RECENZE A. M. Ollikainen, Dobrodinci. Manželský pár se rozepsal po vzoru Larse Keplera
02.12.2022
Foto: Se svolením Akiho a Milly Ollikainenových
Popisek: Autorská manželská dvojice na snímku uprostřed
A. M. Ollikainen je pseudonym finského spisovatelského manželského dua Akiho a Milly Ollikainenových. Na literární scéně nejde o nic nezvyklého. Stačí připomenout Keplera, tedy Alexandra Ahndorila a jeho manželku Alexandru. V případě Švédů už není co rozebírat. Jsou zkušení, píšou druhou dekádu a mají celosvětový ohlas.
Jestli v podobných stopách půjde také finský soused A. M. Ollikainen, teprve uvidíme. Nezáleží to na recenzích jako spíše na čtenářích. Obě autorské dvojice u nás vydává HOST a já měl možnost recenzovat Dobrodince, první díl bestsellerové krimisérie. Nechci srovnávat, je na to brzy.
Kniha má několik milých a pozitivních rovin, v jiných částech ale román zaostává.
Blíží se letní slunovrat a před branami vily neziskové nadace Lehmus se objeví modrý lodní kontejner, který rodinnému koncernu Lehmusojových sice patří, ale nikdo neví, kdo ho tam nechal dovézt. Ze stejně nevysvětlitelného důvodu je kontejner plný vody a uvnitř se jako v obrovském plechovém akváriu vznáší utopená žena tmavé pleti. Podivný zločin začne vyšetřovat komisařka Paula Pihlajová a stopy ji zavedou až do Afriky, kde zakladatel koncernu Hannes svého času podnikal a na rozvojové pomoci zarážejícím způsobem zbohatl.
Více k ději nepovím. Závěr je super a nadchnul mě. Stejně jako úvod.
Nejprve ke kladům.
Prvních dvacet stran je fantastických. Kdyby se celou knihou nesla podobná skladba vět a obrazů, byl by román jednoznačným hitem. Autorská dvojice vsadila na důkladný popis a šla do nevídaných detailů. Od záře na špínou pokryté silnice až po malátného člověka. Stejně tak skvěle zdůraznila děj uvnitř podivného kontejneru, kde vzápětí umírá žena. Co ji přivedlo do Finska, kde ztratila to nejcennější, nebude snadné rozlousknout.
Se svolením Host Brno
Popisnost a bohatá slovní zásoba mě nadchla. Další části vůči ní však byly hluché. Menu se skládalo především z vyšetřovacího týmu a kamera pochopitelně zamířila na rodinu kolem nadace Lehmus, stejně jako na některé spolupracovníky a jejich nejbližší. Nechci používat oslí můstek, ale jedna z rodin má adoptovaného syna tmavé pleti. Seznámíte se s ním u vody a opět jde o náramně zvládnutou scénu. Dialogy jsou ve všech případech průměrné. Nevybočuje logika, nevybočují postupy. Závěrečná, třetí část knihy, je dotažena do překvapivého konce, i když to místy skřípe.
Pointu jsem pochopil, byla věrohodná a dávala mi smysl. Smrt v kontejneru byla dobrá, akorát to šíbování s nimi po celém Finsku se mi už zdálo přehnané.
Dobrodince jsem četl dva dny. Třetina knihy, kam patří i kurzívou psané vzpomínky mrtvé, jsou vynikající. Zbytek je lehký nadprůměr. Dávám 70 procent.
P. S. Obálka je perfektní, abych nezapomněl pochválit.
Vložil: Zdeněk Svoboda