Psaní je radost, jen hledat nakladatele mi nejde. Vzpomínkový rozhovor s mámou kocoura Vavřince Dagmar Lhotovou

ROZHOVORY NA OKRAJI Dagmar Lhotová (1929-2021) pocházela z Plzně a stala se, už v Praze, pilnou autorkou dětských knih a obrázkových seriálů. S manželem, spisovatelem Zdeňkem Karlem Slabým (1930-2020) si vysnili kocoura Vavřince a tři jeho přátele.

Nevím, jak na chalupě, ale doma v Praze to měli, jak mi předvedli, pro práci literátů vysoce prakticky zařízeno a děleno, takže paní Dagmar mohla kdykoli zmizet ve svém pokoji. Vešli jste taky - a část podlahy a nábytku byla pokryta papíry. Tady psala. Měla podivuhodnou fantazii. Více jsem za jeho života komunikoval s Dagmařiným mužem Zdeňkem Slabým, který zemřel před třemi lety, 11. března 2020, ale on a ona bezpochyby tvořili tým. V Praze i na chalupě v Kytíně, kde vznikly mnohé jejich knížky. Dagmar Lhotová nepřežila chotě ani o rok a zemřela, právě v Kytíně, 17. února 2021. Bylo jí 91 let. A aby toho nebylo málo, jejich jediný společný syn, stejně jako jeho táta významný hudební publicista, Petr Slabý, odešel letos v únoru… Jak jsem posléze zjistil, oba pánové Slabí byli spojeni s Krajskými listy.cz osobou šéfredaktorky, která s nimi hodně spolupracovala již v devadesátých letech… Holt tahle země není tak veliká.

Jak jste se vy a váš muž seznámili?

Osudem. V Státním nakladatelství dětské knihy, budoucím Albatrosu, se Zdeněk hezkou náhodou posadil na stejnou židli, na které jsem předtím sedávala v tiskové redakci já. Ponurou a studenou místnost na úrovni chodníku v Staropramenné ulici na Smíchově zdědila redakce nově založeného časopisu Zlatý máj a židle i nový redaktor na ní byli mi z ulice na dohled. Zdravili jsme se, setkávali, v SNDK vládlo přátelské ovzduší, chodit tam do práce byla radost i díky pospolitosti. Jednou mě Zdeněk vybídl, abych do Zlatého máje napsala recenzi. Pochybovala jsem, zda to umím, ale přiměl mě. I k tomu, abych zkusila psát a zpracovávat vše, co jsem nastřádala v paměti. Jsem mu za to vděčná a připomínám si to celý čas.

Inspiroval vás taky k tomu, abyste začala psát scénáře?

Ne. Jako redaktorka jsem pracovala v Mateřídoušce už od roku 1960 a nikdy jsem neusilovala, abych se stala taky jejím frekventovaným přispěvatelem. Ale když se mi dlouho nepodařilo najít pro poslední stranu zkušeného tvůrce seriálů, který by se jim chtěl věnovat i po delší čas, pokusila jsem se o ně sama. Ve spolupráci se Zdeňkem. Ještě s výtvarnicí Věrou Faltovou jsme pak vymyslili celkovou koncepci příběhů s Vavřincem a skupinku přátel okolo tohoto kocoura.

Úplně týmová práce to ale, pokud vím, nebyla!

Nebyla. Pro časopis převažovala jen má témata a moje nápady. Zdeněk zatím psal knihy. I ty s Vavřincem, i jiné.

Vzpomněla byste na první setkání s malířkou Věrou Faltovou, svého času královnou našeho dětského komiksu?

Věra tenkrát pracovala, jak asi víte, pro časopis Ohníček. Graficky ho upravovala a objevila se tam přibližně v čase, kdy já přišla do Mateřídoušky. Spřátelily jsme se. Nejen to. Já a  Zdeněk jsme, i bez dlouhého uvažování, odhadli, že právě její styl bude vhodný k ztvárnění postaviček připravovaného seriálu o kocouru Vavřincovi; a nemýlili jsme se.

Jak se tahle souhra asi vyvíjela dál?

Po mém vyhoštění z Mateřídoušky i z Mladé fronty roku 1976 (přičemž pokusy o to trvaly už od roku 1969) jsem už směla psát do časopisů pro děti jen občas. A s Věrou Faltovou jsem po vydání všech pěti knižních dílů Vavřince (1969-80) ztratila kontakt. Ale než ke ztrátě došlo, pochopitelně jsme se scházely; už kvůli vazbě obrázků na text, a to velmi často. Jedna druhou jsme respektovaly a nebyly nikdy žádné problémy. Byla to jen-jen radost a potěšení z práce.

 

Dagmar Lhotová s manželem, spisovatelem Zdeňkem Karlem Slabým; foto se svolením Zdeněk Slabý

Pětici knih o Vavřincovi s vámi psal manžel a snad nepřeháním, když řeknu, že se jejich titulní postava stala mezi dětmi ve svém čase legendární.

Snad. Vždyť byl hrdinou kresleného seriálu, který v Mateřídoušce vycházel deset let.

Ti jeho kamarádi jsou prasátko Mojmír, fenka Otylka a kozlík Spytihněv. Až na kozla jde o obdobu hrdinů ze Čtyřlístku, vymyšleného však později. Náhoda?

Nesledovala jsem Čtyřlístek pravidelně a Němečkovy seriály spíš pomíjela. Nikdy jsem nepochopila, proč pro své příběhy zvolil tak podobnou skupinu zvířátek, kterou přece už musel znát z Mateřídoušky. Raději jsem to ale nekomentovala a vlastně se tím radši příliš nezabývala.

Čtyřlístek je dnes pro své tvůrce zlatý důl. I kocour Vavřinec pro vás?

O to přece nejde! Ale existuje i televizní seriál o něm a byl využit pro Divadlo bez opony. Nebo i Divadlo loutek v Ostravě připravilo hru podle předlohy v knize Kocour Vavřinec, detektiv sportovec.

Což je zrovna ten díl, který se v antikvariátech nejhůř sháněl!

To pak skončilo, protože v nakladatelství BB art postupně vyšly reedice všech dílů, a to ve velmi kvalitním zpracování, což je pro takto hojně ilustrovanou a barevnou knížku moc a moc důležité.

Již někdy roku 2001 se jako kniha vrátily i vaše komiksy ze zadních stran Mateřídoušek, pod titulem Kocour Vavřinec a jeho přátelé. Vlastním to, listuji a jde o 57 vybraných příběhů. Titul se bohužel dost nešťastně kryje s titulem první knihy o Vavřincovi z roku 1969, která není komiksová.

Už se stalo, že se kryje. Dala jsem tenkrát nakladatelství BB art osobní souhlas s vydáním, ale na výběru dílů i názvu více participovali Věra Faltová a nakladatel Jiří Buchal.

Ty skvělé seriály o Vavřincovi mají taky padouchy a negativní hrdiny. Huberta, poťouchlou myš Julii... To určitě zvyšuje poutavost.

Víte, jak píšete, sám zjistíte, že je třeba k novým příběhům a pro nové situace objevovat další postavičky. Jsou nepostradatelné, a to nejen pro osvěžení pokračování, ale i protože hrdinové charakterističtí negativním šibalstvím dají čtenáři možnost uvažovat o tom, komu a čemu držet palce. Anebo další hrdina, kuřátko Drobínek v knize Olympiáda kocoura Vavřince (1980). I na ně přišly ohlasy, svědčící o velké oblíbenosti. Je přitom nešikovné, ale není zlé. Je legrační, ale ne hloupé.

 

S manželem a synem Petrem; foto se svolením Zdeněk Slabý

Jako takřka klasickou epizodu Vavřince vnímám díl Kdo tam bude dřív hned z první knihy, je o krkolomném výstupu na skálu, kterou jediná Otylka v klidu obejde zezadu. Podobně archetypická příhoda rozesměje každé dítě a byla později zpopularizována třeba i Spejblem, Hurvínkem a Máničkou ve Večerníčku; takže je opět patrno, nakolik nápady cirkulují.

Což je jenom přirozené.

Nebo opačný případ. Váš příběh Jak si myš chtěla zahrát divadlo (říjen 1971) je jasnou obdobou Foglarova díla Rychlé šípy hrají divadlo. Ne snad?

Víte, při vymýšlení tak velkého množství příběhů mám opravdu někdy starost, abych neopisovala. Ale když už tu starost mám, jde vždycky hlavně o opisování od sebe. Jinam se nerozhlížím. Proč taky? Žiji se svými postavičkami v jednom nezaměnitelném prostředí vlastních představ a pochopitelně mi jde vždycky o původnost.

Slavným byl i váš komiksový příběh Zázraky Otylčiny zahrady z kniha Kocour Vavřinec a jeho přátelé na cestách (1971), který parafrázuje Šípkovou Růženku. Kozlík se k fence musí prožrat křovím z hrachu, aby ji zachránil.

Ano, pamatuji. A nápodoba nebo srovnání s pohádkou jsou mi také blízké. Občas jsem je použila. Ale forem jsem v Mateřídoušce vyzkoušela víc.

A to?

V určitém období to bylo i spojení komiksu s kratší prózou. Navíc jsem to celé ještě kombinovala s návody na různé hry a s rukodělnou činností. S návody k ní.

Což je taktéž případ obrázkového seriálu o ježku Františkovi - ze Čtyřlístků!

Přesně tak. A o Františkovi vyšla i kniha Šťastnou cestu s ježkem Františkem (2005).

Vraťme se od ježka ještě ke kočce. Klasickým Vavřincovým příběhem byl i ten o kocourovi s baterkou, skrytém v noci ve velrybí tlamě, Jak jsme potrestali zlého tlouštíka. Jako dítě mě to strašilo!

Já však mám ráda jenom směšná strašidla. Hrůzu nikoliv, vždyť strašáků v životě samém je dost. Veselých a neškodných bubáků méně.

Existovali taky skuteční Vavřinec a Otylka?

Zážitky s pejsky či kočkami mám mnohé, ale konkrétní prožité situace neopisuji. Určitě si ale s různými zvířátky rozumím. Stejně dobře v životě jako při psaní.

A nemá Vavřinec něco společného s „oranžovou kočkou“ z knihy vašeho manžela Tajemství oranžové kočky (1968)?

Určitě ne.

Už zmiňovaný ježek František se, kreslen Věrou Faltovou, poprvé objevil v čísle Čtyřlístku 26 (1973)...

Ano, a ještě později se zrodila samostatná knížka Jak ježek hledal déšť (1981).

Bylo by teď možné říct, že je tenhle ježek vaší obrazotvornosti něčím podobným, jako byl Zdeňku Milerovi krteček?

Snad, ale můj František tenkrát byla i nová šance a změna.

Jak to?

Dával jiné možnosti a vyznačoval se tím, že měl vždy jen jednoho partnera, s kterým navázal pevné přátelství. A byl nezkušený, ale dovedl se v různých situacích přesto rychle zorientovat. Především pak: pomáhal. V knížce o dešti seznámil nejmladší čtenáře s koloběhem vody.

Znala jste, když jste jeho příhody vymýšlela, půvabnou knihu Kmotr ježek (1931) od Josefa Haise Týneckého? Roku 1971 znovu vyšla s takřka komiksovými obrázky Heleny Zmatlíkové.

Předlohu pro Františka jsem neměla a Kmotra ježka neznala. Je původní a zvolit jsem si toto pichlavé zvířátko jako hrdinu budoucích příběhů ale byla spíš náhoda, že se to přihodilo. I seznámení s ježky, které jsem potkávala v zahradách, však mohlo být inspirující. Rozhodně ano.

V zahradách?

Hodně blízká mi je zahrada. S ní souvisí pohyb i nápad, změna, světlo, krása, překvapování, potěšení a tvoření. Ale samozřejmě se nevzdávám ani kontaktu s přírodou, která začíná hned za plotem.

O čem je vaše - nekomiksová - knížka Světlička a Tmání?

O dvojici sourozenců, která- kromě zajímavých prožitků doma a ve škole- zjišťuje a rozlišuje, co je v okolí špatně, a co naopak správné.

Pro větší děti byla vaše úžasná fantasy o zemi Tam, ze které se chodí do Jinde…

Rodila se s pauzami a v různých dobách i podobách. V závěru s pocitem, že ji snad ukončit ani nedokážu. Přesto se finále nakonec samo ozvalo, abych tak řekla, a už zítra bych mohla okamžitě navázat. S chutí v příběhu pokračovat. Ale napsala jsem a dohromady dala i třináct povídek pro dospělé, které by především mohly zajímat ženy. Psaní je radost, jen hledat nakladatele mi moc nejde.

Paní Lhotová již nakladatele našla, tam nahoře, a setkala se tam i se svým mužem a synem… Čest její památce!

 

Vložil: Ivo Fencl

HP, Rozhovory na okraji, Dagmar Lhotová,