žalování:
kde máš, země, svoje ráje?
každý květ tvůj v hrob se sklání! —
V hrob se všechno, všechno skloní,
nic ti věčně nepokvete —
i tvou lásku, bídné srdce,
klam a bolesť rozehněte.
-
Nebe mluví hromů hlasem,
z mraků hustý déšť se leje,
a pod lipovými listy
chvějící se ptáče kreje.
Jak to divno na tom světě;
ptáček na lístku má dosti —
a to srdce lidské nemá
kde se skrýt před losů zlostí!
-
Šerá noc a truchlivá,
chmůrná, jakby plakat chtěla,
a vichřice bouřivá
v jejím bolu oněměla.
Ticho — slyšet mračna jít
nebem a myšlénky duší:
přestaň srdce bouřně bít,
tluk tvůj noční poklid ruší.
Přestaň pro své ráje lkát,
přírodou bol větší vane;
můžeš v hrobě klidně spát —
její bol však nepřestane.
-
„Miluj!“ šeptá slza deštná,
hrom však „nenáviděj!“ praví; —
a to srdce, slabé srdce,
obojího obraz pravý.
Mnoho, mnoho milovalo —
jiné víc než samo sebe,
nyní je to srdce moje
jak to hřmící bleskné nebe.
A přec musím zaplakati
nad tou brzkou jeho změnou;
jest mi, jakbych milovat měl,
až mne ve hrob chladný vklenou.
-
Nebe z hustých mračen déšť svůj leje,
žhavé blesky mračny lítají,
jakoby se v dešti zchladit chtěly,
sem a tam se proudem mihají.
Vítr, vstav jak démon z pekla noci,
letí mraků pláštěm zahalen,
a burácí drtě vše a křičí,
že byl o svůj poklid ošálen.
A mé srdce jeho slovům slouchá,
slouchá dešti, bleskům hřmějícím —
s tajnou bázní živlům přizvukuje,
živlům, na svůj osud klejícím.
|